Říká se, že dvakrát do stejné řeky nevstoupíš. Jenže také se praví, že chybami se člověk učí. S bývalým manželem jsem prožila několik let, nejprve hezkých, pak méně hezkých a potom poslední rok, kdy už jsme se jen hádali. Nakonec jsme se rozvedli. Jenže teď mě chce exmanžel zpátky. Prý si teprve po tom, co o mě přišel, uvědomil, co všechno ztratil, a nemůže beze mě žít. Pořád k němu něco cítím, a tak váhám. Mohlo by to znovu fungovat?
Od té doby, co mi to řekl, nemyslím na nic jiného. Nevím, co mám dělat. Člověk má tendenci špatné zapomínat a pamatovat si jen ty hezké okamžiky. A že jich nebylo málo.
Dali jsme se dohromady ještě na střední, rok před maturitou. Každý jsme sice chodili na jinou školu, ale i tak jsme si k sobě přes kamarády našli cestu a dali se dohromady. Pak šel Michal na vysokou školu, já na nástavbu. Byli jsme od sebe asi sto kilometrů a vídali se o víkendech, když to čas dovolil, tak i v týdnu. Bylo to snad nejhezčí období, i když jsme nebydleli spolu. Právě proto jsme pořád vymýšleli, co spolu podnikneme, užívali jsme si každou minutu, kterou jsme strávili společně.
Tenkrát náš vztah neměl chybu. Když jsem s nástavbou po třech letech skončila, přestěhovala jsem se za Michalem do jeho města. Pronajali jsme si společně garsonku, jemu zbývaly ještě dva roky studia, já začala chodit do práce a zároveň mu dělala zázemí. Tehdy mě to dost bavilo. Bylo to pro mě nové, předtím jsem samozřejmě s nikým nežila, takže mi dělalo s nadsázkou radost i to, když jsem po něm uklízela ponožky na zemi.
Michal se hlavně učil, občas mi sice taky pomohl, ale většinou to bylo na mě. Často říkal, že neví, co by si beze mě počal, že bez mé péče by snad nikdy nedostudoval. Možná i proto mě chtěl „odměnit“ velkým gestem a ještě v den, kdy udělal státnice, mě požádal o ruku. Svatbu jsme stihli rychle ještě v krásném babím létě v září.
Z garsonky jsme se přestěhovali do o něco většího bytu, Michal si taky našel práci, já jsem v té své povýšila – a stali se z nás dva naplno zaměstnaní mladí lidé dnešní doby. A vztah se nějak začal kazit. Začalo to nenápadně. Já jsem už neměla tolik času být tou paní domácí, která se o všechno postará, a hlavně jsem si říkala, že teď už to není tolik potřeba, když Michal nestuduje a pracujeme oba na stejno.
Vyčítal mi, že se nechovám jako správná manželka
Jenže on to viděl samozřejmě jinak. Nemůžu se mu na jednu stranu divit. Zvykl si, že něco nějak bylo a fungovalo – a najednou to mělo být jinak? Bohužel byl i z domova zvyklý, že většinu práce u nich dělala máma, takže mu to nepřišlo nijak divné. Začali jsme se hádat. Nejdřív jen kvůli tomu, kdo umyje nádobí nebo vynese koš, pak se ale hádky začaly stupňovat a prakticky to bylo kvůli čemukoli.
Jednou v nějaké vypjaté na mě Michal vysypal, že je chyba, že se ženil. Že kdyby věděl, do čeho jde, nikdy by to neudělal. Prý si nic neužil a teď má manželku, která se jako manželka nechová. Vypěnila jsem až na půdu a zaječela na něj, že se ho neprosím, aby se mnou zůstával, a pro mě za mě se můžeme druhý den rozvést.
Samozřejmě jsme se pak jeden druhému omluvili, mrzelo nás to, ale zároveň jsme věděli, že je na tom asi trochu pravdy. Už jsme nevěřili, že to půjde slepit. Jednou večer jsme si sedli, oba brečeli a dohodli se na rozvodu. Děti jsme neměli, společný majetek taky ne, bylo to rychlé. Osm let společného života, z toho necelé tři v manželství, byly najednou pryč.
