Ženy prý nevědí, co chtějí, ale nepřestanou, dokud to nedostanou, říkají muži, když se snaží být vtipní. Bohužel jim ale, co se mé osoby týče, musím dát za pravdu. Obvykle si dám nějaký cíl a ten se snažím si splnit. Ale když se mi to podaří, stejně si to nedokážu užít. Okamžitě si najdu něco, co mi vadí, a celý kolotoč začne nanovo. Reálně mi v životě nic nechybí, ale přesto jsem věčně nespokojená.
Možná to má kořeny v tom, co mi říkávali a vlastně i dnes občas říkají rodiče: Člověk by nikdy neměl usnout na vavřínech a spokojit se s tím, čeho dosáhl. Vždycky by měl mít v sobě touhu a motivaci zlepšovat se, nějaký hnací motor k cestě vpřed.
No, nevím, jestli mi tímhle úplně pomohli. Mysleli to určitě dobře, chtěli, abych se dobře učila, aby mi nebylo jedno, jestli mám trojku nebo jedničku, abych se snažila něčeho dosáhnout. Jenže asi se to trochu zvrtlo. Snažila jsem se být dobrá ve všem, zkoušela jsem toho moc – až nakonec nic neumím pořádně a vlastně ani nevím, co přesně chci.
Jako malá jsem hrála na klavír, chodila do výtvarného kroužku, do atletického oddílu, chvíli na tenis, pak jsem cvičila aerobik, zkoušela judo, do toho samozřejmě jako každé dítě kolo, lyže. Jezdila jsem na češtinářské olympiády, na střední mi šly skvěle jazyky, ale celkem i matematika. Byla jsem ta podezřele všestranná, že jsem vůbec netušila, co bych vlastně chtěla dělat, co mě baví nejvíc. Na gymnáziu to ještě tak nevadilo. Ale očekávalo se ode mě automaticky, že s takovými známkami a záběrem půjdu i na vysokou.
A já vůbec nevěděla, na jakou školu bych se měla hlásit. Každý se mě ptal. A co tě baví nejvíc? Co bys chtěla dělat? Mně bylo osmnáct a pořád jsem v tom neměla jasno. Spíš ze zoufalství jsem nakonec rozeslala přihlášky na čtyři naprosto odlišné obory – práva, pedagogiku, geografii a překladatelství. Kromě práv mě přijali všude, takže jsem měla další dilema. Nakonec jsem šla „jen“ na peďák. Měla jsem pocit, že to je taková univerzální škola, se kterou snad nebude volba budoucí práce tak striktně daná.
V každé práci mě za chvíli něco štve
Samozřejmě, sotva jsem měla za sebou pár týdnů, už jsem si říkala, že to byla chyba. Škola mě nebavila, připadalo mi, že jsem se trefila úplně vedle. Dokončila jsem ji se zaťatými zuby, přesvědčená, že učení mě nikdy živit nebude. Nastoupila jsem nakonec na fakultě na studijní oddělení, zrovna hledali záskok za mateřskou. Jak mě to nebavilo!
Po půlroce jsem se sebrala a odjela do Anglie jako au-pair. Přišlo mi to jako skvělý nápad – zlepším si jazyk, najdu si třeba lepší vztah k dětem. Po dvou měsících jsem balila kufry a vrátila se zpátky. V rodině jsem nedokázala vydržet.
Doma jsem pobyla asi čtvrt roku, netušila jsem, co se sebou, až jsem nakonec odjela ještě do Irska – nepoučitelně znovu jako au-pair. Tentokrát jsem to zvládla půl roku. Doma už si rodiče ťukali na čelo s tím, ať si konečně najdu pořádnou práci. Za jediný rok jsem vystřídala tři místa! Na každém mi něco vadilo.
No – a tímhle stylem to vedu i nadále. Po škole jsem zhruba pět let a mám už šesté zaměstnání. Teď v tom posledním jsem zatím nejdéle – pracuju v PR oddělení jedné banky. Pro někoho vysněný flek, a já už jsem zas nespokojená. Vadí mi ty mezilidské vztahy, které jsou tady prostě katastrofální.
Jenže přece jen už jsem starší a říkám si – to přece bude všude stejné, všude je něco, to chceš měnit práci pokaždé, když se ti něco trochu nebude líbit? Takže jsem zatnula zuby a snažím se vydržet, jakkoli nespokojená jsem. A tak je to se vším. Třeba s mými koníčky.
Nedokážu být spokojená ani ve vztahu
I v dospělosti dělám plno věcí, ale nic pořádně. U ničeho nevydržím dlouho, pak se k tomu zase pracně vracím, pořád dokola. Kamarádi, když vidí, jak pořád frfňám, mi často říkají: Prosím tě, vždyť je obdivuhodné, kolik toho děláš, takových věcí! Ale já to vidím jinak. Často mě napadá, jestli by nebylo lepší umět jednu věc pořádně, než x věcí průměrně. Vlastně v ničem nevynikám, jen všechno rozvrtám a nemám to správné zapálení. A nevěřím, že by to bylo tím, že jsem jen ještě „nenašla to pravé pro sebe“, jak mi už taky známí řekli. To je jen taková útěcha.
No a podobně jsem na tom i se vztahy. Ať se dám dohromady se sebeskvělejším chlapem, stejně mi na něm dřív nebo později začne něco vadit. Dokážu si najít cokoli – od způsobu mluvy, přes jeho práci až po politické názory. Často stačí i drobnosti. Pořád pak dělám dusno, moje vztahy jsou neustálé hádky a usmiřování. Jeden z mých ex už mi to i natvrdo řekl: „Ty prostě nikdy nebudeš spokojená. Ty jsi trpitelka. Musíš se pořád něčím týrat, i si to třeba vymyslet, nějaký problém. Jinak bys neměla pocit, že žiješ.“
Něco na tom je – a mě to děsně štve! Jsem nespokojená se vším – a nejvíc sama se sebou. Uvědomuji si, že jsem vlastně nesnesitelná, poslední dobou už mám problém vydržet se sebou samou. Obzvlášť pro to, že se mi rýsuje nový nadějný vztah a já to nechci zase zvorat. Jenže nevím, co pro to udělat, jsem taková povaha a ta se přece nemění. Už mě napadla i zoufalá možnost jít k psychologovi. Ale pak se zaseknu a říkám si – copak ho opravdu potřebuju? Jsem spíš jen rozmazlený fracek, to si přece musím vyřešit sama, no ne?
Věra, 28 let
