Co přesně předcházelo založení organizace Drop In v roce 1991? Existovalo tady něco podobného už před rokem 1989?
Předtím jsme spolu pracovali ve státním zařízení podobného typu, které se jmenovalo Středisko drogových závislostí a nacházelo se v malém domečku poblíž Apolináře. To založil v roce 1974 psychiatr Jaromír Rubeš. A když šel do penze, tak se to celé zavřelo, a tím to skončilo. Když jsem pak po několika letech k Apolináři nastoupil jako mladý psychiatr, tak jsme se domluvili s kolegou psychologem Ivanem Doudou, se kterým jsme u Apolináře pracovali naproti na protialkoholním oddělení, že to středisko znovu otevřeme.
Co vás k práci u Apolináře vůbec přivedlo?
To byla čirá náhoda. Zajímal jsem se o místo na psychiatrické klinice a tam mi řekli, hochu, tady je úplně plno, jediné místo je u Apolináře u Skály. Tam nikdo moc nechtěl.
Proč?
Psychiatři se na protialkoholní léčbu dívali spatra. Já jsem tam byl za studií na stáži a odnesl jsem si z toho poměrně strašlivé vzpomínky. Pamatuji si, jak jsme tam ráno přišli a ti pacienti zpívali a já si říkal, to je hrozné, bože, kdo tady může pracovat. No a pak jsem tam nastoupil.
A bylo to tak hrozné?
Nebylo. Zjistil jsem, že profese, která se zabývá závislostmi, je velice zajímavá, a také hodně nepropátraná.
Jak se tehdy vlastně pracovalo s drogově závislými?
Do roku 1985 se o drogově závislých vůbec nemluvilo, protože podle oficiální doktríny tenhle problém existoval jen v západní kapitalistické cizině, kde se mládež z důvodu bezvýchodnosti a zoufalství z kapitalismu vrhala do spárů drog. To se změnilo až s nástupem Gorbačova a s informačním uvolněním. Novináři byli najednou jak utržení ze řetězu, protože jim dovolili o drogách psát. Najednou o nich psal každý, vycházely knížky, pamatuju si, že jsme dělali rozhovor třeba i pro Svět motorů. Prostě tohle téma bylo in.
Jak v té době fungovalo vaše středisko?
Když jsme Středisko drogových závislostí otevřeli, byli jsme v Československu jediní, kdo se pouze nealkoholovými drogami zabýval. A díky tomu jsme si v podstatě vždycky dělali, co jsme chtěli. Stáhli jsme si pacienty z celé Prahy, které měl kdo v evidenci.
Kolik jich tehdy bylo?
Řádově tisíce. To nebyly jen nelegální drogy, ale i léky, mezi pacienty byla například řada zdravotních sester a lékařů závislých na opiátech. Nejčastěji šlo o morfin a další nemocniční medikamenty, které byly přísně hlídané, ale zdravotnický personál k nim měl přístup.
Překvapilo vás to množství závislých?
Zase tolik jich nebylo, protože se zdaleka ne každý odvážil přijít. Ale to se brzy změnilo, protože my jsme v téhle oblasti udělali změny, které tady neměly obdoby. V roce 1986 jsme zjistili, jak se s drogově závislými pracuje třeba ve Velké Británii, kde se vycházelo z takzvané „harm reduction“ neboli snižování rizik. Tento přístup počítá s tím, že co se týče braní drog, lidi nezměníme. My můžeme dělat pouze kroky, kterými snížíme rizika na rozumnou míru. Nebudeme je zavírat, když to není nezbytně nutné, a naopak je budeme dostávat do kontaktu s nízkoprahovými centry, dávat jim důvěru, aby se nebáli přijít a třeba vyměnit svoje použité stříkačky za čisté. Ne proto, abychom je podporovali v braní, protože oni berou tak nebo tak, ale abychom snížili rizika šíření infekcí. Než jsme s tím začali, chodili drogově závislí hledat použité stříkačky do nemocnic na dvory, kde se vyhazoval infekční odpad.
Jaký měl tenhle váš revoluční přístup ohlas?
