Je snad ženě ve vztahu na škodu, když je na mužův vkus až příliš samostatná? Zavírá si tak cestu k manželství, tedy k řádnému, „závaznému“ vztahu? Nad tím se zamýšlí psycholožka Marta Boučková.
Osmatřicetiletá tmavovláska sedící v mé pracovně měla rozhodně své kouzlo. Vyzařovala z ní akčnost a samostatnost. Na první pohled bylo jasné, že ví, co chce, a nepochybovala jsem o tom, že to povětšinou i dokáže získat.
Aby nedošlo k mýlce, nebyla typem dobře udržované „zlatokopky“ ovládající jen klasické ženské zbraně, se kterými dobývá svět. Tohle byl ten typ moderní ženy, vědomé si všech svých kvalit: samostatná a úspěšná v práci, která se o sebe umí v životě postarat.
Skoro by se zdálo – ideální žena ve středním věku! Tak co tedy dělá u mě? I když se zdálo, že všechno v jejím životě běží hladce, i ona měla za sebou nejeden životní kotrmelec. Před třemi lety našla odvahu ukončit své již dávno nefungující manželství, rozvedla se a přestěhovala se s dcerou do Prahy. Nezůstala dlouho sama a našla si přítele. Našla u něho všechno, co si mohla přát. A ještě něco navíc, o co žádná žena nestojí – manželku.
Rozhodla se jeho „stav“ ignorovat. Koneckonců byla zvyklá starat se o sebe a o své blízké. Nebyla tou, která by plakala nad tím, že ji muži nechávají být tou silnou a nezávislou. Zůstat tou, která se dokáže o všechno postarat a všechno si zařídit, jí připadalo jednodušší. Tohle byla její životní zkušenost i filozofie.
Líbilo se jí být nezávislou milenkou, která muže v zásadě ničím neváže ani neobtěžuje a dává mu tím pouze čas, ve kterém se mohou věnovat jen jeden druhému. Ale i přes svou nezávislost stále více stála o společný život s tímto mužem. I jeho manželství se blížilo ke konci.
Čím více se přibližoval okamžik mužovy svobody a možnost společného života se stávala reálnější, tím více začínala být nezávislá milenka zmatenější. V mužově chování překvapivě nic nenasvědčovalo tomu, že by plánoval „zintenzivnění“ jejich vzájemného vztahu, tzn. „normální společný život“.
A tak se nezávislá milenka začala více dívat kolem sebe a zjistila, že není jediná nezávislá milenka, která si neumí odpovědět na zdánlivě nesmyslně položenou otázku: „Proč si muži neberou své nezávislé milenky, přestože jsou mnohdy i „dlouhodobě prověřeny“, že nic nežádají, dokážou se o všechno postarat, a nebudou tedy na obtíž?“
Jednoduchá otázka, jednoduchá odpověď: „Proč si muži neberou své nezávislé milenky?“ „Prostě proto, že jsou nezávislé!“ Zdá se to na první pohled jako nesmyslná a nic neříkající odpověď? Možná není. Podstatou partnerského vztahu je vazba, spojení, svázání, a tedy i jistá dávka závislosti jednoho na druhém.
Mnohými ceněný vztah dává nejen pocit bezpečí, spojenectví, podpory, ochrany, ale i pocit slabosti a vědomí, že nejsem sám a že je příjemné nebýt sám. „Správný“ vztah vždy doprovází těšení se na druhého i stýskání a smutek, když není v dosahu. Není škodlivé přiznat si, že vztah tvoří i jistá zdravá dávka závislosti.
Pozor tedy na ultrasamostatnost a utranezávislost! Pro většinu z nás, kteří mají někoho, s kým chtějí žít, přece jen platí: „Něco zvládnu bez tebe, ale něco jenom s tebou.“ Chtít žít ve vztahu a přitom se ze všech sil snažit vzbuzovat dojem a vytvářet pocit naprosté nezávislosti a samostatnosti je poněkud kontraproduktivní.
A pokud tak nezávislé milenky činí, pak se není co divit, že si je muži neberou. Proč by to také dělali, chtějí-li žít s někým, a ne vedle někoho až do smrti.
Článek vyšel v časopise Moje Psychologie