Přítelova rodina mě tlačí do svatby. Já se ale vdávat nechci!

| Autor: KK | Rubrika: Láska a vztahy

Se svým přítelem chodím už více než čtyři roky. To je pro jeho rodinu naprosto nepředstavitelně dlouho. Tedy z pohledu toho, že pořád ještě nejsme manželé. Poslední dva roky neslyším z jejich strany o ničem jiném – a to mě od svatby dokonale odrazuje.



Adama jsem potkala v době, kdy jsem ještě studovala, on už pracoval. Se svými rodiči mě seznámil asi po měsíci chození, byla to spíše náhoda než plánované setkání. Připadali mi sympatičtí a byla jsem ráda, že kromě fajn chlapa to vypadá i na příjemnou potenciální tchýni a tchána. Oblíbila jsem si i jeho sestru, která se půl roku na to vdávala.

Byli jsme samozřejmě na svatbě, a ta byla jedním slovem šílená – aspoň v mých očích. Přijelo snad na dvě stě lidí a ti všichni byli pozvaní jak na obřad, tak na hostinu i večerní program. Adamovi rodiče jsou docela movití, a tak si mohli dovolit celou veselici zaplatit. Nechápala jsem ale, proč – dvě třetiny těch lidí snad neznala ani sama nevěsta se ženichem, byli to různé tetičky z pátého kolena a známí známých, proti mně seděla dokonce paní, jíž jako důvod k účasti u svatebního stolu stačil fakt, že bydlela v sousedním vchodu domu, kde žijí Adamovi rodiče. Asi je to dané hlavně tím, že Adamova máma je Slovenka, a tam jsou velké svatby tradicí a otázkou cti. Všichni prostě musí vidět, že na to máme, když dceru vdáváme.

Svatebčané samozřejmě vtipkovali, kdy se vezmeme my dva, ale protože jsme spolu byli poměrně krátce, nebrali jsme to vůbec vážně. Pouze jsme se shodli na tom, že takovouhle monstrózní událost bychom ani jeden nechtěli.
Po dvou letech chození se začala Adamova máma nenápadně vyptávat, co bude s námi dál. Oba jsme její narážky přecházeli vtipem nebo si jich nevšímali, ale tlak se postupně začal stupňovat.

Nejdřív ryla jen do Adama, na mě si přece jen netroufla, ale potom se pustila už i do mě. „Proč se nechcete vzít? Janička už byla po dvou letech vdaná!“ domlouvala mi. „A proč bychom se měli chtít vzít? Zatím to k ničemu nepotřebujeme. A podle mě jsou dva roky moc krátká doba na to, abychom se dokonale poznali,“ odpověděla jsem upřímně. Maminka se trochu urazila a chvíli byl klid, ale za měsíc to začalo nanovo. „Neříkej mi, že se nechceš vdát, to chce přece každá holka!“ Vytrvala a slušně jsem její naléhání odrážela.

Pak se zákeřně přidala i Adamova sestra. Z její strany to byl čistě pragmatický tah. Hlavní starostí Adamovy mámy je totiž to, kdy už konečně bude mít nějaké vnouče. Všechny její kamarádky už vozí kočárky a navzájem se chlubí, takže si mezi nimi připadá nepatřičně. Začala tedy tlačit na Janu, ale ta nemá na dítě ani pomyšlení. A tak mazaně odvádí pozornost od sebe směrem ke mně a Adamovi, aby mámu zaměstnala jinak.

Poslední dobou už se kontaktu s Adamovými rodiči vyhýbám. Téma se totiž pokaždé stočí na jedinou věc – svatbu. Jsem z toho docela otrávená, obzvlášť když nejde jen o to, kdy bude, ale také jaká bude. Všichni si totiž představují stejnou slávu, jako když se vdávala Jana. A to mě na tom děsí asi nejvíc! Kdyby šlo o malý komorní obřad jen s příbuznými a blízkými přáteli, nic bych proti tomu neměla. Jenže tady se automaticky počítá opět s obrovskou akcí pro desítky lidí, které bych ani neznala. Na to v žádném případě nechci přistoupit.

