Péče o tchána nás s manželem rozhádala

Doma jsme řešily něco podobného kdy jsme se nezvládaly starat o moji starou maminku, ale maminka nikam jít nechtěla a nakonec jsme využily služeb terénní pečovatelské služby Stáří života. Funguje to perfektně. Pravidelně dochází a pomůže s čím je zrovna potřeba např. nákup, příprava jídla atd. Spadl nám kámen ze srdce a jsme spokojení.

moc paní chápu, a to se vlastně stará o cizího člověka, já měla to samé s mámou, odmítala se mýt skoro půl roku, hádky atd... ale nakonec jsem domluvila denní dojíždění pečovatelek (jistě musela jsem to platit), paní za ní jezdily dvakrát denně, donesly jídlo a počkaly až se nají, pak odpoledne ji vykoupaly a nachystaly čisté oblečení a byl klid, já měla klid, máma byla najezená a čistá, a cizím se nedovolila odmlouvat a hádat se, takže doporučuji - když , jak je vidět podle článku, nemají o peníze nouzi, aby paní šla do práce na celý úvazek a tchánovi domluvila pečovatelku, ubyde jí starostí a stresů, jinak to odnese sama svým zdravím

Tedy za mě, nemocné stáří je to nejhorší co člověka může v jeho životě potkat! Můj tchán byl tak nepříjemnej,lakomej a zlej člověk, že bych si ho k sobě nevzala ani náhodou. Vnoučata ignoroval a jenom vše kritizoval,to mu šlo dobře. A jak se říká, kdo jak zaseje tak i sklízí. Osud ho potrestal, zemřel v nemocnici po těžké mrtvici.

Barbarka1: ale vždy´t to píšeš! Ty jsi viděla jak se tvoje rodiče starali o své....a počítáš s tím, že ty se zase postaráš o ně. To je to - přijde ti to přirozené, protože jsi to jako dítě zažila a viděla.
A souhlasím s tebou, taky nějak počítám s tím, že tady rodičům dosloužíme, ale zároveň se bojím jak to zvládneme. Budeme muset.

Divizna: no a asi je to taky o tom, co člověk celý život vidí...když vidím jak se moje mamka stará teď o babičku....jak se teta stará o druhou babičku, která je daleko...já vyrůstala v baráku s rodiči, babičkou....a teď žijeme v jednom baráku s manželovými rodiči...je to o vzájemné pomoci a děti v tom vyrostou a vidí, že je to tak přirozené. Když ono vícegenerační soužití moc nefrčí a co si budeme povídat, leckde vůbec nefunguje. Ale pak ta péče ve stáří tak nějak přirozeně vyplyne...
A nebo mě naši dobře vychovali ;-)

Mata69: Je jiná doba. Lidi takhle nepřemýšlejí. Já například vím, že o své rodiče se postarám, stejně jako oni se postarali o své a my se ségrou pomáhaly. Přijde mi to naprosto přirozené. A přiznám klidně, že se toho i bojím, jak to zvládnu.

Mata69: ono to hodně odráží vlastně celoživotní vztah. Mnohem lépe se ti umývá zadek rodiči, se kterým jsi dobře vycházel, než... Jenže o tom to taky je, odpustit, přijmout ten život se vším všudy, pokorně. Má blízká příbuzná dochovala doma i svého tátu, který ji jako malou umístil do dětského domova... odpustila mu. Chtěla to pro něj udělat.

A zmínily jste tu příklad pro své děti...když uvidí, že se stará člověk o své staré rodiče, bude jim snad jednou připadat taky samozřejmé postarat se o ně. A je to jak klišé, ale napadne mne vždy báseň od Nerudy - Dědova mísa ...."Nauč mne to!" - "Vida toho kluka,
nač by tvá to ruka uměla?!"
"Až se tobě třásti bude ruka,
koryto ti synek udělá!" .....

