Pro všechny, co zůstali na Vánoce sami

| Autor: MF | Rubrika: Láska a vztahy

Když musíte být na Štědrý den bez vlastních dětí, partner vám těsně před Ježíškem uteče nebo rovnou umře… Důvody mohou být různé, ale většinou to neseme všichni stejně. Špatně. Jak přežít Štědrý den sama a nehroutit se? Zeptala jsem se zkušených žen i odborníků.

Pro všechny, co zůstali na Vánoce sami

Den, kdy má všechno to minimálně měsíční snažení vyvrcholit, rodina se sejde u stromku, děti jsou šťastné, že se konečně dočkaly, rodiče jsou šťastní, že to všechno více či méně stihli. Mladší loví pod stromečkem, starší je pozorují svaleni v křeslech. Možná tomu předcházelo lehké drámo s rybí kostí, možná jste šli vystresovaného kapra pustit do Vltavy (a tím mu stejně úplně sečetli jeho dny), možná jste z těch, kteří v předvánočním stresu dokážou s očekáváním věcí příštích vidět radost.

NO ANEBO NE

Jestli budete letošní Vánoce trávit sama, potřebujete mnoho sil. Vánoce jsou totiž podle psychologů silným symbolem štěstí a pospolitosti. Taky proto, že tradici nepřerušil žádný režim. Sice se úplně neslavily jako narozeniny Spasitelovy, ale aspoň jako dny klidu, míru a lásky se drží po generace. Pokud nejste u jehovistů, Vánoce jsou ve vašem životě odjakživa a patří do něj bez výjimky. Stejně jako silvestr. Nebo První máj. Na Vánoce zkrátka spoléháme, když už celý rok stojí za prd, víme, že pohodu na sklonku roku nám fakt jen tak něco nezkazí. Rodiny mají své zvyky, které dodržují, hraje se na pravidla, jako třeba to s prvním rozbaleným dárkem, a taky je to pár dní v roce, kdy si naplno můžeme uvědomit, že máme zázemí, ač si mnohdy jdeme po krku. A že přes všechny sváry jsme si to schopni říkat, byť jen pod tou jedlí.

Když se pak náhle přihodí, že vám reálně hrozí trávit čas té nejrodinnější oslavy o samotě, je to důvod k obavám z toho, jak se se čtyřiadvacátým prosincem vypořádat. Co dělat? Kam jít? Smažit, nebo si namazat chleba? Odjet, nebo přečkat večer a tvářit se, že se nic neděje? Možná vaše letošní Vánoce nebudou provoněné štěstím a vůní jehličí. Možná z nich taky máte úplně obyčejný strach. Vyzpovídala jsem tři ženy, které se s osamělou oslavou narození Ježíše už vypořádat musely. Přečtěte si jejich příběhy.

JAKO V MLZE

Johaně je sedmačtyřicet a loňské Vánoce fakt neměla dobré. Že je trávila sama, byla vlastně už jen drobnost: trávila je hlavně jako čerstvá vdova. V už tak depresivních dnech na přelomu listopadu a prosince pochovala manžela, který se zabil v autě. Jeho smrt byla šokující, aby taky ne. Ráno mezi dveřmi líbnete svého muže, který odjíždí do práce, o pár hodin později hledáte pohřební službu, vybíráte hudbu na obřad, a zdráháte se uvěřit, že tohle se vám fakt děje. „Byla jsem tehdy ve stavu, který musejí zažívat lidi v drogovém rauši,“ vzpomíná Johana. „Všechno kolem mě bylo mělké, filtrované, zastřené. Informace, které se ke mně dostávaly, jsem nebyla schopna vyhodnocovat, protože mi nedávaly smysl, většinu věcí jsem rozhodovala intuitivně: kremaci ano, obřad v krematoriu ne, hudbu tu, co měl rád, ne výběr tklivých písní podle pohřebního ústavu, rakev raději zavřená, víme, co se mu stalo. Celé to období bylo tak intenzivní a tak absurdní, že jsem ho mohla začít zpracovávat až zhruba dva týdny po pohřbu.“

