Přítel nedokáže šetřit. Na budoucnost myslím jen já

| Autor: KK | Rubrika: Láska a vztahy

Svého přítele miluji, jsem s ním šťastná a vím, že bych jiného nechtěla. Vadí mi na něm v podstatě jediná věc, která ale není zrovna maličkost, a to je jeho lehkovážný přístup k penězům, respektive k tomu, za co je utrácet a jak. Dokud jsme spolu jen tak po studentsku chodili, nemusela jsem to nijak řešit. Ale teď žijeme ve společné domácnosti a uvažujeme o dětech. Jenže s jeho přístupem se založení rodiny děsím.

Přítel nedokáže šetřit. Na budoucnost myslím jen já

„Peníze budou, ale my nebudem,“ to je Mirkovo heslo. Což o to, když jsme se seznámili, tak mi to ne snad imponovalo, ale rozhodně se mi život s ním líbil. Pořád jsme něco podnikali, někam vyráželi – a to přitom Mirek studoval a jen si přivydělával na půl úvazku v počítačové firmě. I to mu ale stačilo k tomu, aby mě pořád někam zval a vymýšlel program.

Mně osobně bylo kolikrát líto i za něco dát tolik peněz, ale obvykle mě přesvědčil, že to za to stojí, a nebo rovnou trval na tom, že celou akci zaplatí. Já jsem si při škole přivydělávala nejdřív hlavně jednorázovými brigádami, a tak jsem na tom tak dobře jako on zdaleka nebyla.

Když jsme spolu chodili asi rok, navrhla jsem někdy okolo Vánoc, že bychom v létě mohli jet na první společnou dovolenou někam k moři. Mirek nadšeně souhlasil. „Tak to abychom začali šetřit,“ řekla jsem. Jasně, prý s tím počítá.

A tak já jsem poctivě odkládala každou korunu navíc, kterou se mi podařilo uspořit, a v červnu jsem s radostným pocitem spočítala výsledek a řekla si, že nějaký pěkný zájezd za to určitě pořídím. Večer jsem tedy toto téma otevřela a těšila se, jak začneme vybírat, kam pojedeme.

Nedokáže nic naspořit

„No, víš, já na to asi nebudu mít peníze…“ začal se ale kroutit Mirek. Chvíli jsem nechápavě koukala. „Jak to, vždyť jsme se přece domluvili, že si každý našetříme? Ty jsi měl nějaké mimořádné výdaje?“ ptala jsem se. „To ne, ale prostě se mi to nějak nepovedlo, pořád jsem myslel, že je času dost, a všechno utratil,“ odpověděl bezelstně.

V tu chvíli jsem viděla poměrně rudě. „Takže tobě je to vlastně úplně jedno, jestli někam pojedeme, nebo ne, vykašlal ses na to, něco pro to udělat,“ vyjela jsem na něj. Začal mě přesvědčovat, že samozřejmě to tak není, jen prostě nikdy na nic nešetřil, a tak se mu to nějak nepovedlo. Omlouval se mi s tím, že určitě si to vynahradíme jinak, že přece na cestování máme celý život a nemusíme všechno stihnout hned.

Byla jsem neuvěřitelně naštvaná. Další den mi přinesl obrovskou kytici, která musela určitě stát několik set korun, další den pak obří balení belgických pralinek. „Vidíš, kdyby sis tyhle věci odpustil, tak máš peněz dost,“ neudržela jsem se – a zas jsme se pohádali.

Na dovolenou jsme nakonec přesto jeli. A to jen díky tomu, že Mirek dostal v práci mimořádnou odměnu, ze které dovolenou zaplatil. Jenže místo aby se ze situace poučil, vítězoslavně mi předhazoval, jak jsem strašila a že se to přece nakonec tak hezky vyřešilo. Moji námitku, že o tom ale dopředu nemohl vědět a že to asi není pravidlo, vůbec nebral v potaz.

Dát našim financím řád je nemožné

Od té doby jsem si začala nenápadně trochu víc všímat toho, jak Mirek vlastně s penězi zachází. Zjistila jsem, že zřejmě každý měsíc utratí úplně všechno, co vydělá, pár posledních dní dokonce chodí s pár korunami v peněžence a čeká na výplatu. I když teď už je ve firmě na plný úvazek a nevydělává zrovna málo, stejně nic neušetří. Nevidí k tomu totiž žádný důvod.

Opravdu vadit mi to ale začalo ve chvíli, kdy jsme se sestěhovali. Pronajali jsme si byt, abychom vyzkoušeli, jak nám to bude fungovat. Hned na začátku jsem se pokusila stanovit nějaká pevná finanční pravidla, ale moc jsem neuspěla. Shodli jsme se jen na tom, kolik kdo bude platit za nájem (já vydělávám méně, takže o něco méně platím), a to opravdu dodržujeme – ale to je tak vše.

