Nedalo mi to a rozhodla jsem se napsat vám svůj příběh. V posledních dnech se hodně píše o tom, jak herec Roman Vojtek opustil svou ženu před porodem. Já jsem zažila to samé a myslím si, že to není ojedinělý případ. Zkrátka chlapi to někdy nezvládnou…
Dnes, s odstupem 5 let, již mohu popsat svůj příběh bez bolesti a ublíženosti, ale musím říct, že rána, kterou mi zasadil můj exmanžel, se úplně nezacelí snad nikdy. Dlouho jsem se vzpamatovávala a hledala cestu, jak jít dál a odpustit.
Můj manžel byl vždy veselý a společenský typ, ale rozhodně ne frajer, který by běhal za každou sukní. Naopak. Když jsme spolu začali chodit, a i později po svatbě, se ke mně choval stále mile a neměla jsem sebemenší důvod si myslet, že je lehkovážný nebo snad nespolehlivý. Naopak, staral se o mě hezky a plánovali jsme rodinu. Až na drobná nedorozumění, která provázejí na počátku každý vztah, jsme žili v pohodě.
Když nám bylo oběma 30 let, narodil se nám syn Jakoubek. Byli jsme z něj oba nadšení, ale i trochu zaskočeni tím, že péče o dítě není tak snadná a samozřejmá, jak jsme se domnívali. Kubík byl navíc dost nemocný a často plakal, takže jsem okolo něj musela „skákat“. Nicméně manžel se snažil pomáhat a nepoznala jsem na něm nic, co by ho vedlo k pozdějšímu „náhlému“ odchodu. Zřejmě už tušil, že se mnou být nechce, ale každopádně nedával nic znát, natož aby o tom se mnou mluvil.
Když oslavil syn 3. narozeniny, otěhotněla jsem podruhé. Byla jsem ráda a začala se těšit, že bude mít Kubík brášku, nebo nejlépe sestřičku a budeme šťastná rodinka. Manžel se mnou chodil na vyšetření, na ultrazvuk a dále se účastnil rodinného života. Zpětně jsem si však uvědomila, že už to dělal jaksi mlčky a jakoby nezúčastněně. Co jsem mu řekla, to splnil, ale emoce a nadšení najevo nedával. Jenže ženská pod vlivem „šťastných hormonů“ mnoho věcí nevidí.
V 6. měsíci těhotenství přišel jeden večer z práce domů, pohrál si se synem, vykoupal ho a pak jsme si spolu sedli a začali si povídat – tak jako vždy večer. Jenže tentokrát ne o tom, co každý z nás ten den dělal… Manžel na mě jednoduše vytáhl, že v manželství není spokojený delší dobu, že druhé dítě už ani nechtěl a že odchází. Řekl mi doslova: „Promiň, je mi to líto.“ Pak odešel a vrátil se za tři dny. A pak odešel napořád.
Popisovat moje pocity bolesti, bezmoci, strachu, vzteku, ponížení asi není třeba. Dodnes vděčím své rodině a hlavně sestře, že mě všichni podrželi a mohla jsem v klidu porodit naši dceru Marušku.
Pak nastal rozvod a moje dlouhá cesta k tomu, abych mu dokázala odpustit. Dnes už je to pro mě minulost, děti jsou spokojené a já mám přítele, který mi pomáhá. Ale stále se bojím někomu uvěřit, abych neprožila znovu tu bolest, kterou mám za sebou.
Co na toto chování říkáte? Existuje vůbec nějaký důvod, který omlouvá muže opustit ženu v této situaci?