Dali jsme se dohromady naprosto obyčejně jako mnoho jiných. Narozeninová oslava společné kamarádky, vzájemné představení, první sympatie a zkusmé rande, po kterém následovala řada dalších. A jak to tak bývá, každý se na začátku přetvařuje a dělá lepším, než jaký ve skutečnosti je.
Což ovšem svědčí o tom, že Pavel si neobvyklost (použiji-li ten nejmírnější výraz) svého počínání moc dobře uvědomoval. Zpětně si až škodolibě říkám, jak musel trpět, když mě vzal na večeři do restaurace, nosil mi kytky nebo kupoval dárky.
Když nad tím tak přemýšlím, mě snad ještě víc než ta jeho šetřivost štve to, že když o mě usiloval, dokázal ji kvůli mně aspoň trochu potlačit. Ale dnes, když už mě má takříkajíc jistou a náš vztah bere jako samozřejmost, ho to ani nenapadne. Zatímco já se mu musím přizpůsobovat, on neudělá ani drobný ústupek.
A jak to vypadá v praxi? Začalo to nenápadně. Jak se náš vztah vyvíjel, dárků i večeří ubývalo a naopak přibývalo poznámek typu: Není to zbytečně drahé? Opravdu je to potřeba? A nestačilo by tohle? Pavel je pronášel v podstatě kdykoli a kdekoli, ať se jednalo o jídlo, oblečení, návštěvu divadla nebo jen turistický výlet. Pokaždé hledal tu nejlevnější alternativu, i kdyby to ve výsledku znamenalo třeba úplně jiný produkt nebo zážitek.
Navrhl mi společné bydlení
Zpočátku mi to připadalo docela úsměvné a dokonce jsem si myslela, že chce takhle udělat na mě dojem. „Teda tak šetrného člověka jsem ještě nikdy nepotkala,“ řekla jsem mu a on se potěšeně usmál. Jenže zatímco já to mínila spíš jako udivené konstatování, Pavel si mou větu vyložil jako kompliment a o to víc ve svém úsilí ušetřit za každou cenu přidal.
Mezitím už jsme spolu oslavili první rok chození a byl to právě on, kdo navrhl, abychom se sestěhovali. Dneska si myslím, že ho hnaly hlavně finanční motivy, jinak by se tak brzo určitě do společného bydlení nehrnul. Ale když si spočítal, jak bychom tím ušetřili, nedalo mu to spát, a tak mi jako dárek k výročí navrhl, ať se přestěhuji k němu. Nadšeně jsem souhlasila.
Nastěhování ale začalo poměrně šokem: Čekal na mě podrobný několikastránkový „finanční plán“ naší domácnosti. Veškeré náklady a výdaje byly rozepsané do poslední koruny. Od nájmu přes jídlo až po drobnosti, jako jak často se budou kupovat nové kartáčky na zuby. K tomu jsem dostala i podrobný manuál, na čem dalším můžeme ušetřit. Jak správně svítit, zacházet s vodou, dokonce jak to bude třeba s praním prádla.
„To nemyslíš vážně,“ četla jsem nevěřícně řádek za řádkem. Nicméně Pavel byl se svou prací víc než spokojen. „Víš, co mi to dalo práce? Ale bude v tom pěkně pořádek a budeme si moct krásně spořit,“ usmíval se nadšeně. Tehdy poprvé mi bliklo hlavou, že to asi není úplně v pořádku.
„A na co že si to budeme spořit?“ optala jsem se ironicky a už předem mi byla jasná odpověď. „Na co? No přece jako jistotu, rezervu, není to na nic konkrétního,“ řekl tónem, který jako by se ptal, jak můžu být tak hloupá. A já byla možná hloupá a opravdu se k němu nastěhovala.
Připadá mi, že se zblázním
Naše soužití trvá zhruba půl roku a já mám pocit, že se z toho brzy zblázním. Faktem je, že Pavel je na jednu stranu ideální chlap. O veškerou práci v domácnosti se se mnou dělí rovným dílem, žádná činnost mu nevadí, ať jde o uklízení, mytí nádobí nebo praní. Jenže všechno je to motivováno jeho posedlostí šetřením. Dělá to jen proto, aby měl kontrolu nad spotřebou. Hlídá, kolik dáme do pračky prášku, kolik vody spotřebuji na vytírání…
Ještě horší je to při nákupech jídla. Moje touha jíst zdravě a kvalitně se tluče s jeho chorobnou spořivostí. Zatímco Pavel sahá po těch nejlevnějších produktech, často i ve slevách, já razím heslo, že za kvalitu se musí připlatit a své tělo šidit nehodlám. Pokud jdeme nakupovat společně, vždycky se u toho pohádáme.