Samozřejmě nějaký rozruch to vyvolalo a i mezi našimi kolegy byli někteří, kteří to nepochopili a kritizovali nás, ale že by někdo přišel a řekl konec, tohle dělat nebudete, tak to se nestalo. My jsme opravdu nikoho vlastně nezajímali, byli jsme dva lidi v Praze v maličkém zařízení, které organizačně dokonce ani nespadalo pod Apolináře, jak jsme později zjistili. Koncem 80. let pak komunisti slábli a my jsme začali vyjíždět už ven, přiváželi jsme další informace a realizovali jsme je v praxi. Celé naše středisko začalo třeba tím, že jsme svlékli bílé pláště. Dneska vám to přijde normální, ale v té době to bylo něco naprosto neobvyklého, všichni psychiatři u Apolináře chodili v bílém.
Dá se říct, že ve srovnání s dosavadní léčbou alkoholiků jste to vzali z úplně opačného konce...
Filozofie Skálova modelu v oblasti závislostní léčby byla: my tě vezmeme do léčby, ty budeš poslouchat jako hodinky, a když ne, tak tě vyhodíme a dělej si, co chceš. My jsme řekli: přijď k nám, i když budeš brát dál. Možná nemáme sílu tě přesvědčit v tomto momentu, že lepší cesta je přestat, ale proč se nedomluvit na postupných krocích, které zlepší tvoji současnou životní situaci. A třeba dojdeme postupně k tomu, že přestaneš. A když selžeš, můžeš přijít znova. To bylo u Skály naprosto vyloučené.
Co k vám většinou docházelo za pacienty? Byla to nějaká specifická sociální skupina?
Chodili k nám všichni. Bylo hodně lidí závislých na lécích. Masivně zneužívaný byl Alnagon. To bylo geniálně namixované analgetikum obsahující kodein. Když jste měli Alnagon v lékárničce déle, tak zežloutl a kodein se zčásti změnil na morfin. Takových léků byla řada a bylo daleko víc volně dostupných psychotropních léků. Co se týče drog, tak ty se týkaly většinou původně učňovské mládeže, posléze tedy nevyučené, a méně středoškoláků. Tenkrát totiž neexistovaly rekreační drogy, ke kterým inklinuje mládež jako taková, a uživatelů tvrdých drog, které se píchají do žíly, je menšina…
V době, kdy jste začínali se svým střediskem, se v České republice rozjížděla výroba pervitinu a české náhražky heroinu nazývané braun. Dá se říct, že jste středisko otevřeli v pravou chvíli na pravém místě…
To rozhodně. Navíc do roku 1985 nebyl na seznamu omamných látek pervitin a jeho výroba nebyla trestná, takže se vesele vařilo a policie s tím nemohla nic dělat. Pamatuji si, že jsme měli i starší pacienty, kteří profesionální výrobu braunu a pervitinu v 70. letech rozjeli.
Vzpomínáte si na někoho konkrétního?
Tak legendární byl určitě člověk, kterému se říkalo Buddha. To byl profesionální chemik, který si v patentních knihovnách nastudoval průmyslovou výrobu, vymyslel zjednodušený postup a začal vařit. Jednoho z těch velkých profesionálů jsme dokonce jednou ukecali a on přišel s nákupní taškou, ze které vytáhl veškeré nádobí a předvedl nám, jak se vyrábí pervitin a braun. Točili jsme to tenkrát na videokameru, a jestli tu kazetu nevzaly povodně v roce 2002, někde by se dala ještě najít.
Jak se změnil trh s drogami po revoluci?
Trhy se otevřely dost rychle, trvalo to tak dva roky, než si dealeři osahali možnosti a kupní sílu a koruna se stala konvertibilní, což byla dříve základní brzda dovozu drog ze západu k nám. Z východu na západ se přes nás vždycky bohatě vozilo i za komunistů, ale nic se po cestě neupouštělo, protože naše měna ztrácela za hranicemi svoji cenu. Jakmile se tohle změnilo, začalo se sem dovážet nejen zboží, které jsme znali z tuzexu, ale i drogy, které jsme znali jen z filmů.
