"Moje sebevědomí nikdy nebylo vysoké. Pár vztahů jsem si sice prožila, ale skončily dřív, než pořádně začaly, a tak jsem na tu pravou lásku pořád čekala," začíná vyprávět Pavla. "Byl o šest let starší a imponoval mi snad úplně vším. Kolegové ho vnímali jako spolehlivého, cílevědomého a přátelského člověka. O tom, že je to vše jen maska, nikdo z nich včetně mě neměl samozřejmě ani tušení.
Když mě pozval poprvé na rande, myslela jsem si, že to musí být nějaký vtip či sázka. S Petrem jsem zažívala takový malý zázrak. Náramně jsme si rozuměli a chovali se jak pobláznění puberťáci. Když mě pak na naší dovolené ve Francii požádal o ruku, myslela jsem, že už je to sen. Neváhala jsem ani vteřinu a padla mu kolem ramen. Scénka jak z nějaké telenovely. Jenže realita je o něčem jiném," svěřuje se Pavla.
První výstraha!
Svatba dopadla na výbornou. Bohužel to byla první a vlastně i skoro poslední věc, která nám jako manželům vyšla. Petr zřejmě dospěl k názoru, že jsem se nestala jen jeho ženou, ale i majetkem, a tak se mnou začal i zacházet. Vše muselo být podle něj. A když náhodou nebylo, bylo zle. Začalo to gradovat.
Místo radosti bolest
Nevěděla jsem, proč je takový, ale řekla jsem si, že ho musím něčím výrazně překvapit. Moc jsem si přála miminko. Petr ale o dítěti nechtěl zatím ani slyšet. Prý si chce užít ještě pár let klidu. Jenže kvůli zdravotním problémům jsem musela přestat brát antikoncepci, a tak jsem spoléhala na Petra. Když mi ale jeden měsíc vynechala menstruace, věděla jsem, že se něco děje. Za dva dny jsem uviděla na těhotenském testu dva proužky a skákala jsem radostí. Nemohla jsem se dočkat, až to Petrovi oznámím.
Přišel domů se skvělou náladou, a tak jsem si myslela, že by tu zprávu mohl i lépe rozdýchat. Ale to byla velká chyba! "To ti jako mám věřit, že je to moje?! Říkal jsem ti přece jasně, že žádného uřvaného parchanta nechci!" Stála jsem tam jak opařená - a nemohla uvěřit tomu, co od svého milovaného slyším. Pak se sebral a práskl dveřmi.
Zažila jsem snad nejhorší noc svého života. Hrozně moc jsem si dítě přála, ale strach, že bych o Petra kvůli tomu mohla přijít, byl asi větší. Byla jsem rozhodnutá, že když si to bude přát, klidně půjdu na potrat. Jen aby to bylo mezi námi v pořádku. Domů se vrátil až druhý den. S kytkou, dárkem a velkou omluvou. Odpustila jsem mu. A docela se mi ulevilo. A úplně nejvíc, když mi řekl, ať si to dítě nechám. Byla jsem zas štěstím bez sebe.
Jenže rodinná idylka netrvala moc dlouho. Hádky, výčitky a výbuchy bohužel neustaly. Petrovi stačila sebemenší záminka a byl oheň na střeše. Třeba pro takovou banalitu, že o víkendech si přál oběd přesně na dvanáctou, jako kdybych byla nějaká vývařovna pro hasiče.
Pominutý žárlivec
Narodila se krásná a zdravá dcerka Lucinka. Petr byl náležitě pyšný. Vypadalo to, že vše je zase v pořádku. Jenže šestinedělí bylo pro mě hodně náročné. Byla jsem psychicky i fyzicky vyčerpaná a do toho Petrův opětovný teror. Kolikový pláč Lucinky ho totiž vytáčel. "Tohle se nedá vážně vydržet! To jsi matka? Udělej s tím něco!" ; zařval na mě a odešel si k rodičům na pár dní odpočinout. O tom, jestli zůstával opravdu u nich nebo někde jinde, jsem ani nepřemýšlela. Měla jsem starostí dost. Když se vrátil, snažila jsem se, aby vše fungovalo. Aby bylo uklizeno a navařeno. Jedině tak jsem měla relativní jistotu, že nebude zas zbytečná hádka. Ale on si stejně něco našel.
Třeba to, že jsem pořád ještě nedokázala shodit těch 15 kilo po porodu. "Podívej se na tu herečku, jak po dětech vypadá! Dokázala bys to taky, jen bys nesměla být tak líná!" Nebo když jsem s ním odmítala spát. A čím víc mě do sexu nutil, tím víc jsem ztrácela chuť. Na naše krásné a něžné milování, které jsme prožívali na začátku, jsem mohla jen vzpomínat. Navíc Petr za mými výmluvami hned viděl něco jiného. Začínal mě podezírat z nevěry. Přišlo mi to směšné a absurdní. Několikrát denně mi volal, kde jsem a co právě dělám.
Jednou jsem se zapovídala se sousedem na chodbě a Petr se zrovna vracel domů. I když samozřejmě šlo pouze o nevinný rozhovor. Věděla jsem, že bude zle. Jen co jsme zavřeli dveře od bytu, násilím dcerku zavřel do pokojíku. Jeho řev ale chudinka stejně musela slyšet. Silou mě natlačil ke zdi a pod krkem mě sevřel tak pevně, že jsem myslela, že to jsou mé poslední vteřiny. Celý rudý na mě řval: "Jestli na něco přijdu, pořádně to schytáš, to si pamatuj!" Ještě půl hodinu po tom jsem se klepala. Ale snažila jsem se hlavně uklidnit celou roztřesenou Lucinku.
Pořád mlčím
Dnes už jsou Lucince tři roky a nebýt jí, nevím, jak bych to všechno zvládla. Už několikrát jsem měla chvíle, kdy jsem si říkala, že to nemám zapotřebí. Sbalila jsem sobě a Lucce pár věcí a byla rozhodnutá odejít. Ale nakonec jsem si to rozmyslela. Ani nevím, kam bychom vlastně šly. Velice brzy jsem si totiž uvědomila, jak jsem na Petrovi závislá - nejen finančně, ale i psychicky. Pro Lucinku je skvělým tátou, a to je přece nejdůležitější, ne?
------------
Braňte se!
Domácí násilí je fyzické, psychické anebo sexuální násilí mezi blízkými osobami, ke kterému dochází opakovaně v jejich soukromí. Intenzita násilných incidentů se stupňuje a vede ke ztrátě schopností včas tyto incidenty zastavit a efektivně vyřešit narušený vztah. Většinu obětí domácího násilí tvoří ženy, přičemž pachateli jsou obvykle jejich současní i bývalí partneři.
Setkala jste se s tím, že vás partner ponižuje, nadává vám, zastrašuje, brání vám v kontaktu s rodinou či přáteli, kontroluje, vyhrožuje vám, nutí vás k sexu nebo vás fyzicky napadá? Pokud jste odpověděla kladně na některou z uvedených možností, může se u vás jednat o domácí násilí.
Pamatujte, že nikdo nemá právo ponižovat nebo nutit k něčemu, co odmítáte. Nemáte se za co stydět. Vina je jen a jen na straně násilné osoby!
Přestože se vám může zdát, že vaše situace je bezvýchodná, řešení existuje. Pokud se obrátíte na některou ze specializovaných poraden pro oběti domácího násilí. Pomohou vám tam zajistit vaše bezpečí a najít řešení.
http://www.domacinasili.cz/mista-pomoci/kde-hledat-pomoc-adresar/
Dáma.cz je na facebooku. Přidejte se k nám!