Právě tohle zpracovávání Johaně vyšlo na dobu, která je obvykle prosycena na odiv stavěným štěstím. A tak zatímco ostatní dumali nad tím, jestli kapra, nebo řízek, čím udělat radost svým nejbližším, nebo se aspoň dohadovali, jestli „u tvojí mámy, nebo u mojí“, Johana seděla ve své kuchyni a zírala do zdi. „Dneska už to dokážu přiznat: tehdy jsem všechny, co měli za pár dní mít ty normální Vánoce, upřímně nenáviděla,“ vzpomíná. „Každý se ke mně sice choval soucitně, snažil se mě vyslechnout, ulevit mi v mém žalu, dodat mi sil, ale já jsem stejně věděla, že až si u mě odkroutí tuhle povinnou samaritánskou službu, s úlevou půjdou domů a tam mají někoho, s kým budou řešit ty zatracené koule na stromek.“

Psycholožka Anna Dodziuková na portálu www.umírání.cz Johaniny nepříjemné pocity související s „nucenými návštěvami“ vysvětluje tak, že se neradi potkáváme s něčím žalem z obavy, že probudí naše vlastní utlumené city. „Proto smutné osoby raději míjíme nebo je energicky poklepeme po rameni s radou,už nesmutni, je třeba dál žít‘.“ A přesně tyhle reakce Johanu tak štvaly.

Jenže taková reakce je normální. Šok, který způsobí náhlá ztráta blízkého, je tak silný a ztráta tak nepochopitelná, že si pozůstalý zkrátka najde jiného nepřítele: v Johanině případě to odnesly Vánoce. „Staly se pro mě hmatatelným důkazem toho, že můj život je v háji. Nejenže jsem vdova, ale ještě budu na Vánoce sama.“

Svátky jí nakonec neulehčil ani fakt, že její dcera z prvního manželství se hned po pohřbu musela vrátit do New Yorku, kde pracuje. Peklo Vánoc tedy nemohl Johaně pomoci rozmělnit ani ten nejbližší. Když se ve své kuchyni prozírala až ke dvaadvacátému prosinci, rozhodla se před celým svátkem jednoduše zmizet. „Přemýšlela jsem nad tím, kam Ježíškovi zdrhnu. Oblíbené dovolenkové destinace sice byly lákavé, ale odrazovala mě představa, že budu někde v Thajsku na pláži a kolem mě budou pobíhat šťastné páry s červenou ‚santaclausovskou‘ čepičkou,“ vzpomíná. Na internetu tehdy našla portál, na němž majitelé chalup nabízeli své domy k pronájmu. Johana si vybrala jednu v Beskydech. „Měla jsem jen dvě podmínky: Aby byla na úplné samotě a aby měla krb.“

Svátky nakonec ve zdraví přežila. I když už se dneska směje tomu, že namísto prozpěvování koled štípala dříví, setrvává v ní zároveň nejasná obava z toho, jak to bude letos. „Dcera sice bude v Čechách, nečeká mě úplná samota, ale bude to zase v něčem poprvé: Poprvé totiž budeme na Vánoce bez mého muže.“

JEDEN

Karolína je jednou z těch progresivních žen, které už v polovině devadesátých let směle přistoupily po rozvodu na střídavou péči o děti. „Nebylo to ideální, ideální je kompletní rodina, ale dohodli jsme se, že nechceme, aby děti byly jen s jedním rodičem,“ vypráví. Střídavku zvládali navzdory náročné logistice a hlavně díky vlastní soudnosti skvěle. Problém nastal ve chvíli, kdy každý druhý rok byly na Štědrý den obě děti u táty. „Můj exmanžel měl novou rodinu, takže ty,liché‘ roky pro něj nebyly tak složité, ale já byla sama. Dětem bylo šest a devět let a trvalo mi hodně let, než mi to přestalo vadit, a hlavně než jsem se tím přestala zabývat,“ přiznává.

Ty první roky, co se Karolína svou vánoční samotou ještě zabývala, vypadaly dost monotematicky: opuštěná máma svůj žal jednoduše přepíjela. „Začala jsem kolem poledne, v šest zvolna dopíjela druhou sedmičku, poslední sklenkou jsem zapila prášek na spaní,“ říká. Druhý den ráno se probouzela po deseti hodinách spánku čerstvá a hlavně veselá: věděla, že další vánoční den s dětmi je její. „Zpětně to nechápu, nerozumím, proč jsem si nedokázala říct, že jde o jeden večer v roce, který navíc nezmizí, jen se posune o čtyřiadvacet hodin,“ uvažuje.