Co je rozhodujícím problémem člověka na heroinu?
Peníze. Protože je nemá, začne všechno podřizovat tomu, aby sehnal prostředky na svou dávku. Začne postupně zanedbávat práci, rodinu, jde do kriminálních aktivit a do asociálního života. A když ho chytíte, tak ho musíte odsoudit, zavřít, to všechno stojí strašné peníze. Společnost má dvě možnosti. Buď v tom bude drogově závislý člověk pokračovat, to znamená, krást, infikovat sebe i ostatní a společnost bude se skřípěním zubů platit nemalé náklady, které s ním souvisí. Nebo si společnost přizná, že je tady určitá kategorie lidí, která na represivní cesty prostě neslyší, ale může ji nahradit cesta substitutce, tedy náhražkový program, kdy závislý užívá namísto heroinu metadon. Což je racionální postup, který je v naprosté kontradikci vůči válce proti drogám.
Co přesně metadon je?
Metadon je podobný opiát jako heroin, ale nemá euforizující účinek. Dlouhá léta se používal v chirurgii pro tišení těžkých bolestí. Potlačuje abstinenční příznaky a navíc blokuje receptory proti heroinu, což je významně účinná věc, protože kdyby to chtěl někdo zdvojovat a brát metadon i heroin, tak heroin nebude fungovat.
Používá se dnes bežne i jinde v Evropě?
Dneska mají substituční programy v Evropské unii zelenou, protože si už všichni uvědomili, že je to dobrá cesta jednak pro toho člověka samotného a jednak pro celou společnost. Je to totiž velice levné a efektivní. Zatímco rok vězení stojí 300 000 korun, rok metadonového programu 30 000 korun.
Musí se brát celoživotně?
Rozhodně to trvá dlouhá léta, než se človek stabilizuje natolik, aby byl schopen pomalého detoxu. Metadonový program není jediné rešení. A je vhodný jen pro určitou část spektra závislých, kteří už třeba neúspěšně absolvovali programy s cílem abstinence a vždycky selhali.
Jaké jsou tedy další možnosti, jak se „z toho dostat“?
Ten problém nemá jediného původce. Někde muže být důvodem nefunkční rodina, někdo může mít smůlu v tom, že se dostane do špatné společnosti, někdo může mít vrozené dispozice. Všechny ty faktory se sčítají. A stejně tak je to s léčbou. Na někoho zabere přísný prístup a doktoři v bílých pláštích a jiný vám odtud zdrhne po dvou dnech. Někomu vyhovuje společná terapie v komunitě, někdo se z toho dostane sám. Stejně jako je široké spektrum důvodu, proč do toho človek spadl, by mělo být celé spektrum možností, jak mu pomoci. Dneska se dokonce už i v alkohologii přikročilo k metodě takzvaného kontrolovaného pití. To by se Skála v hrobě obracel! To naprosto popírá jeho teorii celoživotní abstinence.
Je náhoda, jakou drogu si kdo vybere?
Náhoda to není, řekl bych, že si drogou každá osobnost doplňuje to, čeho se jí nedostává. Když je to úzkostlivý človek, který má problémy s komunikací a zkusí pervitin, tak je urcite fascinovaný tou euforií a energií, kterou mu droga dá. Na druhé straně když zkusí opiáty a osloví ho pocit úlevy, relaxace, kdy má chuť spočívat někde v koutku a oddávat se vlastnímu prožívání, tak je to asi osobnost spíše nervní, úzkostná... Velkou roli v tom hraje ale také prostředí, parta, módnost drog, která jde ve vlnách...
Jaké jsou módní drogové vlny?
