S Kubou chodím už pěknou řádku let, od svých osmnácti. Jsme spolužáci z gymnázia v malém jihočeském městě, dohromady jsme se dali těsně před maturitou a po ní spolu „objevovali“ kouzlo Prahy. Bydleli jsme každý na jiné koleji, prožívali krásnou studentskou lásku a možná ani jeden z nás nečekal, že nám to vydrží – a že se z nás nakonec stanou životní partneři.
Největší zkouškou náš vztah prošel ve čtvrtém ročníku, když Kuba coby student architektury odjel na roční pobyt do Německa. Já zůstala samozřejmě v Praze a za ten rok jsme se viděli myslím čtyřikrát. Dvakrát jsem byla za ním, dvakrát mohl přijet sem. Ale zvládli jsme to a jen se utvrdili v tom, že nám to klape a funguje.
Kuba byl tehdy Německem nadšený, pořád dokola mluvil o tom, jak je to tam úžasné a jak by v takové zemi chtěl žít. Měl k tomu sklony i dřív, možná proto, že jeho dědeček je Němec, ale tenkrát o tom mluvil opravdu neustále. Utichlo to až s našimi státnicemi a starostmi kolem hledání práce. Zatímco já jsem se jako učitelka češtiny a dějepisu uchytila na jednom pražském gymnáziu, Kubovi se podařilo získat místo v prestižním architektonickém studiu. Mimo jiné právě díky stáži v Německu.
Několik roků jsme tedy žili spokojeným a v dobrém slova smyslu stereotypním způsobem. Přes týden jsme byli ve společném podnájmu v Praze, na víkendy jsme mizeli do svého rodiště, kde jsme byli střídavě u mých nebo jeho rodičů. Rodiny se postupně hodně spřátelily a zvykly si na to, že my dva k sobě patříme.
Pár let jsme si užívali, až krize nás probudila
Když před pár lety přišla ekonomická krize, my dva jsme to dlouho nepocítili. Můj plat učitelky byl průměrný, Kuba ale vydělával hodně díky tomu, že studio, kde pracoval, mělo zahraničního vlastníka. O peníze jsme se moc starat nemuseli, dost jsme si ta léta užívali. Ale někdy před dvěma lety přišel sešup. U mě se nic nezměnilo, ale Kuba měl plat najednou poloviční a do práce chodil jen tři dny v týdnu. Ve stavebnictví, zejména kancelářských projektech, které dělal, rapidně ubylo zakázek, a firma nechtěla propouštět, takže situaci řešila takto.
Najednou už jsme si nemohli dopřát to, co dosud, počítali jsme poctivě všechny výdaje a Kuba najednou začal mluvit o tom, že za tyhle peníze se nám nevyplatí žít v Praze a ať to jdeme zkusit do ciziny. Myslela jsem, že jen zas nahlas sní, ale mluvil o tom pořád. Vysvětlovala jsem mu, že jemu se to řekne, uchytí se všude, ale co bych si já jako učitelka češtiny počala v cizině? Šikovní lidé jsou žádaní v každé zemi, stačí se nebát, kázal on na oplátku jak z nějaké příručky. Navíc ho v tom začali podporovat i jeho rodiče. To moje naopak tyhle řeči spíš vystrašily. Na rozdíl od Kuby jsem jedináček, a tak se jim asi představa, že bych bydlela stovky nebo i tisíce kilometrů daleko, moc nelíbila. A ani mně ne.
Požádal mě o ruku, ale nebylo to jen tak
Vloni na Vánoce mě Kuba po deseti (!) letech vztahu požádal o ruku. Vůbec jsem to nečekala, počítala jsem s tím, že budeme žít pořád tak, jak to je, oběma nám to vyhovovalo. Přesto jsem samozřejmě souhlasila a měla velkou radost, přišlo mi to jako krásné gesto. Ani jsem nějak nepočítala, že bychom snad začali svatbu okamžitě realizovat, a kupodivu to byl on, kdo o to opravdu stál, a tak nás to nakonec čeká v září.
Jenže ono to samozřejmě není jen tak. Kuba by se totiž do ženění ani tak nehnal. Ale usmyslel si, že se opravdu přestěhujeme do zahraničí, dlouho to promýšlel a usoudil, že jako manželé to tam budeme mít nejen administrativně jednodušší. Vylezlo to z něj až před několika týdny. Aniž by mi cokoli řekl, hledal a plánoval a objevil několik pracovních nabídek, které ho lákají. A tak mi jednoho večera slavnostně položil řečnickou otázku, jestli bych radši do Německa, do Rakouska nebo do Švýcarska. Zaskočeně jsem řekla, na dovolenou kamkoli, ale bylo mi jasné, že o dovolenou tady nejde.
Kuba mě v podstatě postavil před hotovou věc. Prý že jestli situace u nás bude dál taková, jaká je, dřív nebo později ho jeho zaměstnavatel propustí. A že má možnost pracovat v cizině za mnohem lepší plat. „Představ si to, Báro, mnohem lepší potraviny, služby, životní úroveň, jednání lidí, to je všechno úplně o něčem jiném,“ vemlouval mi.
Bojím se, že jeden z nás bude nešťastný
Zmohla jsem se jen na otázku – a co tam budu dělat já? Kuba velkoryse odpověděl, že pokud by dostal práci, jakou si myslí, nemusela bych třeba pracovat vůbec. Hm, a co bych tam tedy dělala, ptala jsem se dál, už s trochou ironie v hlase, kterou ale nepostřehl. „No přece vychovávala naše děti. A Báro, já bych chtěl, abychom tam šli dřív, než nějaké budou. Aby už vyrůstaly tam, to by pro ně přece bylo úžasné,“ rozplýval se.
Neměla jsem slov! On to všechno naplánoval i za mě a vůbec se mě nezeptal, co já na to. Asi věděl, že já o to nestojím, a tak nejdřív prozkoumal půdu, aby mě teď mohl uzemnit konkrétními plány. Když jsem nakonec řekla, že tohle je pro mě moc velké sousto a musím si to rozmyslet, naoko chápavě přikývl, že samozřejmě ano, ale ve skutečnosti podle mě vůbec nepočítá s variantou, že bych snad z jeho skvělého návrhu neskákala nadšením!
Jenže já skutečně neskáču. Ano, chápu jeho argumenty, rozumím jim, jenže na rozdíl od něj mám velkou vazbu k rodičům, a ať to zní sebevíc jako klišé, tak i ke své rodné zemi. Neumím si zkrátka představit, že bych žila někde jinde. Že by mě najednou přesadil z důvěrně známých míst do prostředí, kde bychom neznali vůbec nikoho, museli si pracně hledat nové přátele, a celé dny bych třeba trávila zavřená v bytě.
Rodiče, kteří o tom vědí, z toho jsou celkem nešťastní, poznám to na nich, ale najednou se navenek tváří, že je to dobrý nápad. Prý že by nám tam možná skutečně bylo líp. A žena má následovat svého muže, vypustila máma jako vrchol tohle moudro.
Vůbec nevím, jak se rozhodnout, co udělat. Nechci svému budoucímu muži překazit jeho sen, ale stejně tak on mi vezme můj dosavadní život. Kdo je víc v právu, kdo by měl ustoupit? Co když jeden z nás teď bude nešťastný, podle toho, pro co se rozhodneme? Jisté je, že chceme zůstat spolu.
Barbora, 29 let