Že si láska nevybírá, je dobře známo. U mě si ale Amor dal opravdu záležet, aby mi milostný život co nejvíc zkomplikoval. Zamilovala jsem se totiž do svého příbuzného. Je sice nevlastní, ale naše rodiny jsou tak propojené, že si neumím představit, co by na případný vztah řekly. I já sama celou situaci vnímám téměř jako incest a nevím, jak z toho ven.
Původně jsem jedináček. Biologického otce jsem nikdy nepoznala. S mámou spolu chodili jen krátce, a když otěhotněla, opustil ji. Nikdy po něm nic nechtěla a on stejně tak netoužil po kontaktu s ní a o mě se nikdy nezajímal. Ani já nemám potřebu vědět, kdo to je, když se zachoval takhle.
Když mi byl rok, máma poznala svého současného manžela Otu, který jako vdovec sám vychovával v tu dobu čtyřletého syna Jonáše. Po pár měsících jsem se s mámou přestěhovaly do jejich domu. Všechny svoje vzpomínky z dětství mám už spjaté s tímto místem a s těmito lidmi, nic z prvního roku života si samozřejmě nepamatuji.
Máma a Ota se po dvou letech vzali a počali spolu ještě dceru Elišku, tedy moji sestru, která je o tři roky mladší než já. A zhruba ve stejnou dobu máme adoptovala Jonáše a Ota mě. Oficiálně jsme tak všichni členy jedné rodiny s jediným příjmením. Otovi jsem odmala říkala tati a Jonáše vždycky považovala za bráchu.
Jak se věci doopravdy mají, jsem se poprvé dozvěděla, když mi bylo šest. Máma mě chtěla informovat, než jsem šla do školy, abych se o tom, že Ota není můj vlastní táta, nedozvěděla od cizích. Moc jsem to ale tehdy ještě nechápala a opravdu vážný pohovor jsme o tom měli až o pár let později. Já, Jonáš i Eliška jsme všechno vzali jako fakt.
A chovali jsme se k sobě jako praví sourozenci – hádky o hračky, dělání naschválů i soudržnost proti rodičům, když měl některý z nás průšvih, fungovaly jako v každé jiné rodině.
Najednou se to mezi námi změnilo
Nedokážu říct, kdy přesně jsem se začala na Jonáše dívat jinýma očima. Začalo to docela nenápadně, v souladu s tím, jak mě začali obecně zajímat kluci. Když mi bylo kolem patnácti, většina spolužaček si našla první známosti, většinou mezi kluky z vedlejších tříd nebo vyšších ročníků.
Já jsem byla v tomhle docela pozadu. Připadalo mi, že mí vrstevníci jsou strašní puberťáci, se kterými si nemám moc co říct, i když mě to mrzelo. Ale zároveň jsem docela stydlivá a se staršími kluky jsem se nedokázala pořádně bavit. Jonáš byl jediná výjimka – na rozdíl od svých kamarádů mě nebral jako otravnou mladší ségru, ale normálně se se mnou bavil a dokonce mi i radil, jak na kluky v jeho věku.
Sám ale taky žádný vztah neměl a trávili jsme spolu docela dost času, obvykle při sportu. Pak bylo pár měsíců, kdy jsme vedle sebe doma spíš jen existovali, protože se Jonáš učil na maturitu. Když se pak dostal na vysokou a po prázdninách už jsme ho vídali jen jednou za dva tři týdny o víkendu, uvědomila jsem si, jak strašně moc mi chybí.
Eliška má svoji partu kamarádek, ale já se na Jonáše vždycky strašně těším. Pokaždé, když ohlásí, že přijede, jsem už tři dny dopředu nervózní a přemýšlím, v čem novém se mu ukážu. Zpočátku jsem sama sobě nebyla podezřelá, ale postupně jsem si začala uvědomovat, že moje pocity směrem k němu asi nejsou tak úplně sesterské.
Připadalo mi, že během té krátké chvilky na výšce tak nějak dospěl, a začala jsem se na něj dívat úplně jinýma očima – jako na pěkného kluka, který se mi hodně líbí a který mě přitahuje. A ve chvíli, kdy jsem si to přiznala, jsem se zamilovala naplno.
Poslední dobou mi navíc připadá, že z Jonášovy strany to taky není jen tak. Jezdí domu častěji než dřív a pokaždé prakticky celý víkend strávíme spolu. Chodíme bruslit, na běžky, večer do kina a pak třeba i jen sami dva na večeři, ačkoli ji máme oba od mámy doma.
Jsem zamilovaná až po uši
Také jsem se přistihla, že s ním i nenápadně flirtuju, a zdá se mi, že mi to oplácí. Navíc se jeden druhého pořád nějakým způsobem dotýkáme – z mé strany to rozhodně není náhoda, jak je to z té jeho, to si netroufám říct. Když tady byl Jonáš naposledy, navrhl, že bychom mohli vyrazit do sauny.
Souhlasila jsem. Nejdřív jsme oba seděli zabalení v prostěradlech, ale pak jsem se osmělila a nechala si látku jen přes klín. Z toho pohledu, jak se na mě díval, mě polévá horko ještě teď. V neděli jsme šla Jonáše vyprovodit na autobus. Když jsme se loučili, nedal mi pusu na tvář jako obvykle, ale přímo na rty. Navíc takovou… no, úplně sesterskou bych ji nenazvala, ale ani ne takovou, abych si z toho mohla udělat nějaký jasný závěr.
Od té doby uplynuly tři týdny. O víkendu Jonáš zase přijede. Vůbec nevím, co mám dělat. Po tom posledním zážitku mám pocit, že už to nevydržím, že vybuchnu, a navíc že na mě musí každý poznat, jak na něj zamilovaně zírám. Ale zároveň si připadá provinile, že takhle myslím na svého bratra, i když ne pokrevního.
Dnes i nocí teď přemýšlím, co dělat. Mám mu to říct? Co když si to celé špatně vykládám a on se mi vysměje? Nevím pak, jak bych to s ním vydržela, když by byl doma. A pokud ne – je to vůbec správné? Neumím si představit, co by na to naši rodiče řekli…
Sylva, 18 let