Se svým přítelem žiju sedm let. A je to už skoro tři čtvrtě roku, co jsem zjistila, že mě podvádí. Dokonce tu ženu znám, a velmi dobře. Přes to všechno jsem se doteď neodhodlala k tomu, celou situaci nějak řešit. Bojím se, že už si nikoho jiného nenajdu včas, abych stihla mít dítě. A tak trpím a doufám, že on ji časem opustí.
Je mi 35 let a to je prostě věk, kdy se rázná a nekompromisní rozhodnutí dělají velmi těžko, ačkoli všechny ženské časopisy radí opak: Znejte svou cenu, buďte rozhodná, jestli se chová takhle, nezaslouží si vás, bez milosti ho vyhoďte, někde na vás čeká ten, kdo vás ocení… Kecy!
Dobře vím, že v mém věku je šance najít si životního partnera jedna velká loterie. Normální chlapi ve mně odpovídajícím věku jsou už dávno rozebraní a šťastně ženatí, většinou i s dětmi. Kdo zbývá? Podivní, zoufalci, divné typy. Muži, kteří zůstali sami, protože zjevně s nimi něco není v pořádku.
Pak jsou tady výrazně věkově odlišné skupiny. Zajíček? Děkuju, nechci. Za pár let zjistí, že má vedle sebe starou babu, a opustí mě. Starší rozvedený zajištěný muž? Ještě horší varianta. Buď si časem najde ještě mladší, nebo se z něj stane zapšklý dědek bez zájmů a já se o něj budu starat jako o mimino.
Jsem si velmi dobře vědoma, jak na tom jsem. Mám sedm let muže, o kterém jsem si ještě před rokem myslela, že mě bezmezně miluje, je se mnou šťastný a náš vztah pomalu směřuje k tomu nejpodstatnějšímu – dětem. Do svatby jsem ho nikdy nenutila, žijeme spolu prakticky od začátku v pronajatém bytě, ani s hypotékou jsem ho nikdy „neprudila“. Co by za to jiný chlap dal!
Byla jsem až moc hodná?
Možná je to trochu moje chyba. Ve chvíli, kdy jsme se o dětech začali vážně bavit, jako by se ve mně splašily hormony. Najednou mi jak svatba, tak vlastní bydlení začaly připadat důležité, chtěla jsem tu „jistotu“, když budeme rodiči. A Dušan se toho zřejmě zalekl. Začal být odtažitý, stěžovat si, že „jen sedíme doma jako manželé po 20 letech“, nic nepodnikáme. „Já ti přece v ničem nebráním,“ říkala jsem mu tolerantně. Sama chodím z práce dost unavená a jsem ráda, když se v týdnu donutím aspoň na hodinu jógy nebo aerobiku.
Dušan se mé velkorysosti chopil a začal trávit večery „s kamarády“. Nejdřív hráli florbal, pak i volejbal, k tomu to ještě museli dořešit v hospodě. Mně to dokonce i vyhovovalo. Měla jsem dvakrát týdne volný večer jen pro sebe, kdy jsem si v klidu otevřela knížku a relaxovala.
Jednou jsem se ale rozhodla Dušana překvapit. Bylo léto, venku krásně teplo, tak jsem si řekla, že ho z volejbalu vyzvednu a půjdeme se projít. Věděla jsem, kde hrají, i v kolik končí, a tak jsem postávala v danou dobu před tělocvičnou. K mému překvapení se z ní trousili jak chlapi, tak holky! Měla jsem celou dobu za to, že hrajou čistě mužská parta.
Viděla jsem je, jak se líbají
Dušan vyšel až jako poslední a spolu s ním dlouhovlasá dívka, kterou jsem znala – byla to moje instruktorka aerobiku. Už už jsem se k nim chtěla rozejít, když v tom jsem úplně ztuhla. Dušan dívku objal a začal ji líbat! Trvalo to hodně dlouhou dobu, ostatní mezitím dávno odešli. Tihle dva se pak ruku v ruce vydali do hospody naproti tělocvičně.
Stála jsem v tom křoví jako blbec a nejdřív si myslela, že se mi to snad zdálo, tak velký šok to byl. Pak ho vystřídal hrozný vztek a ponížení. Tak já husa si říkám, jak jsem tolerantní a jak si toho můj partner váží, a on tohle! Přes slzy jsem neviděla na cestu, ale tolik rozumu jsem měla, abych se místo do hospody vydala domů a tam se snažila nějak dát dohromady a racionálně uvažovat. Místo toho jsem ale v posteli brečela jak želva, až jsem vyčerpáním usnula.
Druhý den ráno jsem Dušana zkoumavě pozorovala u snídaně. Tvářil se naprosto normálně, vtipkoval se mnou jako jindy, pusu mi dal jako obvykle… až jsem chvíli chtěla uvěřit, že to byl opravdu jen sen. Jenže nebyl, a jak jsem si postupem času ověřovala, Dušan to s Janou zřejmě táhl už delší dobu. A zřejmě nehodlal přestat.
Místo toho jsem já přestala chodit na aerobik, to už prostě nešlo. Dokonce jsem Janu jednou potkala na ulici a ona se mě ptala, proč už nechodím! „Už mě to nebaví,“ odsekla jsem jí a šla dál. Užasle se za mnou otáčela. Až pak mi došlo, že ona třeba ani neví, že Dušan a já spolu žijeme. I přesto jsem se na ni už nedokázala ani podívat.
Čekám a doufám, že to skončí
Totéž platilo několik týdnů i pro mého partnera. Ten samozřejmě nevěděl, proč jsem odtažitá, naštvaná, nechci s ním mluvit ani spát. Dokonce se bezelstně ptal, jestli něco provedl! Chtělo se mi vzteky ječet, „samozřejmě, spíš s jinou, to podle tebe není nic?!“, ale spolkla jsem to. Neměla jsem sílu nic řešit, říkala jsem si, že je to třeba jen na několik týdnů a skončí to.
Kdyby s ní chtěl být, tak už by se se mnou dávno rozešel, říkám si pořád. O jejich poměru vím už několik měsíců, ale pořád jsem nenašla odvahu to nějak řešit. Ani Dušanovi říct, že o tom vím. Čistě ze strachu, že když by byly karty vyložené na stůl, rozhodl by se ode mě odejít a být s ní. A to já nechci!
Jenže nechci být ani tou blbou podváděnou, která trpí. Pokud se mnou chce žít, měl by žít JEN se mnou! Dušan se ke mně chová pořád stejně, ať se do minulosti vracím, jak chci, nemám pocit, že by se jeho vztah ke mně zhoršil, když odhlédnu od jeho paniky ze svatby a závazků. Tohle téma jsem teď úplně uzavřela.
Já bych chtěla jedinou jistotu, že bude se mnou. Ale tu nemám. A tak se trápím a doufám, že to on vyřeší sám. Jenže kdy?
Kristina, 35 let