Přítel skončil na vozíku. Jsem bezcharakterní, když ho chci opustit?

Je mi teprve 20 let. Mému příteli o rok víc. Seznámili jsme se vloni na jaře na diskotéce v našem městě. David mě zaujal na první pohled. Nikdy předtím jsem neviděla kluka, co by uměl tak dobře tancovat. Parket mu vyloženě patřil – a on to také moc dobře věděl.

Při tanci se na mě usmíval, pak za mnou přišel a nenuceně mě pozval k baru s tím, že mi jinak vypadnou oči z důlků. Dělal na mě dojem hrozného frajera, ale zároveň byl fakt vtipný a příjemný, takže jsem mu nakonec dala telefon a za dva dny jsme vyrazili na rande.

Že je David opravdu svéráz, jsem odhalila poměrně brzy. Jeho životním postojem bylo porušovat jakákoli pravidla vždy a všude. V tom ho podporovala partička podobně naladěných kamarádů. Volný čas trávili většinou venku ve městě, kde skákali přes ploty, šplhali přes zdi, běhali po střechách – a většinou u toho také něco posprejovali.

Mně se tahle jeho záliba moc nelíbila. Nejsem žádná puritánka, ale ničit nějakou zeď z mého pohledu nesmyslnými nápisy nebo obrázky nulové umělecké hodnoty mi připadá dost hloupé. Také jsem to Davidovi řekla a odmítla se s ním takových akcí zúčastnit, jak mě k tomu neustále přemlouval.

Jeho styl života mi nevyhovoval

Smál se mi, že jsem „posera“, ale naštěstí mě nenutil. „Tak jo, ty si choď na tu svoji jógu a mně zas nech tohle, nebudeme si do toho mluvit,“ prohlásil. A tak jsme spolu trávili čas hlavně neutrální zábavou, jako je kino, diskotéka nebo třeba koupání. Dokonce jsme spolu v létě vyrazili na týden k moři. Právě tam jsem si ale uvědomila, že David pro mě ten pravý nebude. Jeho bohémství prostě přesahovalo míru, kterou jsem byla ochotná tolerovat. Že lezl zásadně tam, kam se nesmělo, bych ještě vydržela. Ale když mě nutil utíkat z restaurace bez placení, „protože to je sranda“, tak jsem toho měla tak akorát.

Snažila jsem se s ním o tom promluvit, zeptala se ho, proč to vlastně dělá. „Protože mě to prostě baví, jinej už nebudu. A ty se mě nesnaž předělávat, napravovat nebo spasit. Nebo jak tomu vy holky říkáte. Takový už tu byly a poslal jsem je s tím do háje,“ říkal sice s úsměvem, ale tak, aby bylo jasné, že to myslí vážně.

Já jsem ale takové ambice ani neměla. Bylo mi s ním dobře, rozuměli jsme si v posteli, ale jako životní partneři jsme se k sobě nehodili. David to tak evidentně neviděl, ale on hlavně o našem vztahu asi takhle vůbec neuvažoval. Po návratu od moře jsme se několik dnů neviděli, odjela jsem ještě s kamarádkami na chatu. Tam jsem postupně došla k názoru, že až se vrátím do města, s Davidem se rozejdu. Pak mi jedno ráno na chalupě zazvonil mobil. Bylo to neznámé číslo. Přijala jsem hovor a na druhé lince byla Davidova máma, kterou jsem viděla jen dvakrát.

Osudný pád do řeky všechno změnil

Snažila se mluvit klidně, ale okamžitě jsem na hlase poznala, že se něco stalo. Po pár větách se ale v telefonu ozval vzlykot. Jen obtížně jsem vyrozuměla, že David odněkud spadl, leží v nemocnici a je to s ním vážné. Okamžitě jsem si sbalila věci a vyrazila domů. Do nemocnice mě ale pustili až za dva dny, kdy už jsem mezitím od jeho rodičů zjistila, co se stalo. David s kamarády vlezli na železniční viadukt nad řekou a chtěli posprejovat jeden z pylonů. Davida uvázali na lano k zábradlí a ten se spustil ke stěně. Jenže lano ho neudrželo a on spadl z víc než deseti metrů do řeky. Bohužel v létě je v ní minimum vody a on zády dopadl přímo na ostrý vyčnívající kámen a zlomil si páteř.

Diagnóza byla krutá a beznadějná – ochrnul na celou dolní polovinu těla a už nikdy nebude chodit. Když jsem se to dozvěděla, vůbec jsem nevěděla, co mám dělat. Kromě obrovského šoku a lítosti mnou probíhaly nejrůznější těžko popsatelné pocity, ta hlavní myšlenka ale byla – přece nemůžu opustit někoho, komu se právě stala takové tragédie?!

Před první návštěvou nemocnice mi bylo vyloženě fyzicky špatně. Strašně jsem se bála, vůbec jsem nevěděla, co mám Davidovi říkat, co potřebuje slyšet, co očekává. Pohled na něj byl hrozný. Na posteli ležela zoufalá troska s prázdnýma očima. Nakonec jsem ho vzala za ruku a hodinu jsem u něj jen seděla, oba jsme mlčeli. Pak se na mě konečně podíval. „Strašně tě potřebuju, Iveto. Nikdy jsem ti to neřekl, ale já tě miluju. Neopouštěj mě, prosím!“ Dívala jsem se na něj a nevěděla, co mám dělat. Nemilovala jsem ho. Nakonec jsem řekla, že mu pomůžu, jak nejlépe budu moct, a snažila se převést řeč jinam, abych nebyla nucena říct něco, co by nebyla pravda.

Zůstávám s ním jen z lítosti

Než Davida z nemocnice propustili, jeho rodiče provedli u nich doma bezbariérové úpravy. S vozíkem se sžil celkem rychle. Jeho režim je už několik měsíců pořád stejný – dopoledne rehabilitace, odpoledne program se mnou. Snažil jsem se ho zabavit, jak nejlíp jsem zvládla. Pořád jsme vyráželi někam na procházky, naštěstí i do kina jsme se dostali bez problémů.

Jenže s postupem týdnů se Davidův stav sice zlepšoval fyzicky, ale po psychické stránce to bylo čím dál horší. Jak mu postupně docházela nezvratnost jeho situace, dennodenně připomínaná soucitnými a vyhýbavými pohledy přátel i úplně cizích lidí, stával se vzteklý, zahořklý a zlý.

Začal mi vyčítat i to, že si jdu večer zaběhat. Prý mu to dělám schválně, aby viděl, jaký je mrzák. Začal mě kritizovat za sebemenší drobnosti, od výběru oblečení přes uvařené jídlo až třeba po to, že jsem mu nezvedla telefon. Snažila jsem se to ignorovat, protože jsem věděla, že je nešťastný a jen hledá ventil svého smutku. Ale přiznávám, nemám povahu samaritánky a postupně mě tohle začalo čím dál víc deptat. A jednoho dne jsem se sama sebe zeptala, jestli to mám zapotřebí.

Vím, že když ho opustím, bude to pro něj rána – ale copak já můžu za to, co se mu stalo? Nejsme manželé, neslíbili jsme si celoživotní věrnost, a já se s ním rozejít chtěla už dávno předtím. Mám přece právo nebýt s člověkem, kterého nemiluju. To, co cítím teď, je pouze lítost a soucit. Vím, že když to udělám, nikdo mi neuvěří, že to není kvůli tomu, co se Davidovi stalo. Ale žít s někým jen proto, že „se nesluší“ od něj odejít, je pokrytectví. A šťastný by nebyl ani jeden z nás…

Iveta, 20 let