„Dítě jsme oba už hodně chtěli. Dokonce se mi zdálo, že Aleš ještě víc než já – rozhodně o tom častěji mluvil. Myslím, že i proto, že si vždycky přestavoval jen takové ty zářivé momenty – jak se miminko směje, jak ho kojím, jak pak učí syna jezdit na kole, hrát fotbal,“ začíná své vyprávění 32letá Alena.
Ona sama je prý odjakživa velká realistka, někdy spíš až pesimistka. „Samozřejmě jsem se taky moc těšila, až to přijde. Ale také už mám kolem sebe poměrně dost kamarádek, co mají malé děti, občas jim i pomáhám, a tak mám trochu konkrétnější představu, že dítě není jen radost, ale také hodně práce, občas stresu, neustálého pocitu odpovědnosti. Tím se moje těšení nijak nezmenšilo, ale Aleš si o něčem takovém nechtěl ani povídat. Je to jeho životní přístup – problémy se řeší, až když nastanou, ale ještě lépe tak, že děláme, že vůbec neexistují.
Když Alena před víc než sedmi měsíci zjistila, že je těhotná, celý den přemýšlela, jak originálně tuhle zprávu svému partnerovi oznámit. Ale nakonec ho prostě po příchodu domů jen objala a prostě oznámila, že budou zřejmě tři. „Aleš měl obrovskou radost, popadl mě, líbal, objímal, chvíli vypadal, že se snad rozbrečí. A hned začal plánovat, co všechno zařídí, jak mi bude pomáhat, málem mě i nesl do postele. Smála jsem se, že se nic zatím nezměnilo a ať se ke mně chová pořád stejně, ne jako k nemocné nebo malému dítěti,“ vzpomíná Alena.
Asi tři týdny od této noviny byly opravdu hezké. Aleš byl neuvěřitelně pozorný, hned druhý den své přítelkyni přinesl obrovskou kytici, pak dárek, vyzvídal, kdy tu šťastnou zprávu bude moci všude rozhlásit, a těžko se smiřoval s tím, že ještě několik týdnů by měla zůstat tajemstvím.
Úporné zvracení nastartovalo krizi
„Pak jsem se jednou ráno probudila, vstala z postele a jen tak tak doběhla do koupelny zvracet,“ vzpomíná na okamžik, kdy zřejmě nastal zvrat, Alena. Nejprve se tomu s Alešem jen zasmáli, že už to začíná a že aspoň víme, že se v břiše něco děje. Jenže po pár dnech Alenu smích přešel. Nebyly to „obyčejné“ těhotenské nevolnosti, ale úporné zvracení mnohokrát za den. „Dokonce jsem kvůli tomu musela i několikrát do nemocnice, jako vévodkyně Kate, když jsem několikrát byla naprosto vyčerpaná a dehydratovaná,“ vypráví mladá žena.
Věděla, že musí jíst a pít, aby měla energii pro sebe i plod v břiše, ale už jen při pomyšlení na jídlo utíkala zvracet, bylo to jako bludný kruh. „A Aleš, místo aby mě nějak podpořil, aspoň slovy, si myslel, že si to snad vymýšlím! Tvrdil, že není možné, aby bylo někomu takhle špatně jen tak, a jmenoval mi všechny ženské z okolí, co zná, s tím, že žádné špatně nebylo.“ Byla tehdy tak vyřízená, že neměla sílu se s ním dohadovat a vysvětlovat mu, že je každé těhotenství úplně jiné. „Proč se tomu asi říká ranní nevolnosti, co? Tak mi nevykládej, že je ti blbě večer,“ vyjel na ni nasupeně, když se ji opět neúspěšně snažil přimět, abychom se pomilovali.
„Na jednu stranu jsem ho chápala – od mého prvního zvracení jsme se asi šest týdnů vůbec nemilovali. Ale prostě to nešlo. Bylo mi špatně pořád, ze všeho, a na sex jsem neměla vůbec pomyšlení.“
Alena navíc Alešovi přiznala, že jí vadí i jeho parfém, který měla do té doby ráda, a že ji najednou odpuzuje i líbání. „Snažila jsem se mu to říct citlivě, mírně, odkázala ho na internet, že je to docela časté, jenže si to zkrátka vzal moc osobně. Pro jeho chlapské ego to byla rána.“
Nedokázal pochopit, že v těhotenství je žena prostě jiná
Mezi partnery, kteří do té doby bezvadně fungovali, se postupně vkrádalo čím dál větší napětí a dusno. „Najednou jsme se spolu nedokázali normálně bavit skoro o ničem. Přiznávám, že u mě asi hrály svou roli i hormony, byla jsem přecitlivělá, plačtivá, reagovala někdy příliš emotivně a Aleš na to byl už alergický. Jenže to se přece těhotným stává – a on nechtěl a nechce pochopit, že jsem teď zkrátka trochu jiná.“
Alenin partner totiž tvrdí, že jednou je dospělá osoba a podle toho se snad umí chovat a trochu se ovládat. Myslí si, že Alena teď svého stavu zneužívá a všechny své potíže zveličuje a přehání. A že on má právo na ženu, jakou měl předtím.
„Jenže když se mi po asi čtyřech měsících konečně ulevilo a začala jsem se cítit trochu lépe, atmosféra se nijak nezlepšila. Aleš byl prostě uražený a najednou mi to začal vracet,“ pokračuje ve vyprávění Alena. Takže když se konečně chtěla milovat ona, odmítl ji. Ne jednou, ale pokaždé. Prý že o žádné milodary nestojí. „Děláš to jen ze soucitu, už tě nepřitahuju. Ale ty mě taky ne, s tím břichem a žilnatými prsy,“ upozornil ji nevybíravě na změny jejího těla.
Nezbývá než doufat, že se vše vrátí do starých kolejí
Alena je teď v osmém měsíci a vůbec neví, jak to bude dál. Těší se na miminko, ale z budoucnosti má velké obavy. „Vůbec to nechápu. Žili jsme spolu přes šest let, bylo nám krásně, nebyl mezi námi jediný mráček. A najednou se to takhle pokazí během pár měsíců, které by navíc měly být tím nejhezčím vyvrcholením dosavadního vztahu? Co jsme udělali špatně?“
Svému partnerovi teď vůbec nevěří a vlastně si ani není jistá, jestli ho ještě miluje. „Po tom, jak se teď choval, se mi na něj jen těžko dívá jako na životního partnera a šťastného otce naší rodiny. Vždyť mi řekl tolik sprostých věcí! Vím, že se mnou cvičí hormony a beru si plno věcí víc osobně, než bych musela, ale přece si to všechno nevymýšlím…“ přemítá.
Odejít od Aleše teď ale určitě nechce. Už kvůli synovi, který se brzy narodí. „Vůbec si neumím představit, že bychom spolu nebyli a já skončila jako svobodná matka. Asi zkrátka doufám, že to bylo nějaké vypjaté období, které nás oba zaskočilo tím, co se dělo, cvičily s námi emoce. A třeba to narození malého zase všechno srovná, na tohle zapomeneme, nebudeme mít čas se tím zabývat. Chci, aby to mezi námi bylo zase jako dřív,“ přeje si Alena. Ale v hlase jí při tom zaznívají velké pochybnosti.