Proč muži nesnášejí ženský smutek

pro Pavku:moc hezky jsi to napsal,tvoje přítelkyně může být šťastná,že má tak dobře chápajícího muže.Nezavrhneš ji,protože za tebou přišla s něčím,co je mimo tvůj okruh,ale přesto z tebe cítí,že ji máš rád a že si jí vážíš.Přeji vám ještě mnoho šťastných let!
Eifelovka

Jako čínskému císaři - jen samé a pozitivní zprávy... to aby nám ti naši miláčkové dlouho, ale opravdu dlouho vydrželi.

a niejake poriadne nahe telo je kde????????????????

Pěknej článek.
Je hrozně frustrující, když musíte poslouchat problémy, které nemají řešení. Prostě k uzoufání. Je to jako když odcházíte s přítelkyní z filmu Hodiny...

Chlapi nas samozrejme vzdycky nechapou ale myslim ze i my je tak docela nekdy nechapeme.Ale je to zak ze kdyz se svemu priteli sveruji tak me zacne osocovat ze je to kravina apod...Posledni dobou uz mu tedy radsi nic nerikam protoze vim ze mi nepomuze a nepochopi.

Jsou to slabosi a sobci, a pritom chteji vladnout a oslnovat, ale nedokazi zvladat ani sebe!

Je to pravda. Jsme zvyklí řešit skutečné problémy. Něco, co má hlavu a patu. Jak tohle spočítat, jak tamhleto opravit a kde co zajistit. Probírat ženské smutky je pro nás strašně ubíjející - protože nemají logická a konečná řešení. Navíc se neustále znova a znova opakují. Já se se začátku vždycky celý nabudil, když za mnou moje přítelkyně přišla, že jí něco trápí. Lámal jsem si hodinu hlavu a snažil se najít řešení abych pak v závěru zjistil, že o žádný problém vlastně nešlo a že se jen potřebovala vykecat. Když mně je smutno, jdu se projet na kole,zaplavat si nebo něco dělám. Fyzická námaha je na světabol ten nejlepší lék. Proč zatěžovat někoho jiného se splínem, který nám už zítra bude připadat směšný? Jen to na nás prozrazuje naší vlastní slabost.

Tak jo,článek je vyňat z knihy Barbary De Angelis: Tajemství mužů, které by každá žena měla znát.Mnohé věci jsou tam docela dobře vystiženy. Chlapi prostě uvažujou úplně jinak než ženy.Doporučuji přečíst.

Je to fakt přesný - ze života:-))

klára: jo, je to dáno výchovou. ale najdou se lidi, který se od toho odlišujou.... třeba já si osobně myslim, že o problémech je hlavně potřeba mluvit a nejhorší je to dusit v sobě.

Ono je to dle mého tím, že "podle sebe soudím Tebe". Dle mého žena, která má potíže, se je snaží vymluvit, takže je pro ní přirozené svěřit se se smutkem. Ale muž se při potížích obvykle chová zamlkle, a mluví, až když je nejhůř. Proto se děsí ženského povídání o smutku, protže z jeho pohledu se děje katastrofa. Je to jen v rozdílu mezi mužem a ženou. Muž neřeší problémy povídáním, pokud je chce zvládnout, a proto je vyděšen z jiného přístupu.

TO Drobek:Na pokec je nejlepší ženská,ale je jasný,že občas si chceme ulevit srdíčku i jinde.Už jsi mu někdy zkoušela říct o svých splínech?Třeba se jen zbytečně bojíš,že by tě šmahem označil za hysterku.Pokud tě má opravdu rád,tak pochopí,že tebe klidně může trápit něco,co jeho jako chlapa třeba nechává naprosto v klidu.My ženský daleko víc o věcech přemýšlíme a navíc hodně do hloubky.Zkus mu někdy říct,co tě trápí. Myslím,že to je určitě lepší,než neříkat nic,protože on pak nemá tušení,co se s tebou děje.Ani náznaky nepomůžou,chlap není vševěd a většinou mu nedojde,kde je potíž.Držím palečky.

Ahoj! je to moc pěkný článek. Ano, určitě to souvisí s výchovou. Nejsme zvyklí dávat na jevo své emoce / pokud si vůbec dovolíme ten luxus přiznat je aspoň sami sobě/ a chlappi už vůbec ne. o to víc jsou pak těmi našimi zaskočeni a nevědí co s tím.

Díky, díky za tento článek a tyto reakce. Jsem normální a můj partner taky. To potěší :-) Teď už se na jeho nepochopení budu dívat trochu shovívavěji...

No u mě je tak, že když jsem veselá, v pohodě rozesmátá, všechno klape. Ale když jsem smutná nebo nervózní nebo se mi prostě nechce mluvit, přítel se ode mě odtahuje. Nemyslím si, že by mě neměl v tu chvíli rád, ale asi neví co má dělat. Chce mi pomoct, ale tím, že se chová odtažitě, mě moc na náladě nepřidá. Mě je ale hloupý vyprávět mu o svých splínech. Nevím, co mám dělat. Nechci ho ztratit, ale nemůžu být pořád happy a dělat že se nic neděje. Ráda bych s ním o tom mluvila, ale nechci, aby si myslel, že jsem slabá hysterka. Zatím to řeším tak, že svý smutky a pochyby svěřuju kamarádce, ale není to ono. Poraďte mi někdo, prosím!

