Když se Zlata Adamovská rozešla s Radkem Johnem, protože zjistila, že má s jinou ženou sedmileté dítě, o kterém neměla ani tušení, přišlo mi to neuvěřitelné. Jak to mohl její muž, navíc veřejně známá osoba, takovou dobu tajit, aniž by se to provalilo? Dnes už mi to bohužel tak výjimečné nepřipadá. Můj manžel zvládl podobný kousek také. A kdyby se mi nepřiznal sám, nejspíš bych žila v sladké nevědomosti napořád.
Myslela jsem si, že po deseti letech manželství – a patnácti letech, co se známe – už mě Tomáš nemůže ničím překvapit. Ale život si nějaké překvapení vždycky nachystá. Můj muž si k tomu ovšem vybral vskutku „ideální“ příležitost, totiž den, kdy jsme slavili právě 10. výročí svatby. Chlapské uvažování je skutečně záhadné, on si prostě řekl, že v ten den budu milá a zjihlá a lépe jeho přiznání snesu a ocením tu upřímnost.
Naše manželství je i po tolika letech hezké, vlastně si nemohu na nic stěžovat. Máme dvě dcery ve věku pět a osm let, nehádáme se, těšíme se na sebe, i v posteli nám to funguje. Vždycky mi vadila jen jediná věc – poměrně málo času, který manžel na rodinu měl. Pracuje jako finanční poradce a jeho pracovní doba se řídí časem klientů, které má po celém kraji. Za některými dojížděl dokonce i o víkendu.
Teď zpětně samozřejmě vím, že podstatná část „výjezdů“ nesměřovala ke klientům, ale na stále stejné konkrétní místo.
Šokující zpověď
„Chtěl bych se ti k něčemu přiznat. Před několika lety jsem ti byl nevěrný, strašně mě to mrzí a hrozně si to vyčítám,“ začal manžel u večeře opatrně. Koukala jsem na něj asi dost vyjeveně. Předně kvůli obsahu té informace, ale hlavně mi hlava nebrala, proč mi to vůbec říká – zrovna v den výročí.
„Proboha, to sis to nemohl nechat před sebe? Když se to stalo před lety? Co si teď mám s takovou informací počít?“ nechápala jsem. Cítila jsem se zraněná, ale ještě víc zmatená. Podvědomě jsem tušila, že mi to neříká jen tak.
„To není všechno,“ potvrdil vzápětí moji domněnku. „Bylo to jednorázové, s kolegyní na školení… jenže ona otěhotněla.“ Slova ke mně doléhala jako přes nějakou hlukovou stěnu, odrážela se mi v hlavě a jejich význam mi docházel až se zpožděním.
Tomáš má syna, zhruba stejně starého, jako je naše mladší dcera. „Dozvěděl jsem se to, až když mu byl rok. Martina mi nic neřekla, chtěla ho vychovávat sama. Až pak zjistila, že jí nestačí peníze, a najednou se ozvala,“ popisoval skoro ublíženě. Takže jí platí alimenty a čas od času k nim zajede, aby syna viděl. Malý Tomášek (!) ho prý ale považuje jen za strýčka, zatím neví, že je jeho tatínkem. Nevěřila jsem svým uším.
Přiznal se kvůli vydírání
„Takže ty nejen žes mě podvedl, ale ještě mi čtyři roky nebo jak dlouho lžeš?!“ začala jsem křičet. „Co sis jako myslel? Že budeš mít celý život dvě rodiny a já se to nikdy nedozvím? Že si budeš pořád jezdit za těmi takzvanými klienty a místo toho trávit čas s nimi?“ Byla jsem úplně nepříčetná, ale zbytek racionálního vnímání mi ještě zůstal, takže jsem se zeptala:
„A proč mi to vlastně říkáš? Když jsi doteď neměl potřebu se mi svěřit?“ Lezlo to z něj jak z chlupaté deky. Prý ho dotyčná dáma začala vydírat. Chce po něm třikrát víc peněz, jinak by si mě našla a všechno mi řekla. „Nemohl bych jí dávat tolik peněz, aniž by sis toho všimla, ani nechci, i tak jí platím hodně a nechci šidit svoji rodinu, tebe a holky. To jsem jí řekl. A nechtěl jsem, aby se tohle dozvěděla od tebe,“ vysvětloval.
Takže motivací byly ve finále peníze! Kdyby si paní Martina neusmyslela, že mého manžela trochu zmáčkne, nevěděla bych dodnes nic. Takže bych jí vlastně měla být vděčná, že díky jejímu hamounství aspoň znám pravdu.
Tomáš se mi za všechno už několikrát omluvil, ale naše domácnost je od jeho přiznání vzhůru nohama. Vůbec nevím, co dělat, jak se k téhle situaci postavit. Hlavou se mi honí změť všech možných myšlenek. Chvíli mám vztek, chvíli se cítím uražená a ponížená, pak zas jen smutná. Dávám si dohromady časové souvislosti, říkám si, jak mě mohl podvést zrovna v době, kdy já měla pocit, že zažíváme nejhezčí éru našeho vztahu korunovanou druhým těhotenstvím...
Nedokážu mu věřit
Ještě víc než samotná nevěra a dítě (to je koneckonců jen důsledek a za nic nemůže) mě ale srazilo manželovo lhaní a přetvařování. To, že mě podvedl, bych asi časem překousla, protože jsem nikdy neměla pocit, že mě nemá rád, nic mi z jeho strany nechybělo. Ale že mi několik let lhal tak dobře, že jsem vůbec nic nepoznala, to mě ničí. I kdybych se smířila s tím, že má závazky jinde z doby, kdy si je vůbec neměl co udělat, jak bych mu v budoucnu ještě mohla věřit?
Vybavuju si ty chvíle, kdy se se mnou loučil s tím, že jede za klienty a že se mu od nás nechce, a přitom jel navštívit svého syna a jeho matku. Jen zbytky hrdosti a sebezáchovy mi zabraňují zeptat se ho, jestli paní Martina náhodou není jeho milenkou i teď.
Tomáš chce naše manželství a rodinu za každou cenu zachovat. Dcery jsou pro něj všechno. Tomáška prý má rád, je si vědom své zodpovědnosti a je připraven se o něj postarat, ale není to dítě, které plánoval z lásky. Jeho rodina jsme prý jen my.
Ani já nechci brát dětem tátu. Ale chci takového manžela? Pokud spolu zůstaneme, bude to strašně těžké, bojím se, že mu odpustit nedokážu a nic už nebude jako dřív.
Pavla, 38 let