Před necelým rokem jsem potkala zajímavého kluka, se kterým je mi moc dobře. Vadí mi na něm vlastně jediná věc. No, vadí je možná až příliš silné slovo, spíš mrzí a trochu trápí. Je totiž naprostý antimaterialista a projevuje se to mimo jiné v tom, že absolutně odmítá jakékoli dárky. Nejen dávat, ale i dostávat. A Vánoce proto úplně nesnáší.
Sama nejsem žádný hamoun. Neutrácím přehnaně, spořím si, nelibuji si v nákupních nájezdech po obchodních centrech a stejně tak ani neočekávám, že mě můj partner (nebo kdokoli jiný) bude zahrnovat dary a rozmazlovat mě.
Na druhou stranu ale ráda dělám lidem radost – a dárky jsou jedna z věcí, která druhým radost dělá.
A platí to samozřejmě i obráceně, takovou pozornost nikdy neodmítnu. S bývalým partnerem jsem byla zvyklá, že jsme si docela často projevovali náklonnost různými drobnými pozornostmi.
On mi často jen tak cestou z práce koupil růži nebo gumové medvídky, já si na něj zas vzpomněla oblíbenou čokoládou. Samozřejmě čím déle jsme spolu byli, tím méně se tohle stávalo, ale nikdy to z našeho vztahu nevymizelo úplně. Nemluvě o dnech, jako jsou narozeniny, výročí nebo Vánoce, to jsme se předháněli, čím se překvapíme.
Ondra je v tomhle ale úplně jiný. Seznámili jsme se na oslavě narozenin společného kamaráda. Dala jsem se s ním nejdřív neutrálně do řeči ve frontě u baru. Oslavenec zrovna za tleskotu ostatních vybalil recesistický dárek – nafukovací pannu. Zeptala jsem se Ondry, jestli se na tom taky podílel. „Ne. Já dárky ze zásady nedávám,“ řekl stručně a mě to zarazilo. Chvíli jsem myslela, že si s tímhle sucharem nebudu mít co říct, ale on začal mluvit úplně o něčem jiném tak zajímavě, že jsem na tohle hned zapomněla.
Nenosí ani kytky
Vybavilo se mi to znovu až o pár týdnů později, když jsme spolu začali randit. Asi na pátou schůzku jsem mu úplně bezelstně přinesla čokoládu, protože jsme se o ní na předchozím rande bavili a Ondra říkal, že je to jeho nejoblíbenější. Když jsem mu ji s úsměvem podávala, mračil se jako čert a nechtěl si ji vzít.
„Prosím tě, nikdy mi nic nenos, já to nemám rád, promiň,“ řekl nakonec. Hned jsem si vzpomněla na naše první setkání. „No jo, ty máš vlastně nějaký problém s dárky,“ zasmála jsem se, ale on se tvářil smrtelně vážně. „Takhle bych to neřekl. Ale z principu žádné nechci dostávat – a ani dávat. Kazí to charakter a lidi to zbytečně zavazuje.“
Koukala jsem na něj málem s otevřenou pusou. „Takže já od tebe nikdy nic nedostanu? Třeba k narozeninám, Vánocům?“ zeptala jsem se. Všelijak se ošíval a kroutil, ale v podstatě to potvrdil. „A ani kytku na rande mi nikdy nepřineseš? To přece není nic zavazujícího,“ zkoušela jsem to. Konkrétní odpověď z něj nevypadla.
V šetřílkovství to není
Přitom Ondra není žádný skrblík ve smyslu životního stylu nebo toho, jak peníze utrácet. Nesuší si doma každou korunku pod polštář. Když jdeme na večeři, je schopný jít do té nejdražší restaurace – a třeba mě i pozvat. Protože jídlo je vlastně nutnost, nebere to v tu chvíli, že mi něco dává. Stejně tak nešetří ani na sobě samém. Hodně sportuje a klidně investuje velké částky do všeho možného vybavení.
Připadá mi zkrátka, že jeho odpor k obdarovávání je spíš projevem jeho strachu se vázat. „Nesnesu, kdybych měl být někomu za něco vděčný a nebo kdyby se tak někdo jiný choval ke mně. Žádné dluhy, žádné dary. Tak můžu mít čistý stůl,“ vysvětloval mi, když jsme na to téma opět narazili.
Po asi čtvrt roce chození jsem měla svátek. Ondra mi přinesl luční kytku, vlastnoručně natrhanou, a pak jsme jeli na výlet na hrad. Neříkám, že to nebylo pěkné, nechci znít nevděčně – koneckonců svátek není nic významného. Ale stejně mě trošku mrzelo, že se té své zásady tak drží.
Za dárek mi vnutil peníze
Protože on měl měsíc na to narozeniny, nechtěla jsem se vzdát a koupila mu cyklistický dres. Říkala jsem si, že takovou praktickou věc určitě neodmítne. Místo toho jsme se ale pohádali a on mi celý další týden vnucoval peníze. Když jsem nepovolila, ve chvíli mé nepozornosti si v mé peněžence našel kartičku s číslem účtu a peníze mi poslal.
Zuřila jsem a připadalo mi to opravdu absurdní a hloupé, ale pak jsem si řekla, že se na něj můžu víte co… Jenže teď se blíží Vánoce – a já si neumím představit, že bychom si navzájem nic nedali. Vždyť jsou dárky hezká tradice, nikdo netvrdí, že si máme kupovat drahé věci, stačí jen pozornost jako výraz toho, že se máme rádi a myslíme na sebe.
Když jsem to Ondrovi řekla, nechtěl o tom ani slyšet. „Víš, jak to dopadlo minule,“ varoval mě s narážkou na narozeniny. Jdu na něj s neúprosnou logikou. „Pokud si dohodneme neromanticky nějakou sumu a dáme si něco v téhle hodnotě, tak jsme si vlastně fifty fifty a nemůže být o nějakém závazku řeč,“ přesvědčuju ho.
Navíc se docela děsím trapasu s mým rodiči. Ondru si dost oblíbili a vím, že mu chtějí něco koupit, ačkoli jsem jim výslovně řekla, ať to nedělají. Ale je mi jasné, že neposlechnou. Ondra k nám přijde na Boží hod na oběd – a jak to tam pak budeme vysvětlovat, že já mu něco dala, ale on to nechce? A že on mi nedal vůbec nic? A ani od rodičů si nic nevezme?
Já už pro něj každopádně dárek mám. A jsem moc zvědavá, jestli se náhodou neobměkčí. Aspoň na ty Vánoce…
Vendula, 25 let
