Vydržet v jednom vztahu celý život není jednoduché. Někdy už člověk nemůže dál, když se s partnerem rozejde, zjistí ale, že nemůže žít ani bez něho. A tak to zkusí znovu. I za cenu kompromisu.
Když jsem se s Tomášem rozešla, neskutečně se mi ulevilo. Neměli jsme spolu žádný vážný problém, jen jsme prostě žili vedle sebe a já si najednou uvědomila, že mi to strašně vadí. Tak jsem mu před rokem řekla, že se chci rozejít. Dcery byly skoro dospělé a já neviděla důvod, proč mám v bytě potkávat člověka, který si stejně žije svůj život. Život naplněný prací a spoustou zájmů, které pro něho byly důležitější než já a děti.
Když jsme se před lety potkali na vysoké škole, imponoval mi svou chytrostí, svým rozhledem, byl ambiciózní. Zamilovali jsme se do sebe a mně dělalo dobře, že jsem k němu mohla vzhlížet. Jen mě tehdy nenapadlo, že když pomine první vášeň, narodí se děti, práce ho naplno pohltí a já se ocitnu na druhé koleji.
Tomáš s námi nechodil na výlety, do noci pracoval na projektech, něco jsem mu říkala a viděla jsem, že to ani nevnímá. Toužila jsem po tom, abychom spolu jezdili na lyže, chodili plavat, ale byla to pro něj jen ztráta času a já si tak vytvořila okruh kamarádek, se kterými jsme podnikaly společné akce.
Ten pocit ve mně zrál delší dobu a najednou mi před rokem došlo, že už to takhle nechci. Že nechci mít doma muže, který se mnou komunikuje jen o něco víc než kytka nebo skříň. Tak jsme se rozešli, Tomáš se odstěhoval, i když bylo vidět, že mu to vadí. Nezačali jsme hned řešit rozvod, děti, dělení majetku. Tomáš párkrát prohodil, když si bral děti, že by se rád vrátil a co by proto mohl udělat. Já vždy jen mlčela, ale jak plynul čas, začalo se mi taky stýskat.
Najednou jsem si uvědomila, jak jsem s ním vnitřně za ty roky propojená. Byly situace, které jsem měla napevno spojené s ním. A nebyl to jen sex, ale naše sobotní ranní káva. I ty návštěvy u rodičů, kdy se sice třeba zašil do pracovny, aby mohl chvíli pracovat, ale byl to jiný pocit vědět, že je jen za zdí.
Rok po rozchodu mě vytáhl na večeři pod záminkou, že bychom se měli tedy dohodnout, co s tím rozvodem. A místo rozvodových papírů na mě vytáhl, jak moc mu chybím. Že dřív bral naše soužití automaticky a teď si uvědomil, jak málo pro to dělal. A že by rád pro začátek začal jezdit s námi na výlety a že navrhuje, že na víkend za tři týdny objedná pokoj na horách. Zůstala jsem na něj koukat, byla jsem naměkko. A protože i mně moc chyběl, kývla jsme nejdřív na ten výlet a pak i na hory.
V Krkonoších jsem skoro brečela, protože jsem po tom toužila celý život. Konečně se mi to splnilo, jen mě štvalo, že za cenu rozchodu. Další měsíc se Tomáš vrátil zpátky, jen jsem mu musela zase uvolnit jeho police ve skříni, které mezitím zabraly moje hadříky. Uvolnit mu skříň ale bylo mnohem jednodušší než si zase na sebe zvyknout.
Tomáš najednou chtěl s námi podnikat spoustu věcí, já už ale byla zvyklá dirigovat si to po svém. Chtěla jsem mu jako chlapovi nechat prostor, aby třeba naplánoval cestu, zajistil bydlení, když jsme někam jeli, ale měla jsem pocit, že já bych to zvládla líp. Nebo prostě udělala jinak. Najednou jsem neměla tolik času na kamarádky a musela jsem se vyrovnat s tím, že už je tolik nevídám. Ale rozhodně jsem ráda, že jsme se k sobě vrátili. Nejen kvůli dětem.