Nakonec jsem mu navrhla, že jídlo si tedy budeme hradit každý sám, protože se asi neshodneme. Po dlouhém váhání na to přistoupil, ale to je jediné vítězství, které se mi podařilo vybojovat! A i tak vidím, jak ho to stojí přemáhání, když vidí, jak si do lednice skládám své potraviny a on v duchu počítá, kolik mě to muselo stát.
Připadám si jako nesvéprávné dítě. U nás doma jsem odjakživa viděla model, že rodiče se o všechno dělili společně. Měli jeden účet, znali své příjmy, výdaje řešili spolu a ještě se dokázali dohodnout, když chtěl jeden něco sám pro sebe. To s Pavlem ale nejde. Koupit si něco jen tak je v jeho očích téměř smrtelný hřích. Ale místo aby přiznal, že je něco špatně u něj, svádí všechno na konzumní zkaženou společnost.
„Všichni pořád chtějí něco hromadit, mít nějaké luxusní zážitky. Proč? Největší umění je zabavit se bez peněz,“ prohlašuje. Jenže v jeho myšlení se stírá rozdíl mezi zbytečným nepotřebným marnotratnictvím a běžnou životní spotřebou. Rozhodně si nekupuji každý týden nové oblečení, ale jednou za čas si koupit třeba boty je snad normální. Pro Pavla ovšem ne.
Dala jsem mu ultimátum
Raději denně vstává o hodinu dřív, než by si koupil lístek na tramvaj. V kině jsme nebyli, ani nepamatuju, protože ten film přece dříve či později budou dávat v televizi. O víkendu jezdíme na kole nebo chodíme pěšky, to nic nestojí. Když jsem navrhla, abychom v létě jeli k moři, málem dostal infarkt!
Nedávno jsem si chtěla udělat radost a koupila jsem si kabelku, kterou jsem měla vyhlédnutou už řadu měsíců. Měla bych na ni kdykoli, ale koupila jsem si ji až ve chvíli, když jsem dostala mimořádné odměny v práci. Naivně jsem se Pavlovi pochlubila, jenže jeho jediný dotaz zněl, kolik stála, a po mé upřímné odpovědi na mě křičel, jak můžu takhle vyhazovat peníze oknem.
Něco ve mně bouchlo a já se na něj rozkřičela jak ještě nikdy. „A co budeš s těma prachama dělat ty, vysteleš si s nima jednou rakev?!“ ječela jsem. Pavel na mě vytřeštěně koukal, protože jsem na něj vychrlila všechno, co se ve mně hromadilo. „Nedá se s tebou normálně fungovat, vždyť ty se chováš jako blázen,“ padalo ze mě, ačkoli jsem v tu chvíli nebyla o moc lepší.
Ten večer jsme usnuli beze slova a vrátili se k tomu až ráno. „Mám tě ráda, ale tohle prostě nevydržím. S tebou to takhle není život, jen stres a honba za každou ušetřenou korunou. To je pro tebe na prvním místě a podřizuješ tomu všechno ostatní. A komplikuješ tím život i ostatním. Pokud chceš žít se mnou, musí být nějaký kompromis, nemůže to být jen podle tebe. Od teď si budu s penězi dělat co chci a nebudu se ti zpovídat. Chci žít trochu normálně. Buď to půjde, nebo ne,“ řekla jsem nekompromisně.
Uplynulo pár dnů, ale zatím žádná změna nenastala, kromě toho, že spolu skoro nemluvíme, protože to nějak vypadá, že nemáme o čem. Dřív se všechno točilo kolem peněz, teď se bojíme jeden druhého na něco zeptat, aby se druhý nenaštval. Pavel ale vypadá, že ho to opravdu trápí. Chci mu dát ještě šanci, protože ho mám opravdu ráda. Ale nevím, jestli je v jeho silách se sebou něco provést…
Veronika, 26 let