Podle psychologů neexistuje univerzální rada, jak si na Vánoce bez dětí zvyknout, pomůže prý jediné: založit si pro ony roky novou tradici. Karolínina kúra zapomnění v náručí alkoholu asi není to pravé, ale proč si pro roky, kdy jsou děti u vašeho bývalého, nezaložit vlastní bienále? Je pak celkem jedno, jestli se budete rozmazlovat na vánočním lázeňském pobytu, nebo odjedete na pár dní s bezdětnými přáteli na lyže, důležitá je pravidelnost. Vánoce jsou rituál a váš nový program by měl naplňovat jeho pravidla. Vyberte si jedno místo, jeden program, jednu aktivitu, jednu událost, a pak se jí zkrátka bez výjimky věnujte. Jedna z mých kamarádek, taky matka se střídavkou, takhle jezdí už šestým rokem na Lofoty, protože tam se na Vánoce nehraje. Je to sice taky únik před Ježíškem, na druhou stranu je rozhodně nepoměrně zdravější.

Karolíniny děti jsou dnes dospělé, Vánoce stále tráví u rodičů na střídačku. Dvacátého čtvrtého prosince ale slaví Karolína už zásadně bez diazepamu a šťastná, buď ve větším kruhu rodiny, nebo ve dvou, se svým novým mužem.

NÁVRAT DO DĚTSTVÍ

Dvaatřicetiletá Marie Vánoce milovala. Snad jako jedna z mála na téhle planetě byla šťastná, když se na konci září začaly v obchodech objevovat první světýlka, svíčky, stříbrné hvězdičky a byla by asi ještě šťastnější, kdyby tam byly už od půlky prázdnin. „Já vím, že je to praštěné, ale náš byt už od adventu vypadal jako z nějaké vánoční pohádky,“ vypráví Marie.

„Všude byly ozdoby, červené mašličky jsem věšela i na kytky v květináčích, poctivě jsem zapalovala svíčky na adventním věnci a jako malá stříhala metr. Zbožňovala jsem to, svátky pro mě byly důkazem, že i když mi spousta věcí nevyjde nebo se pokazí, nakonec přijdou Vánoce a všechno bude v pořádku. A celá ta výzdoba a těšení a pohádky pro mě asi byly návratem do dětství, kdy člověk za nic moc nenesl odpovědnost.“ Mariin partner nad její vánoční vášní sice vrtěl hlavou, ale s úsměvem. „Proč taky protestovat, když máte doma někoho, kdo vyrábí vánoční pohodu celý měsíc místo jediného dne,“ komentuje Marie zpětně. A tradic se oba drželi i na Štědrý večer: kapr, salát, cukroví, hromady parádně zabalených balíčků pod stromečkem, na Štěpána návštěvy rodičů.

Fungovalo to čtyři roky, až se její milý takhle zkraje prosince zamiloval jinde. Láska to byla prudká a přinesla s sebou sbalené kufry a odchod „toho, s nímž strávím život“, přesně čtyřiadvacátého ráno. Inu, ty „osudové“ zkrátka nesmějí být na Vánoce samy. „Stála jsem v pokoji, dívala se na nazdobený strom, očima přejížděla všechny ty stříbrné nesmysly, co visely všude, a taky počítala zavazadla, která si odnášel do auta. Když za ním zaklaply dveře, přemýšlela jsem, jestli se na té borovici nemám rovnou oběsit,“ glosuje dnes s ironickou hořkostí.

Místo radikálního řešení udělala první, co ji napadlo, a nutno dodat, že v tu chvíli i nejmoudřejší: sbalila mísu cukroví, dárky, které měla připravené pro rodiče, a odjela k nim. „Vypadali velmi zaskočeně, protože tou dobou jsem už sedm let trávila Štědrý večer ve své domácnosti. Ve dvou větách jsem na ně vychrlila, co se právě teď stalo, a požádala je, aby se dál na nic neptali. Poslední, na co bych měla sílu, bylo vysvětlovat, proč a co že se to vlastně přihodilo.“ Rodiče s Marií statečně uhráli obyčejný neobyčejný Štědrý den. S maminkou vařila, s tatínkem ozdobila stromeček, sebeobviňování za zpackaný vztah stejně jako nenávist k partnerovi dusila v sobě. „Prostě jsme se všichni tvářili, že se nic neděje, že jsou zkrátka Vánoce a rodina je jako obvykle pohromadě. Poplakala jsem si až v noci, ve svém dětském pokoji, který mi u rodičů zůstal. Jako by věděli, že ač jsem velká, ještě jednou ho budu potřebovat,“ dodává.