Veškeré další výdaje jsou každý měsíc velkou neznámou. Jak platit jídlo, hygienické potřeby, volný čas… jakékoli mé pokusy o nějaký řád selhávají. Mirek prostě jde a udělá nákup věcí, které vůbec nepotřebujeme, a spokojeně se s nimi chlubí. Že za to utratil spoustu peněz, které by byly třeba na něco jiného, ho vůbec netrápí.

Před nějakým časem jsem se s ním snažila na tohle téma vážně bavit a vyzvídala jsem, jestli má aspoň nějaký spořicí účet nebo něco jiného, kam si odkládá peníze. Samozřejmě že nemá. „Takže ty nemáš vůbec žádné peníze kromě toho, co ti každý měsíc pošlou z práce?“. „Ne, na co?“ divil se. „Třeba na to, když se ti porouchá zničehonic auto. Nebo nám odejde pračka. Nebo tě nedejbože vyhodí z práce – z čeho pak budeš žít?“ Díval se na mě jako na mimozemšťana, prý že vymýšlím jen katastrofické scénáře a tím si je akorát přivolávám.

Odmítá myslet jakkoli dopředu

„Věci řeším ve chvíli, kdy se stanou,“ prohlašuje. A mě to neskutečně vytáčí! Já se snažím mít pořád nějakou rezervu pro případ, že by se něco stalo. A také šetřím do budoucna – až bude potřeba nějaká větší investice, odkud jinud bych peníze vzala? Mirek tohle vůbec nechápe. Podle jsem kvočna, co chce sedět na zlatých vejcích. Možná… ale já vím, že díky svému přístupu si dokážu našetřit docela slušné peníze, a nemám pocit, že bych strádala. Jenže Mirek je prostě velkorysý. Nevadí mu koupit si u benzinky předraženou čokoládu za trojnásobek ceny, prostě když má peníze, tak je utrácí.

Když jsou potřeba nějaké větší investice, řeší to až za pochodu. Několikrát jsem mu už musela i půjčit, aby mohl zaplatit třeba pojistku na auto. A přitom o tom, že ji bude muset zaplatit, ví rok předem! Kdykoli se s ním pokouším o tom bavit, vtipkuje a snaží se debatu utnout. Vidím na něm, jak je mu to nepříjemné, ostatně ani já si v tom nelibuju. Jenže mi to připadá pro další soužití dost zásadní.

V poslední době se už bavíme o svatbě a dětech, oba bychom se na to už cítili. Jenže mně vstávají vlasy hrůzou na hlavě, když si představím, jak s Mirkem plánuju financování veselky, natož rodinného života! Vždyť s dětmi to jsou tisíce výdajů, mnohé často nepředvídatelné, tam prostě nejde peníze rozfofrovat ze dne na den… A co teprve společný účet, jak to tak v rodinách bývá? Bála bych se, že druhý den na něm nebude ani koruna.

Mirkovi jsme se svými obavami svěřila. Uklidňuje mě s tím, že: „Děti jsou úplně něco jiného a až to bude potřeba, já se o vás postarám a peníze mít budu, to se neboj.“ Jenže já tomu moc nevěřím. Člověk se přece nezmění ze dne na den, spíš by se měl učit zodpovědnosti už teď. Nebo ne?

Monika, 27 let

Další články z rubriky

HANA (39): Balí mě soused a láká mě na drsný sex!

HANA (39): Balí mě soused a láká mě na drsný sex!

29. 11. | 29 | Pohledný soused Hany se jí už několik týdnů dvoří. Oběma je jasné, že by nešlo o vztah, ale…

MÁJA (46): Přítelův syn je monstrum. Přemýšlím o rozchodu

MÁJA (46): Přítelův syn je monstrum. Přemýšlím o rozchodu

28. 11. | 29 | Máji přítel má velmi problematického syna. Společně strávené víkendy jsou pro ni očistec a k Májině…

JOVANKA (31): Přítel je rasista. Nesnáším to!

JOVANKA (31): Přítel je rasista. Nesnáším to!

27. 11. | 45 | Přítel Jovanky má dvě tváře. Navenek působí jako uhlazený elegán s galantním chováním vůči rodině i…

8 témat, o kterých se v posteli nikdy nemluví

8 témat, o kterých se v posteli nikdy nemluví

26. 11. | Chcete mít s partnerem perfektní sexuální život? Pak s ním rozhodně mluvte o vašich potřebách a…