Nikdy jsem si nemyslela, že se dostanu do takové životní situace, ale nakonec je to tady a již se nedá nic dělat. Ono se marně neříká, že když se nám chce Bůh pomstít, splní nám naše přání. A to se doslova stalo mně. I když bych měla být šťastná, tyto pocity nepřicházejí, ba naopak…
Vdávala jsem se v 25 letech a z velké lásky. Nebo jsem si to alespoň myslela. Měli jsme s Mirkem, mým prvním mužem, oba spoustu koníčků, zajímavou práci a k tomu společnou zálibu – cestování po horách – jen tak pěšky s batohem jsme prošli všechny české i slovenské hory a užili si u toho spoustu zážitků. Jenomže po třicítce jsem začala mluvit o dítěti a manžel se moc netvářil. Cítil se ještě mladý, chtěl cestovat, věnovat se adrenalinovým koníčkům, a do toho mu mateřství tak nějak nezapadalo. Moje naléhání nakonec vyústilo v to, že si našel mladou milenku, která po něm dítě nechtěla. Do půl roku se odstěhoval a rozvedli jsme se.
Zlomená a zklamaná jsem se „léčila“ z bolesti, ale po roce jsem se v práci seznámila s milým kolegou, starším, ale skvělým člověkem. Rozuměli jsme si a já zase začala věřit, že bych se mohla dočkat hezkého vztahu a úplné rodiny. Pavel byl rozvedený a bezdětný, takže nám nic nestálo v cestě. Druhá svatba byla skromnější, ale pro mě krásná, s příslibem toho, že tentokrát to vyjde.
Vše bylo fajn, i když jsme se museli prokousávat prvními společnými problémy, ale vše jsme společně zvládli… až na to jediné – nedařilo se nám počít dítě. Oba jsme ho chtěli, i Pavel o to velmi stál, takže jsme se takzvaně snažili, co to šlo. Přešel rok, dva, tři a mně táhlo na 36. Panika, že dítě třeba nemusí vyjít, mě zachvátila s definitivní platností a já nemyslela už na nic jiného než na to, jak otěhotnět – za každou cenu.
Když to nešlo přirozeně, logicky jsme došli až k poslední možnosti – a tou mělo být umělé oplodnění. Že však i tady dojde k zádrhelu, to jsem netušila. Při vyšetřování mi totiž doktorka řekla, že zatímco manželovy spermie lze k oplodnění použít, moje vajíčka jsou bohužel „neschopná“ tohoto boje o život. Když jsem to s otevřenou pusou poslouchala, začalo mi vše docházet. Chci-li dítě, a to jsem chtěla, budu muset ustoupit přírodě.
Po ročním snažení ze strany lékařů se nám narodil zdravý krásný chlapeček, kterého jsme pojmenovali po manželovi. Naše štěstí se mělo završit, avšak mě začaly pronásledovat depresivní pocity, že se mi narodilo dítě, kterého de facto nejsem biologická matka, jen jsem ho odnosila. Přestože jsme to s manželem nikomu neřekli, abychom nemuseli čelit vysvětlování a hloupým dotazům, stejně jsem tomu neunikla. Už v porodnici mi sestřička bezelstně řekla: „Maminko, ten chlapeček vám není vůbec podobný.“ Přestože to nemyslela vůbec špatně, pro mě to bylo první bodnutí. V duchu jsem si říkala – Jak by mi asi měl být podobný, když není můj, je jen mého muže a nějaké... jiné ženy.
Další dotazy, které mě vykolejily, byly u dětské doktorky, která se ptala na rodinnou anamnézu. Vysvětlovat jí, že ze strany otce vím, ale o biologické dárkyni vajíček jí nemůžu nic říct, bylo ponižující. A podobné případy se začaly množit.
Přestože Pavlíka s manželem milujeme a splnil se mi sen, jsem matkou, pronásledují mě noční můry a deprese, že jsem porodila dítě, které není moje, a že vlastně ani nevím, jestli jsem jeho skutečná máma…
Foto: ChameleonsEye / Shutterstock.com