Přítel za tři roky přibral přes dvacet kilo. Nechápe, že mi to vadí

| Autor: TN | Rubrika: Láska a vztahy

Je to sice klišé, ale mně opravdu nikdy na vzhledu kluka zas tak nezáleželo. Samozřejmě mně osobně se musel líbit, ale neřešila jsem, jestli je hezký podle nějakého obecného mustru. Jestli má vyrýsované svaly, široká ramena, je o hlavu vyšší a má tvář jako filmová hvězda. Zkrátka když tam bylo to něco, líbil se mi i kluk typu medvídka. Jenže co je moc, to je příliš. A když se někdo během ne zas tak dlouhého času změní k nepoznání, je docela logické, že vám to může vadit.

Přítel za tři roky přibral přes dvacet kilo. Nechápe, že mi to vadí

U Aleše navíc ta změna je razantní, i když samozřejmě probíhala pozvolna, takže nenápadně – a o to hůř se proti tomu dalo něco dělat, když si to ani jeden z nás dlouho neuvědomoval. Poznali jsme se jako kolegové v práci. Já do firmy nastoupila čerstvě po škole, on už v ní nějakou dobu pracoval. Do oka jsme si padli skoro okamžitě, ledy se prolomily po půl roce při teambuildingové akci.

Jsem zvyklá hodně sportovat a Aleš na tom byl tehdy podobně, ve skupině kolegů, kteří holdovali spíš kavárnám a večírkům, jsme se docela vymykali, což bylo vidět právě při sportovních aktivitách, které pro nás školitelé připravili. Večer jsme zakončili společnou saunou – později jsme se smáli, že jsme jen okukovali „zboží“ – a druhý den jsme se dali dohromady.

První rok to bylo ještě takové ne zas tak vážné chození, už kvůli tomu, že jsme společně pracovali, jsme se navzájem přesvědčovali, že jsme hlavně kamarádi, kteří si spolu rozumějí a shodou okolností nemají právě nikoho jiného. Ale pak se krátce po sobě stalo, že jsem dostala přes kamarádku nabídku na pro mě zajímavější místo a Aleše povýšili ve stávající firmě. Od té chvíle jsme to najednou začali brát o dost vážněji a vyvrcholením bylo krátce poté společné bydlení.

Aleš se nikdy netajil tím, že kdyby se nehýbal a nehlídal v jídle, byl by brzy jako koule. „Jako malého mě krmili jak podsvinče a já se nechal. Naštěstí jsem se v pubertě včas probral a vyrostl z toho, ale už to v sobě mám. Takže do toho nesmím spadnout, byl bych za chvíli jak pytel. Ale ono to už nehrozí, nikdy bych tak nechtěl znovu skončit,“ svěřil se mi, když jsme se dostatečně nasmáli nad našimi fotkami z dětství.

Jenže člověk míní – a život, nebo spíš životní styl mění. Bohužel Aleš ani já jsme to nejdřív neviděli. S tím, jak povýšil, se mu sice razantně zvýšil plat, ale o to ubylo volného času a hlavně energie, která mu mimo práci zbývala. Já se zpočátku taky otrkávala v novém zaměstnání a byla na tom podobně. Jenže jsem na rozdíl od něj měla pořád stálou pracovní dobu a svoje návyky nijak neměnila. Aleš místo toho chodil domů jednou tak, podruhé jinak, pořád vysedával na nějakých poradách, absolvoval pracovní obědy i večeře, často jezdil na služební cesty.

Povýšení v práci se odrazilo na jeho životním stylu

Na jeho životosprávě se to samozřejmě projevilo. Na sport mu nezbýval čas ani síly a jíst začal taky všelijak. Když jsem se já po pár měsících srovnala a lákala ho k nějaké aktivitě, dalo mi to opravdu hodně práce. O víkendech se ještě přinutil, ale přes týden jsem s ním nehnula. „Jsem rád, že přijdu a můžu si v klidu sednout s knížkou,“ omlouval se. Kdyby se jen válel na gauči u televize, asi bych zbystřila dřív, ale on si opravdu četl plno knih, to ho vždycky bavilo, a tak jsem to brala tak, že je opravdu unavený a že na to má nárok.

Že trochu přibral, jsem si všimla vlastně až o Vánocích, když mu překvapivě nebylo triko, které jsem mu jako dárek koupila v jeho obvyklé velikosti. Najednou mu bylo opravdu těsné a na břiše se mu rýsovalo něco, co tam dřív nebylo. „No jo, trošku jsem sešel,“ konstatoval Aleš, ale nepřipadalo mi, že ho to nějak trápí. Spíš jsem byla zaražená, že jsem si toho nevšimla, hlavně když jsem ho viděla bez oblečení. Jenže když někoho vídáte denně, tak přibývající kilogramy nezaznamenáte. Zato třeba mí rodiče si všimli. „Nějak Aleše krmíš,“ smála se máma během vánočních svátků, z jejího pohledu teď ale konečně vypadal jako chlap.