Ač se její milý měl tendenci hned po Vánocích do vztahu s Marií zase vracet, pro ni byl jeho vánoční odchod takovou ránou, že druhý pokus a odpuštění odmítla.

NERVY Z LÁSKY

Mariin příběh rozhodně není ojedinělý. Vánoce, ač jsou svátky lásky a pohody, jsou totiž taky extrémně stresující a vedou lidi k mnoha zkratkovitým řešením – odchod od rodiny budiž jedním z mnoha. Podle průzkumu společnosti Samaritans dokonce během Vánoc pociťuje depresivní náladu až 48 % mužů, 37 % se cítí osaměle i uprostřed bujarého rodinného veselí a 30 % podléhá úzkosti kvůli potížím ve vztahu.

Je jedno, jestli tahle úzkost přinese náhlý odchod k „té druhé“ nebo jen kyselého muže, který na gauči předstírá, že je všechno tak mihotavé, jak se na Vánoce sluší. Možná není od věci v daný moment nepřehlížet, že druhý možná nad společně prožívaným časem diktovaného štěstí tak nevýská, a co se týče oné rozchodovosti, jsou Vánoce druhým nejrizikovějším prvkem hned po společných dovolených. Není divu, i na dovolené jsme mnohdy nuceni ze dne na den vypnout a povinně relaxovat, stejně jako o Vánocích bychom měli být na lusknutí prsty stejně povinně šťastni. Věřte, že nemusíte. Jestli vás letos nečeká žádné velké štěstí, natož dobrá společnost, na prasátko nevěříte a děti jsou třeba někde jinde, zkuste ke svátkům přistoupit striktně racionálně: Je to zkrátka jeden v roce. Zítra bude další. A určitě bude lepší.

Co můžete dělat

Vytvořte si nové rituály. Je jedno, jestli budete trávit Štědrý den na lodi v Pacifiku, nebo si najdete partičku, s níž budete vyrážet na hory. Důležité je nastavit si vánoční čas ve spojení s novou tradicí – a radovat se z ní. Pokud jste spíš samotářka, udělejte si tři tajné dny doma. Nakupte si všechno, co máte ráda, ať nemusíte vystrčit nos do rizikových přezdobených obchodů, pouštějte si filmy a čtěte knihy, na které jste neměla přes rok čas. A klidně zůstaňte celou dobu v županu. Prožijte Štědrý den tak, jako by to byla obyčejná volná středa. Ráno si připravte dobrou snídani, v poledne si skočte pro pho do vietnamské restaurace, cestou domů si kupte květiny, večer se naložte do vany plné levandulové pěny. Zkrátka celé to vánoční šílenství ignorujte.

autor: Michaela Komrsková

Článek vyšel v časopise Moje Psychologie

Další články z rubriky

Láska je nesmrtelná: Muž podporoval svoji ženu s rakovinou do posledního výdechu

Láska je nesmrtelná: Muž podporoval svoji ženu s rakovinou do posledního…

8. 12. | Jennifer Meredino (40) byla příliš mladá na to, aby zemřela. Osud s ní však měl jiné plány a když…

Na co je dobrý sex? Pomůže od migrény, stresu i škytavky

Na co je dobrý sex? Pomůže od migrény, stresu i škytavky

8. 12. | Jste čím dál tím pohodlnější a máte problém se přemluvit k sexu? Až zjistíte, k čemu všemu vám…

MAGDA (27): Přítelův syn mi dělá návrhy. A příteli to nevadí!

MAGDA (27): Přítelův syn mi dělá návrhy. A příteli to nevadí!

6. 12. | 12 | Magda má o 15 let staršího přítele s dospívajícím synem ve střídavé péči. Chlapec je jen o 10 let…

Jak poznáte, že už s vámi nechce trávit Vánoce

Jak poznáte, že už s vámi nechce trávit Vánoce

6. 12. | Vánoce mají být svátky pohody a klidu, ale ne vždy to funguje. Je to také období, kdy lidé…