Myslím, že tohle tu zůstalo z minulého režimu - odsunout staré, nemocné, sklerotické rodiče či prarodiče do nějakého zařízení...přeci to bylo přirozené, při soužití více generací, že o ty staré se mladí postarají...

odlaska: a měli rodiče nárok na hezký život v klidu, po dobu zhruba dvaceti let než vychovali svého potomka? Taky ho poslali kamsi? Aby mohli ŽÍT? A že pár let s pubišem může být i dosti výživných, to je jasné každému.
Je to těžké soudit a tohle si musí každá rodina zvážit sama co může a jaké schopnosti má. Ale vím, že jednou až budu stará, chtěla bych být doma, mezi svými (doufám, že nějací budou) a ne v nějakém ústavu, kde mi píchají injekce na uklidnění abych spala a neotravovala...
Znám spousty lidí co se o své seniory doma postarali...nebylo to lehké, to tedy vážně netvrdím. A stálo to oběti...ale dopřáli jim dožít doma.

lebahu: Taky jsem pár let pracovala v Domácí péči a vím, že postarat se o ležícího není v mnoha rodinách problém. Ale lidé jsou různí, záleží kdo jak zvládá zátěžové situace, co jde někomu lehce, je pro jiného problém.
A taky jsem viděla rodiny, kde o tom, jak vzorně se starají o ležáka a jak se u nich nemá skvěle jen melou na puse, pobírají příspěvek a skutečnost je jiná.

No, zcela upřímně, i když si někdo bude myslet, že jsem mrcha. Milého tatínka bych poslala do pečovatelského domu. Něco jiného ji, když mám s někým hezký vztah a proto se o něj chci postarat a něco jiného ze sebe dobrovolně udělat trpitele při péči o člověka, kterého nemám ráda a který nemá rád mě. Při představě, že tohle vás čeká třeba dalších dvacet let.. Máte také nárok na hezký život a žít dalších dvacet let v klidu, ne?

Truda: No vidíš, já pečovala o nechodícího člověka sama. Tedy opravdu 24 hodin denně a 365 dní v roce. Sice tak, že jsem přebalila, napojila, nakrmila a běžela po své práci (roznášela jsem noviny a letáky) s hodinkama na ruce. Za 3 hodiny opět k paní a tak dokola. I když se syn ženil, tak jsem po třech hodinách odbíhala za ní. Paní nebyla z rodiny, nebyla ani žádný miláček a dělala jsem to zdarma, dokut nám v práci nesnížili platy na polovinu. Potom jsem to dělala přes agenturu a měla za to nějaký malý peníz (platili jenom 80 hod. měsíčně). Ale šlo to a těšilo mě to. Možná, že pro rodiče je to těžší, to je asi pravda.

lebahu: jsem toho nakecala, tys to napsala jednou větou: "S pomocí pečovatelské služby a domácí péče se to při troše dobré vůle zvládnout dá" lip.

lebahu, Divizna: Právě i mě trochu udivilo, že se vůbec nemluví o dimácí pečovatelské službě. Nemluvě o domácích agenturách sester, které poskytují péči placenou pojišťovnou.
Já leta pečovala o bezmocnou paní, která byla cizí, jenom jsem ji znala z ulice a po pravdě, když se s ní stal úplný ležák, byla to pro mne úleva, protože jsem se nemusela bát, že vstane, spadne a já budu běhat okolo domu a hledat někoho, kdo mi ji pomůže dostat do postele. (vážila asi 150kg). Dožila se doma 96. let a byla sama, rodinu měla 100km daleko a ani se nestýkali.
Chápu, že psychická zátěž je velká, ale já chodila i k pánovi po mrtvici, který nemohl ani mluvit a jeho žena si domácí péči objednala pouze proto, abych nějaký čas trávila s ním a ona si odpočinula a aby si se mnou mohla o všem popovídat. Péče o nemocného seniora občas vyžaduje i určité znalosti a tyto služby mají ve standartech povinné supervise s psychology, takže mohou veškeré situace konzultovat. Myslím si, že taková služba rodinu uklidní a pomůže jiJá jsem dnes na vozíku a můj 86. otec bydlí jinde. I k němu už rok chodí paní z agentury domácí péče o seniory, on pookřál a je spokojený. A znám i paní zcela ležáka, závislou na pomoci ve všech ohledech (přebalit, umýt nakrmit atd.) a zsky žije ve svém domku sama s pomocí agentury domácí péče a agentury sester.

lebahu: souhlasím s tebou. Ve svém okolí mám spoustu rodin, kde to takhle funguje. S pomocí Charitní domácí péče a troše pokory to jde. Důležité je, aby v tom pečovatel nezůstal sám. Někdy je to moc těžké, to víš sama.

