Peklo jménem ženský kolektiv! Jak v něm mám přežít?

| Autor: KK | Rubrika: Láska a vztahy

Je řada oborů a zaměstnání, kde pracovní kolektiv tvoří výhradně ženy. Pokud se tam vyskytne muž, bývá to obvykle šéf. I psychologové potvrzují, že nejlepší pracovní prostředí je takové, kde jsou namíchaní lidé různého věku a pohlaví. Zato kancelář, kde sedí jen ženy, je asi ta nejhorší varianta. Někdy to může být doslova peklo.

Peklo jménem ženský kolektiv! Jak v něm mám přežít?

Je to asi rok, co jsem nastoupila do dámského studia, které se zaměřuje na všechno možné týkající se žen – je tam kadeřnictví, kosmetika, manikúra, pedikúra, solárium, masáže. Já sama jsem kadeřnice, ale mám rekvalifikační kurzy i na některé další služby, které poskytujeme.

Když jsem do studia nastoupila, měla jsem hroznou radost. Do města jsme se přistěhovali nedávno a já byla šťastná, že jsem tak rychle sehnala práci a navíc kousek od domu, kde bydlíme. A taky jsem se těšila, jak budu ve větší společnosti. Jsem docela živá povaha a dřív jsem pracovala vždy v malých kadeřnictvích, kde jsme se střídaly ve dvou – jedna stříhala ráno, druhá odpoledne. A i když jsem si o všem možném mohla povídat se zákaznicemi, na pracovní kolektiv a „babinec“ jsem se těšila.

Bohužel jsem brzy zjistila, že to taková idylka nebude. Ve studiu nás pracuje asi dvacet a ty ženské se navzájem téměř všechny nesnáší! Trvalo mi asi měsíc, než jsem se zorientovala, kdo je kdo – kvůli různým denním službám jsem některé kolegyně poprvé viděla až po pár týdnech. Další měsíc jsem s údivem zjišťovala, že navenek pohodové studio, ve kterém se dveře netrhnou, je ve skutečnosti plné žárlivosti, závisti, pomluv a různých sporů a nesvárů, které se mnohdy táhnou už kdovíjak dlouho.

Kamarádství v práci neexistuje

A do toho jsem vplula já, mladá naivka, která chtěla být se všemi zadobře a najít si v práci kamarádky a pohodu. Jenže to prostě nejde. Když se bavíte s jednou, zanevře na vás druhá, která proti ní něco má. Marně jsem hledala kolegyně, která by nevadila nikomu. Je to takový propletenec, že se v tom podle mě už nemohou vyznat ani ony samy.

Tomu všemu šéfuje Alena. Ona sama má spory nejméně s polovinou personálu, s druhou polovinou se zas snese jen obtížně. Když každý měsíc sestavuje služby, je to práce na několik dní, aby se vyloučily výbušné směsi, které některé kolegyně dohromady tvoří.

Zároveň ale platí – a to dodržují všechny – nějaká pravidla o tom, že zákaznice se nepřetahují a jakmile si jednou nějakou „urvete“, už vám patří napořád. Já nastoupila jako kadeřnice a dlouho jsem neměla co na práci, protože když se chtěla nějaká žena objednat a bylo jí jedno, ke komu, automaticky ji dostala některá ze starších kolegyň. Mně nezbývalo než čekat, až k nám zavítá úplně nová klientka rovnou z ulice a já budu mít zrovna službu.

A tak jsem Aleně nabídla, že bych mohla dělat i další služby, na které mám kvalifikaci – manikúru a pedikúru. Šéfová souhlasila, protože se jí hned lépe sestavovaly služby. Tím jsem si ale všechny znepřátelila. Prý co je to za novoty, každý se má držet jedné věci, kterou umí, a najednou si přijde nějaká mladá, co si myslí, že zvládne všechno!

O zlepšení situace žádná ani nestojí

Ačkoli se snažím být vstřícná a přátelská, už i já jsem nechtěně byla vtažena do toho absurdního kolotoče. Půlka kolegyň se mnou nemluví vůbec, druhá se na mě usmívá, ale pak mě pomlouvá, nevěřím tam vůbec nikomu.

Práce samotná by mě přitom jinak bavila. Prostředí je moc hezké, zákaznic mám dost – ale k čemu to je, když v práci celý den panuje dusno a navzájem si skoro nepovídáme? Připadá mi divné, že si toho zákaznice ještě nevšimly. A pokud ano, tak jim to zřejmě nevadí. Ale mně ano. Chtěla bych to nějak změnit. Zkoušela jsem se jednotlivých kolegyň ptát, co přesně jim vadí, kde nějaký spor vznikl, navrhovala jsem, ať si o tom všechny promluvíme – ale nikdo o to nestojí. Jim to snad z nějakého zvláštního důvodu vyhovuje!

Častokrát si říkám, jestli něco takového existuje i v mužských kolektivech a připadá mi, že tohle je výhradně ženská doména. Pozoruju, jak se kolegyně navzájem žárlivě hlídají, špehují, která dostala větší dýško, počítají, na jak dlouho si šla zakouřit, a navzájem si dělají naschvály – viděla jsem třeba, jak si schovávají věci. Kde to jsme? Copak se takhle chovají dospělé ženské? Pořád přemýšlím, co můžu udělat pro to, abych se tam cítila líp, ale nápady mi docházejí.

Monika, 27 let

Další články z rubriky

MILUŠKA (52): Jsem ráda, že má manžel milenku!

MILUŠKA (52): Jsem ráda, že má manžel milenku!

Včera | 23 | „Díky slečně Simoně jsme oba spokojenější!“ tvrdí Miluška o mileneckém vztahu svého muže a jeho…

Jak poznáte, že bude dobrý milenec? Sledujte prsty, doteky i polibky!

Jak poznáte, že bude dobrý milenec? Sledujte prsty, doteky i polibky!

3. 12. | Byli jste už na několika schůzkách a vše spěje k tomu, že brzy dojde k prvnímu sexu. Jste nervózní,…

HANA (39): Balí mě soused a láká mě na drsný sex!

HANA (39): Balí mě soused a láká mě na drsný sex!

29. 11. | 30 | Pohledný soused Hany se jí už několik týdnů dvoří. Oběma je jasné, že by nešlo o vztah, ale…

MÁJA (46): Přítelův syn je monstrum. Přemýšlím o rozchodu

MÁJA (46): Přítelův syn je monstrum. Přemýšlím o rozchodu

28. 11. | 33 | Máji přítel má velmi problematického syna. Společně strávené víkendy jsou pro ni očistec a k Májině…