Kdysi jsem někde četla jakýsi soupis signálů, které ukazují na to, že vztah není perspektivním. Jedním z nich bylo: Za partnera se stydíte před svými přáteli. Poslední dobou mi to dost vrtá v hlavě, protože tenhle pocit se svým přítelem zažívám až moc často. Sice ho miluji, ale když jdeme někam s mými kamarády, často je mi trapně. Vím, že ne každý je Einstein a každého zajímá něco jiného, ale on se nedokáže až na pár témat bavit vůbec o ničem.
S Davidem jsem se seznámila na diskotéce. Studuji vysokou školu a se spolužáky chodíme do klubu, kam se chodí bavit vesměs samí studenti. Když mě tam před více než rokem oslovil, automaticky jsem předpokládala, že je taky vysokoškolák.
Pozval mě na pití a dali jsme se do řeči. Vyptával se mě, co dělám, co mě baví, tak jsem mu popsala svoje studium i koníčky. Pak jsem se na totéž zeptala jeho. „Já pracuji, nejsem student,“ překvapil mě David.
Vysvětlil, že školu začal, ale pak zjistil, že mu k ničemu není, a dobrovolně z ní odešel. Živí se prý jako programátor a vše, co k tomu potřebuje, se vždycky naučil sám. V první chvíli mi to hlava nebrala. Jsem asi konzervativní, možná je to povrchní, ale připadalo mi, že odejít jen tak ze započaté školy je prostě znak hlouposti a lenosti.
David tím u mě v tu chvíli téměř ztratil šanci. Jenže se mi jinak moc líbil a povídalo se s ním hezky – byl pozorný posluchač a vyptával se mě tak, že jsem měla pocit, že ho to opravdu zajímá. A tak jsme se nakonec dali dohromady.
O nic se nezajímá a nijak mu to nevadí
Zamilovala jsem se do něj a postupně zjistila, že mi vlastně vyhovuje, že nechodím se studentem. Byl to příjemný únik z mého stereotypu a dialogů s kolegy na koleji a ve škole. Podnikáme spolu takové ty klasické věci – kino, výlety, hodně jezdíme na kole nebo běháme. A když mám zkoušku a musím zabrat, David mě nechá v klidu se učit.
Jenže jak ta úplně největší zamilovanost trochu polevila, uvědomila jsem si jednu věc. Zejména když jsme někam vyrazili s kamarády. Davidovi tak nějak chybí základní všeobecný přehled, možná to zní hloupě, ale nevím, jak to jinak popsat. Zkrátka nedovede se vyjádřit skoro k žádnému tématu, o kterém se zrovna mluví. Většinou mlčí, a když už něco řekne, obvykle to s tou věcí vůbec nesouvisí nebo je to hloupost.
Neříkám, že člověk má být chodící studnice moudrosti, chraň bůh. Spíš jde vůbec o nějaký zájem o to, co se děje, o zajímavé věci. David má pár svých koníčků – počítače, kolo, hraje trochu na kytaru. Jenže o nic jiného se nezajímá a o aktuální dění už vůbec ne.
Když se pak třeba v hospodě začne řešit nějaká současná událost, nemá k tomu co říct, protože často vůbec neví, o co jde. A nebo k tomu plácne nějaký vtip, který se ale vůbec nehodí a pak vyzní spíš trapně. Když se to stalo už poněkolikáté, přistihla jsem se, že se dopředu trochu děsím, co David zase pronese, a že se pak stydím, když nastane rozpačité ticho. On si to ale vůbec neuvědomuje.
Musím se držet, abych něco neřekla
Nemyslím si přitom, že mám nějaké přehnané představy či nároky nebo že by mí přátelé byli parta intelektuálů. Ono se to Davidovi ostatně stává i mezi jeho kamarády. Nicméně nevědět, jaké je hlavní město Německa, kdo je Nelson Mandela nebo kdo napsal Kytici, mi přijde u šestadvacetiletého kluka docela smutné. Samozřejmě že o počítačích toho ví strašně moc a strčil by do kapsy asi každého v našem okolí. Ale k lidskému životu tak nějak patří i to všeobecné. Z mého pohledu by měl být člověk aspoň trochu sečtělý a mít povědomí nejen o tom, co se bezprostředně týká jeho samotného, aby byl schopný ve společnosti nějak fungovat.
Došlo mi, že my dva si spolu sice povídáme hodně, ale v podstatě je to na témata, co jsem ten den dělala já, co dělal on, co budeme dělat spolu, co jsme zažili. Snad nikdy se nestalo, že bychom se bavili o něčem, co se netýká přímo nás dvou, ale něčeho „většího“. A jak mi to začalo vrtat hlavě, zkouším čas od času s Davidem navázat debatu i právě o něčem jiném. Většinou to dopadne tak, že k tomu řekne jednu větu a pak začne mluvit o něčem jiném, nebo prohlásí, že vůbec netuší, o co jde, nebo se zasměje s tím, že se o takové věci nezajímá. Je v tom úplně bezelstný a já si jen říkám, jestli mi tohle bude stačit.
Chtěla bych si s ním povídat i o knížkách, o historii, i o té „blbé“ politice. Ne nějak odborně. Zkrátka jen tak, jako o čemkoli jiném. Ale evidentně to nejde. Možná někdo namítne – ty se s ním taky nebudeš bavit o počítačích. Jenže na té základní, běžné úrovni bych to samozřejmě zvládla a ráda to udělala, pokud by o to stál. Nicméně tady mi zas dal najevo, že tomu nerozumím a nemá smysl mi něco vysvětlovat. Já mu zatím nic takového nikdy nenaznačila, ale poslední dobou už se musím hodně držet, abych něco jedovatého neutrousila. A mám obavu, že to, co je zatím jen důvod k přemýšlení, mi může časem vadit čím dál víc.
Romana, 24 let