Asi si myslíte, že by dobrá máma nikdy nedala své dítě do polepšovny. Jenže co dělat ve chvíli, kdy se vám dospívající dítě směje do obličeje a vůbec nic na něj neplatí?
Nikdy by mě nenapadlo, že Lukáše dám do polepšovny. Myslela jsem si, že to je zařízení pro sociálně slabší rodiny, kde rodiče kašlou na své děti, nestarají se o ně a děti vyrůstají v podstatě na ulici. To rozhodně nebyl náš případ. Jsme, aspoň si to troufám tvrdit, harmonická rodina, s manželem jsme si děti přáli a vždycky jsme se jim věnovali. O víkendech jsme jezdili na výlety, na kolo, dětem jsem pekla, hrála si s nimi. Muž si kluky od malička bral s sebou do garáže nebo na zahradu, když něco opravoval nebo kutil.
Jenže zatímco ze staršího Štěpána rostl spořádaný kluk, mladší Lukáš od malička zkoušel hranice dovoleného. Co nebylo vysloveně zakázané, to prostě začal dělat a čekal na reakci, zda dostane přes prsty, nebo zda mu to projde.
V mnohem mladším věku stál o to chodit s kamarády ven, naproti tomu Štěpán se držel doma. Štěpán se na všem vždy domluvil, samozřejmě se v pubertě s námi hádal, neposlouchal, ale byl to prostě normální vzdor odpovídající věku. To u Lukáše jsme ve dvanácti zjistili, že zkouší s kluky kouřit. Vykolejilo nás to, ale ještě to nebylo nic tak strašného, kvůli čemu bychom si měli myslet, že se Lukáš ocitl na šikmé ploše.
Jenže pak přišel v necelých čtrnácti přiopilý domů. A to už jsem začala bít na poplach. Lukáš dostal zaracha, začala jsem mu kontrolovat věci, hlídali jsme ho, ale nebyli jsme sto ho uhlídat. Najednou jsem začala mít podezření, že mi mizí drobné z peněženky. Občas jsme pod postelí našli prázdnou lahev od alkoholu, a když jsme to s ním řešili, jen se nám smál do obličeje. Lukáš začal chodit za školu, chytl se party, vůbec se neučil.
Nemohli jsme ho dvacet čtyři hodin denně hlídat, a i když jsme byli s ním, jen se nám vysmíval. A stejně ignoroval naše zákazy, že nesmí večer ven. Prostě se sebral, a i když mu manžel bránil, odešel z domu pryč.
Pohár přetekl, když nám volala policie, protože ho našla s partičkou kluků zfetovaného v parku. Bylo jasné, že Lukáš už nejede jen v alkoholu, ale i v drogách. Začali jsme chodit k psycholožce, ale Lukáš nespolupracoval a ona nám navrhla, že jako jediné řešení vidí polepšovnu. Zhroutila jsem se. Dát vlastní dítě do polepšovny? Domů jsem tehdy šla jak spráskaný pes, brečela jsem i manžel byl úplně vyřízený. Moji rodiče se na mě rozkřičeli, že uděláme rodině ostudu, že ani nezvládneme vlastní dítě.
Když vyprchaly nejhorší emoce, řekli jsme si s mužem, že to je asi jediné řešení, že stejně nemáme co ztratit. Když jsme Lukáše odváželi do polepšovny, řval na mě slova, která tady ani nemohu napsat. Byla jsem hotová, jak v tranzu.
Nakonec se ale z polepšovny vyklubalo úžasné zařízení, takový lepší internát. Lukáš tam chodil do fitka, začal hrát na kytaru a kreslit. Po roce a půl se snad srovnal a teď je druhým rokem na učňáku a podle všeho seká latinu. Nechci to zakřiknout, ještě nemáme vyhráno, ale vypadá to, že nám polepšovna zachránila syna.