Tak například generace lidí, kteří si píchají do žíly, věkově stárne. Píchat si něco do žíly není pro mladou generaci už dávno „cool“. Není to proto, že by si nechtěli neco zkusit, ale jsou už mnohem informovanejší, a když už si něco chtějí zkusit, tak víkendově, třeba na festivalu, aby si trochu vyskočili a potom se zase vrátili zpátky do reality. Ale být v tom 24 hodin denně, což je úvazek na heroin, tak to se jim už moc nezdá. Pokračuje trend rekreačních drog, i když vlna taneční drogy extáze je také už dávno za námi. Nějaká módní droga se objeví vždycky jednou začas, například syntetické kanabinoidy… Kam to ale směřuje, to nedokážu odhadnout.
Je podle vás reálné, že někdy přijde doba bez drog?
Tomu nevěřím. Člověk po celou dobu své existence nejaké drogy bral a jen shodou okolností v té či jiné době, v tom či jiném regionu, byly ty či jiné drogy legální nebo nelegální.
Je známo, že za první republiky se v Praze užívalo kde co…
Kdysi jsem měl policejní ročenku z roku 1928, kterou vydávala česká policie. A tam jsem se dočetl, že v Praze, která měla oproti dnešku třetinu obyvatel, bylo 600 registrovaných překupníků kokainu. To znamená těch, o kterých policie věděla…
Takže tady bylo veselo...
No rozhodně se z toho nedělala žádná velká věda.
Co se tehdy nejvíc bralo?
Morfin a kokain. Byla spousta případů závislých lékárníků a lékařů. Nebylo nijak výjimečné, že se lékárník na malém městě dožil ctihodného věku pětaosmdesáti let, zemřel a po jeho smrti se zjistilo, že byl šedesát let závislý na morfinu. On toho morfinu měl tolik, že nemusel do asociální činnosti. Ve dvacátých letech byla opiová tinktura normální medicína a kokain bylo lokální anestetikum. Ta drogová hysterie propukla až před válkou v Americe, kde se toho chytla politika. A k čemu vedla celá ta mašinerie? Výsledek byl nula.
Podle vás by se tomu tedy měl dát volný průběh?
To určitě ne, ale nemělo by se to hystericky přehánět. K závislosti na drogách by se mělo přistupovat střízlivě jako k onemocnění. Proti nezákonným aktivitám je třeba postupovat zákonnými prostředky, ale v Americe to přehnali a začali stejně postupovat i proti uživatelům.
Jaká je naproti tomu situace v České republice?
Díky tomu, že měla v 90. letech na formování protidrogové politiky vliv odborná veřejnost, zvolila Česká republika poměrně racionální přístup. Každý ví, že když přestoupí zákon a bude prodávat drogy, půjde do vězení, ale taky že když se dostane do závislosti, je mu společnost ochotna pomoci. Důkazem toho, že je to tady dobře podchycené, je fakt, že je u nás extrémně nízká promořenost HIV mezi lidmi na drogách. Bohužel lidé ve vedoucích funkcích mají pocit, že se to děje nějak samo od sebe, takže se peníze na tyto věci mohou snižovat. Což se také děje.
Nemíváte z boje se závislostmi občas pocit zmaru?
Pocit zmaru mám velice často, ale na druhou stranu když vidíte naše klienty tady na Boršově, kam chodí v podstatě ztracené případy, a pak přijdete do metadonového centra do Španělské ulice a představíte si, že vypadali dřív takhle, tak je ten posun naprosto markantní. Dneska jsou stabilizovaní, a když je potkáte na ulici, nic na nich nepoznáte. A to je to, proč mi za to stojí to dělat – vidět ten posun z ulice a ze srabu do stavu, kdy jsou v pohodě.
MUDR. JIŘÍ PRESL
Vystudoval Fakultu všeobecného lékařství Univerzity Karlovy. V roce 1983 složil atestaci z psychiatrie a založil společně s psychologem PhDr. Ivanem Doudou státní Středisko drogových závislostí v Praze a v roce 1991 pak organizaci Drop In, která dnes nabízí širokospektrální pomoc lidem závislým na drogách. Kromě práce v terénu pod Drop In spadá i nízkoprahové středisko nabízející první kontakt při potřebě pomoci, Centrum metadonové substituce, Centrum pro rodinu a Následná péče. Více informací na www.dropin.cz
Článek vyšel v časopise Moje Psychologie