Týdny po rozvodu jsem probrečela
Michal se odstěhoval, já zůstala v pronajatém bytě. První týdny jsem jen brečela, pořád jsem si říkala, jestli to nebyla chyba, jestli jsme neměli víc bojovat. Věděla jsem, že rodiče jsem zklamala, naopak kamarádi mě přesvědčovali, že jsme udělali dobře. Prý nemělo cenu se trápit, když nemáme závazky. Tahali mě neustále někam ven, snažili se mě zabavit, až jsem se pozvolna dala do kupy a na Michala zapomněla – aspoň jsem si to myslela. Někde hluboko ale pořád byl. Koneckonců byl to můj jediný vážný vztah, před ním bylo jen pár středoškolských „lásek“ na pár měsíců.
Záměrně jsme ale zůstali bez kontaktu a já jsem asi po tři čtvrtě roce od rozvodu navázala nový vztah. Jenže to nebylo ono. Pak proběhl další pokus a i ten skončil špatně. Nakonec jsem se rozhodla zůstat sama, že to zkrátka jednoho dne přijde. Místo toho se před dvěma měsíci před mými dveřmi objevil Michal.
Jednoho večera zkrátka zazvonil u mě v bytě. Pustila jsem ho dál. Prý že si řekl, že by nebylo špatné o sobě zas vědět, že už snad to špatné pominulo a můžeme zůstat přáteli. Ten večer to bylo takové rozpačité, vlastně jsem nechápala, proč tak najednou přišel. Povídali jsme si, ale bylo to takové nepřirozené. Na závěr mě pozval na večeři a já souhlasila.
Když jsme se sešli příště, už to bylo o něco lepší. Pozvolna jsme se začali bavit jako v dobách, kdy jsme byli spolu, a já se postupně rozpomínala, že to vlastně je ohromně chytrý, vtipný chlap, který mě vždycky uměl pobavit. Vyprávěl, jak si vzal po rozvodu v práci neplacené volno a půl roku cestoval.
Tvrdí, že já jsem ta pravá
„Uvědomil jsem si za tu dobu spoustu věcí. Třeba že jsem se choval v řadě věcí jako vůl. Mrzí mě to a zpětně si říkám, že ten rozvod byla chyba. Možná jsme to nemuseli nechat zajít tak daleko,“ vypadlo z něj a já nevěřila svým uším. „Taky mě to mrzí,“ řekla jsem pak pomalu. Seděli jsme v restauraci až do zavíračky. Pak mě doprovodil domů, u dveří políbil a mně připadalo, jako bych se vrátila o několik let nazpátek.
Když mi další den volal, nebrala jsem to. Byla jsem zmatená, nevěděla, co si myslet. Večer zazvonil zvonek, věděla jsem, že je to Michal. Nepadlo mnoho slov, skončili jsme rovnou v posteli a druhý den mi řekl, že mě chce zpátky. „Řeknu to na rovinu, měl jsem mezitím dvě ženský. Ale nikam to nevedlo, jen jsem si uvědomil, že s tebou to bylo to pravý. Bohužel mi to došlo až příliš pozdě.“
Neřekla jsem na to nic. Další den Michal přišel s obří kytkou a pateticky mi řekl, že beze mě už nechce žít a ať začneme znovu. Nevěděla jsem, co dělat, vysvětlila mu, že je to na mě moc rychlé a že náš rozchod měl asi nějaké důvody, které jen tak nevymizely. „Já vím, ale slibuju, že ti to všechno vynahradím,“ tvrdil.
Uplynuly dva měsíce. Michal se snaží. Denně mi dává najevo, že o mě stojí, nosí mi dárky, květiny, bere mě na rande, vymýšlí zajímavý program. Vypadá to, že to myslí opravdu vážně, a já bych s ním moc ráda byla, pořád k němu něco cítím. Jenže můžu mu věřit? Nechtěla bych znovu prožít to, co se nám dělo v poslední fázi našeho vztahu. Co když si oba jen namlouváme, že k sobě patříme, ale jen to jen nostalgie, pocit, že už se známe, jistota, že víme, co čekat? Strach, že nikdo jiný už nebude?