Truda: Budeš se divit, spousta rodin péči o ležáka zvládá, pracovala jsem dlouhé roky jako sestra v domácí péči, tak bych řekla, že mám přehled. S pomocí pečovatelské služby a domácí péče se to při troše dobré vůle zvládnout dá. Konec konců maminka je taky nestrčila do dětského domova proto, že v noci řvali, nevyspala se a neměla kvůli nim vlastní život, že jo... on je to odvěký koloběh "na oplátku", když ty se postaráš o rodiče, máš velkou šanci, že to dětem bude připadat normální a neskončíš někde v ústavu. U nás tchám taky nešel do starobince, ale k dceři (je v důchodu),, abych trochu vydechla, po 10-ti letech jsem si to fakt zasloužila a doufám, že se mu u dcery bude dlooouho líbit, trochu klidu si zasloužím.

Mata69: Normální rodina péči o ležáka nezvládne. V mém okolí 1. rodina - žena pracující, manžel doma s jejím otcem, péče včetně přebalování, ve finále léčebna, nešlo to dál. 2. rodina - on lékař, ona úřednice, na pomoc pečovatelka na celý úvazek, ve finále domov důchodců, ležáka babičku 16 hodin denně nezvládli. 3. rodina - babička skoro nechodící, dcera s ní naplno doma, děti 14 a 17, babička umřela, dcera 3x denně chodí obsloužit babiččina bratra do domu s pečovatelskou službou /vaří mu, uklízí garsonku, přebaluje, krmí, pere, pečovatelky píchají inzulín/, včetně víkendů, vlastní život ta holka jaksi nemá... V 7, 12 a 17 hurá ke strejdovi...Péče o nechodícího člověka je úvazek na 24 hodin, tedy pro tři lidi. Ne pro jednu ženu - autorku článku, které manžel jen donese peníze a "uteče".P.S. Pár dnů zpět jsem se tady rozčilovala, že články se zabývají tématy typu "máme všeho dost, nebereme se, nudíme se ve vztahu a neklape nám to". A že opravdové problémy jsou o něčem jiném. A vida, už je tu podstatně vážnější téma....

Truda: no ne každý má to svědomí dát své rodiče do LDN a nechat je tam "dohnít". Byť byli jací byli...jakási morální povinnost postarat se o své rodiče když už nebudou schopni. Něco jiného je, když je péče o seniora už opravdu nad síly rodiny...demence je ve stadiu kdy už senior ani neví kde je a kdo o něj pečuje...
Pokud ale péče takhle rozkládá rodinu, je potřeba to řešit. Nevím jestli zrovna "odsunem" otce do pečováku nebo LDN....

To máš asi pravdu, ale zase rýsovaly se mu 3 možnosti: 1. zůstat doma bez pomoci 2. hnít někde na LDN a nebo se 3. přestěhovat k synovi
Já jiné východisko v tomto příběhu nevidím
A to krmení jsem pochopila tak, že jednou ho nakrmila, aby to tak dlouho netrvalo a on se toho teď dožaduje a předvádí, že to sám nezvládne. To bylo u nás totéž, nemohl chodit, chudák se nepostaví na nohy, nechal se umýt, převlíct, všechno donýst až do postele a sotva jsem za sebou zavřela dveře, tak šupky dupky ven, k plotu, pomlouvat mě se sousedkou...

No nevím, ono z pohledu toho seniora taky nic moc. V 85 letech ho přemístili z velkého domu do bytu, kde má k dispozici jednu místnost. A ani si nedokáže sám pustit televizi, čili to je hodně výrazné omezení ve srovnání s tím, že dřív žil sám a všechno si taky sám obstarával a nemusel se nikoho o nic doprošovat. Přišel nejen o určité schopnosti kvůli svému pokročilému věku, ale přišel i o soukromí, o prostředí, kde žil patrně velice dlouho, a nejspíš i o přátele, protože ti, pokud ještě žijí, také nebudou nejmladší a těžko ho budou jezdit navštěvovat do jiného města. A přišel i o důstojnost, protože snacha ho radši nakrmí, než by projevila špetku trpělivosti a nechala ho jíst samotného, když ví, že to bude dlouho trvat. Ale ten člověk to sám dokáže, tak je zbytečné ho srážet tím, že mu to nebude dovoleno. Myslím, že za takových okolností bych taky zrovna neprojevovala nadšenou vděčnost.