Poslední kapkou byla nedávná účast na další svatbě. Ženil se Adamův nejlepší kamarád. Znají se od dětství, vyrůstali ve stejném domě, a Adam mu šel za svědka. Během obřadu se u mě zničehonic objevila ta sousedka z vedlejšího vchodu, která byla už na Janině svatbě, a bez jakéhokoli úvodu mi zatykala: „No a co ty, Marti, těším se, až se za chvíli potkáme na tvé svatbě.“ Kde vzala tu drzost, když já ani nevěděla, jak se jmenuje?
Štve mě také přístup Adama. Jemu je to v podstatě úplně jedno. „Tak se klidně vezmeme, tím nic nezkazíme,“ říká bohorovně, což má být asi z jeho strany žádost o ruku. „No dobrá,“ já na to, „ale já nechci takovou hrůzosvatbu, jakou měla Jana.“ A on na to „ale prosím tě, když nám to máma zaplatí, tak to neřeš.“ Tohle mě rozčiluje. Z jeho pohledu může být svatba jakákoli, hlavně když se nebude muset o nic starat a nic řešit. Pokud to nepůjde z jeho kapsy, je mu jedno, že tam bude sto lidí, které nebude znát. Nechce se s rodiči dohadovat.

Takže nakonec z celé situace já vycházím jako brzda, která všechno z nějakého důvodu blokuje. Moje argumenty, že svatba je záležitost manželů a měla by být podle jejich představ, nikdo nechce slyšet. Je přece potřeba se ukázat před známými! Paradoxně nejvíc mi v tom rozumí moji rodiče. Taky nejsou příznivci velkých akcí plných lidí (v tom jsem opravdu po nich), a tak máma, kdykoli se o tom zmíním, řekne: „Vezměte se snad někde v cizině a pak pošlete pohled. Sice to obrečím, ale nakonec budu ráda, že jsem to měla bez starostí. A vy nebudete muset nic řešit.“ Jenže tohle Adam nechce – rodina by s ním pak zřejmě dlouho vůbec nepromluvila.

Snažila jsem se jeho rodičům vysvětlit, že čím víc nás do svatby tlačí, tím spíš nás odradí, ale všechno je marné. Adam má ze všeho jen legraci a prý se těší, až se s mámou kvůli svatbě popereme. Cítím, že jsem na veškerý odpor sama, a to mi vadí ze všeho nejvíc.

Martina, 28 let



STAŇTE SE FANOUŠKEM DAMA.CZ NA FACEBOOKU






ČTĚTE TAKÉ:
Z mé dcery pařmenky se stala úzkostlivá mamina, tvrdí Veronika Žilková


Další články z rubriky

7 věcí, kterých si na vás muži při sexu vždy všimnou

7 věcí, kterých si na vás muži při sexu vždy všimnou

Dnes | Myslíte si, že muži jde při sexu především o uspokojení a drobností kolem si nevšímá? Omyl! Chlapi…

ROMANA (47): Můj milenec je manžel mojí šéfové

ROMANA (47): Můj milenec je manžel mojí šéfové

16. 11. | 14 | Romana po rozvodu netoužila po žádném vážném vztahu, tak si našla ženatého milence. Jaký to asi…

Potvory dostanou, co chtějí! Naučte se jejich fígle!

Potvory dostanou, co chtějí! Naučte se jejich fígle!

15. 11. | Také se vždycky divíte, že muži leží u nohou těm největším potvorám? Možná je nejvyšší čas se od…

SIMONA (45): Nechala jsem se vydržovat, teď už mě nikdo nechce

SIMONA (45): Nechala jsem se vydržovat, teď už mě nikdo nechce

14. 11. | 13 | Simona si na jednu stranu žila život jako v pohádce, na druhou ale nemyslela na budoucnost. Teď…