Zdravim,moc se mi libi tento clanek.Da se rict,ze je to stejne i u mne.Napriklad ja nemuzu nikdy zapomenout na to jak se ke mne choval manzel v tehotenstvi.Byla to katastrofa.Vubec nechapal co vsechno se odehrava a meni v mem tele.Uz jsem vytocena,tak radsi o tom uz nebudu psat,ale jeste neco.Chci rict,ze jsem se za tu dobu co jsem s nim naucila nejak sve emoce kontrolovat.Spoleham se jen a jen na sebe.A se svymi problemi a city se nikomu nesveruju,ani kamaradkam nedela to dobrotu.A kdyz se musim opravdu nekomu vykecat tak si vezmu papir a vsechno ze sebe vypisu.Joo,a je to pravda jak muzi vyrustaji.Kdyz vyrustaji s matkou tak presne ocekavaji od zeny,aby vse zvladala atd.Muj muz je presne ten pripad.

Článek se mi líbí, Heleno, že vy znáte mého muže. Přiznejte se !
Moly, je mi vás líto.

Ne, ne, ten článek je o MNĚ o mém pokladovi!

Ten článek jste psali o mně a mém pokladovi? Je to totiž přesný...

Pár mužů jsem ve svém životě měla. Že by ovšem měli nějaký smysl pro povinnost, řešení problémů a starostí, pocit pro to aby pomohli a něco vyřešili , zabezpečili rodinu, aby žena mohla být opravdu klidná a tak dále,s tím jsem se opravdu zatím nesetkala. Asi si špatně vybírám. Mé celé konstatování co se mužů týče je takové, že jsou zde jen jako "páni tvorstva". Pardon pánové, zda jste právě vy vyjímkou, ale k ničemu jinému zde zřejmě nejsou.Všechno jsem si musela vyřešit sama, pomoci si sama, těšit se z radosti , vydělat sama ,sama i plakat. Dnes se už jen směju, naučila jsem se to a oni mi ještě nakonec závidí a dnes by chtěli společně se mnou všechno to, co jsem si za ta léta tak pracně sama vybudovala, vybojovala, vydělala, naučila a vychovala.Nikdy se už nesnížím k tomu, abych před mužem jen jedinou slzu uronila.

Ťplně s tím souhlasím, mám úžasného milujícího partnera , ale také svoje pracovní a osobní problémy.Někdy vznikne situace, že si nevím rady a protože je velice schopný a inteligentní chci se s ním poradit.Většinou se mi snaží poradit takovým způsobem, že se pohádáme,vypadám neschopně a nesamostatně a stejně si nakonec musím všechno zařídit sama.Nerad řeší moje problémy, chce mně pohodovou a radostnou,úspěšnou a veselou.Připouští si jenom svoje prac.problémy a moje starosti ho obtěžují, vždyň má přece tolik svých.Když ho ničím nezatěžuji, je nejúžasnější a nejpozornější partner.Tak si na starosti raději najdu přítelkyni.

Kniha "Muzi jsou z Marsu, zeny z Venuse", kdo necetl, vrele doporucuji,a to cist nahlas s partnerem.Je neskutecne vystizna!!!!A dobra!!

aha, tak to si zapamatuju jako možný vysvětlení nějakých iracionálních chování... aň pak nejsem přeqapenej :)

Můj manžel byl také takový. Moje problémy ani nechtěl slyšet a pokud už si něco vyslechl, vynadal mi, že je to prkotina. Seřval mne dokonce i ve chvíli, kdy jsem mu odpoledne volala do práce, že jsem musela narychlo odvézt pětiletou dceru do nemocnice se zápalem slepého střeva a že jí operují.Měl ten den domluvenou nějakou akci s přáteli a já jsem ho potřebovala doma, měla jsem o dcerku velký strach. Označil mne za hysterku, když se nedokážu s něčím takovým vyrovnat. Samozřejmě domů nepřišel. Teď mám přítele, se kterým si vájemně říkáme všechno a dokážeme se podpořit. Po tom, co jsem rpožila, je to pro mne balzám. Přítel mně dokáže podpořit i ve chvíli, kdy si nějaký problém zaviním sama. Nikdy mně nepotopí a za každé situace vím, že mě má rád. Všem bych přála takového chápavého pokládka, jako je ten můj.

Výchova chlapců sice směřuje k odpovědnosti za budoucí manželku a rodinu, ale myslím si, že díky velkému počtu rozvedených rodin jich hodně žije jen s matkou.Pokud v rodině funguje vzor máta/táta, kdy de facto žena matka je hlavou rodiny,může se stát,že spousta chlapců podvědomě přijme tenhle stav jako vzor.Vzor silné ženy,která všechno vyřeší a se vším si poradí.Samozřejmě to není pravidlo.
TO pavel:Myšlení mužů a žen je velice rozdílné.Když mému partnerovi řeknu,že mám ten a ten konkrétní problém,klidně o tom debatujeme a on navrhne konkrétní řešení.Naznačování čehokoliv nikam nevede,ten druhý to většinou pochopí špatně a pak jsou z toho jen zbytečné hádky.Zezačátku jsem to vůbec nechápala,ale nakonec stačilo jenom změnit pravidla komunikace.

ja nevim, proc nedokazete rict vsechno primo ? koho ma bavit stale si neco domyslet na zaklade naznaku.
a pritom casto slysim: dyt sem ti to naznacovala tak jasne !!!
proste prijdu reknu kde je problem vyresi se a je to.ps: typicka konverzace je kdy on se zepta coje ti ses nejaka divna ?
a ona ne nic. a tak to probehne asi 5x a pak rekne dyt sem ti to jasne naznacovala to by nepochopil jen snad ignnorant.

Já s tím nesouhlasím. Můj partner je hodný, taktéž citlivý, milující,a když mám problém, řešíme ho spolu. Má přehnaná citlivost štve ne jeho, ale mě.Asi je vyjímkou :-)

Tento článek to přesně vystihuje.Mám velmi hodného, spolehlivého a milujícího manžela. Ale jakmile se chci svěřit či probrat nějaký problém, tak reaguje naprosto stejně.