Jako novoroční předsevzetí jsme se tak rozhodli, že budeme zase víc společně sportovat. Alešovi vydržel elán asi tři týdny, kdy bylo v práci na přelomu roku volněji a on měl trochu víc času. Jakmile se však vrátil dřívější zápřah, postupně opět skoro se vším sekl. Vytáhla jsem ho pak aspoň na týden na hory na běžky, ale to bylo všechno.

Že to s ním jde opravdu z kopce, se ukázalo rok poté, když mi na běžkách vůbec nestačil, vydýchával se po každém kopečku a po třech dnech oznámil, že toho má dost. Tehdy mi došlo, že se opravdu dost změnil, jeho postava byl spíš špekatý soudek a i jinak ho jeho životní styl dost poznamenal. Byl pořád unavený, nic ho tolik nebavilo, zato k jídlu měl chuti pořád dost, bohužel na samé kalorické bomby, které jsou zrádné, že na krátko nabijí energií – a o to víc jí pak seberou.

Letos na Vánoce jsme se fotili jako tradičně u stromečku. Vytáhla jsem pak fotku z Vánoc z doby krátce před tím, než Aleše povýšili, a nekompromisně mu je položila na stůl vedle sebe. Nedala jsem pokoj, dokud jsem z něj nevytáhla, kolik váží – znala jsem totiž jeho hmotnost ze staršího snímku. Číslo mě šokovalo. Za zhruba tři roky nabral skoro 22 kilogramů!

Jemu kila navíc vůbec nevadí

A co bylo horší, jemu to už ani nevadilo. „To je daň za to, že se máme dobře,“ pokrčil rameny. Mínil tím, máme poměrně hodně peněz. Něco se ve mně zlomilo. „Mně je fuk, že máme úspory na dům, když si spolu neužijeme nic, co jsme dřív mohli. Všiml sis vůbec, jak trávíme čas? Že já lítám po venku a ty se doma válíš na gauči?“ pustila jsem se do něj. Samotnou mě můj výbuch překvapil, asi to zkrátka muselo ven – dlouho jsem si nechtěla připustit, že se z mého přítele stal obtloustlý lenoch a povaleč, připadalo mi to nefér a různě jsem ho omlouvala. Jenže mi došlo, že v práci už dávno tolik času netráví, že je konečně ten „velký šéf“ a může si čas organizovat sám. On už si zkrátka jen navykl na současný stav a bylo mu v něm dobře.

Aleš se cítí samozřejmě ublíženě, že mu vyčítám, jak vypadá. Vytahuje fráze typu, že pokud ho miluju, musí se mi líbit takový, jaký je, že zabývat se zevnějškem je povrchní, že uvnitř se vůbec nezměnil a že on by mi pár kilo navíc nikdy nevyčetl. Já mu argumentuji, že ho kila na těle změnila právě i na duchu, že nejde ani tak o ně, jako o životní styl, který s nimi souvisí, a že jsem se zamilovala do aktivního sportovního kluka a teď žiju s líným chlapem, kterého nebaví nic kromě jídla – a že s takovým bych tehdy chodit nezačala. A nevěřím, že kdyby to bylo naopak, on by mlčel.

Snažím se jít na něj po dobrém, přemlouvat ho ke společným aktivitám, motivovat k nějaké činnosti, ale typicky po chlapsku se zasekl. Just to dělat nebudu, i kdybych snad sám chtěl! Je to k uzoufání a já už nemám žádný nápad, jak ho „restartovat“. Hlavně se bojím, že jestli to takhle půjde dál, dotáhne to časem na opravdu obézního tlustého člověka, kde už to nebude jen otázka estetiky a lenosti, ale i zdraví. Tak co s tím?

Pavla, 32 let

Další články z rubriky

MAGDA (27): Přítelův syn mi dělá návrhy. A příteli to nevadí!

MAGDA (27): Přítelův syn mi dělá návrhy. A příteli to nevadí!

Včera | 7 | Magda má o 15 let staršího přítele s dospívajícím synem ve střídavé péči. Chlapec je jen o 10 let…

Jak poznáte, že už s vámi nechce trávit Vánoce

Jak poznáte, že už s vámi nechce trávit Vánoce

Včera | Vánoce mají být svátky pohody a klidu, ale ne vždy to funguje. Je to také období, kdy lidé…

MILUŠKA (52): Jsem ráda, že má manžel milenku!

MILUŠKA (52): Jsem ráda, že má manžel milenku!

4. 12. | 39 | „Díky slečně Simoně jsme oba spokojenější!“ tvrdí Miluška o mileneckém vztahu svého muže a jeho…

Jak poznáte, že bude dobrý milenec? Sledujte prsty, doteky i polibky!

Jak poznáte, že bude dobrý milenec? Sledujte prsty, doteky i polibky!

3. 12. | Byli jste už na několika schůzkách a vše spěje k tomu, že brzy dojde k prvnímu sexu. Jste nervózní,…