V postoji autorky je jasný rozpor. Na jedné straně celý život byly s tchánem problémy, návštěva i na jeden den byla nepříjemná, na druhé straně si ho vzali natrvalo domů. Co čekali? Že stařík začne být zázrakem hodný dědeček?Chce to fofrem vyřídit slušný domov důchodců nebo dům s pečovatelskou péčí. Stařík jim sice bude nadávat ještě víc, ale "mladí" si zachovají normální krevní tlak i manželství. S dědkem rozhodně ne, to je na infakrt a rozvod. A za to pocit "dochovali jsme dědečka doma" nestojí.Kdo mi ohrožuje svou povahou manželství, nemá morální právo chtít se mnou bydlet. Paní by si měla uvědomit a nastavit pořadí důležitosti. Manžel, děti, tchán. Pokud chce někdo vyšší kategorii ohrozit, má smůlu, je nutno se bránit.

lebahu: dobré řešení, když byli ostatní členové rodiny tak plní kritiky, že si ho vzali k sobě. Oni to za chvíli budou asi vidět jinak :-)

BlanchR: Já s ním byla ze zoufalství i na psychiatrii, v 90 letech tam byla počínající stařecká demence, ale hlavně vyrýsování celoživotních osobnostních rysů...a on byl i za mlada opravdu zlej člověk, takže stářím se to vygradovalo. Dostal nějaké prášky na zklidnění, po nich aspoň spal v noci a nedělal nám 10x za noc poplach jako že netopí topení, že má v pokoji myš, že v televizi říkali, že se má kontrolovat plynový kotel, tak ho máme ve 3 v noci kontrolovat... a pokud nebylo okamžitě po jeho, tak řev, vyhrožování, vyhazování z domu.. Manžel to dokázal jedním uchem tam, druhým ven, byl na jeho nápady od děcka zvyklej, ale já jsem to fakt nedávala, navíc jak na paní v článku byla většina péče na mě. Teď si užívám takových úžasných věcí, jako že můžu jít spát kdy chci, nikdo mě v noci nebudí, ráno mě nikdo netahá ve 4 hod z postele, protože tak dlouho spát je hřích, přes den, když jsem utahaná, tak si můžu sednout a uvařit kafe a nikdo po mě neječí, že jsem líná, nic nedělám... fakt si to vychutnávám a doufám, že se tchánovi u dcery bude líbit co nejdýl. Vyřizují si na něho příspěvek na péči, tak doufám, že jim dají hooodně, aby ho chtěli nafurt!

lebahu: Vypadá to na Alzheimerovu chorobu jak u vás v rodině, tak u toho tchána v článku. Takové chování je vskutku nesnesitelné a těžko k vydržení, ale ten člověk za to opravdu nemůže. Je pak velmi těžká volba - starat se o něj, když je nemocný a drásat si nervy a vztahy v rodině nebo ho dát někam do ústavní péče a třeba mít (zbytečné) výčitky. Kdo ví, co postihne nás, až budeme staří? Každopádně držím palce všem, kdo mají v rodině někoho s touto chorobou.

Tohle dobře znám, agresivní nesnášenlivý senior...u nás mě ještě chodil kritizovat zbytek manželovy rodiny, přijeli jednou za 3 měsíce, dovezli půl pytlíka ovoce sprdli mě, že se špatně starám, vyslechli si nářky tchána jaká jsem mrcha a co jsem mu všechno udělala (schovávám mu věci a tak...) a zase odtáhli.. a já pak 3 měsíce poslouchala jací oni jsou hodní, že mu dovezli banán.
Vydržela jsem 10 let, pak se situace vyhrotila natolik, že mi ruply nervy, seřvala jsem jak tchána, tak jeho dceru... a ejhle, už je čtvrtý měsíc u nich. Sice se asi nehodím ani na hnůj, ale je mi to fuk, já mám klid.
Přeju pevné nervy.