Psycholog Petr Šmolka: Kamenem úrazu každého soužití jsou očekávání

| Autor: Šárka Horáková Maixnerová | Rubrika: Láska a vztahy

Psycholog Petr Šmolka je asi nejznámějším českým partnerským poradcem. Příběhy o variacích mezilidských vztahů poslouchá více než čtyřicet let. I díky tomu má dnes už téměř jasno, na čem partnerské vztahy většinou ztroskotají, v čem nejvíc a nejčastěji chybujeme a co bychom naopak měli zkusit dělat jinak. „Obecně platí pro ženy: Jakýkoli požadavek formulovat jasně. Pro muže: Je potřeba se do ženy vcítit,“ říká.

Psycholog Petr Šmolka: Kamenem úrazu každého soužití jsou očekávání

Existuje po čtyřiceti letech v partnerské poradně ještě nějaká otázka, kterou jste nedostal?

Jediná věc, která mě napadá, je, že by se někdo přišel prásknout, že je spokojený, a zeptal se, jestli je (to) normální…

Co byste odpověděl?

Zřejmě bych jej požádal o jeho „know-how“. Mnohem častější jsou případy, kdy si klient stýská, že není ve vztahu šťastný. Tehdy se mi vždy vybaví jeden z Plzákových moudrých výroků (že „permanentně šťastný může být jen idiot“). Někdy jej takovému klientovi s gustem zopakuji. Jinak mám dojem, že jsem od roku 1975, odkdy se profesi partnerského poradce věnuji, už slyšel všechna běžná i absurdní trápení, která partnerský život přináší.

Co je od roku sedmdesát pět dvacátého století stejné?

Stále stejné jsou problémy v komunikaci, v intimním soužití a generační spory. Z dnešního hlediska se ale ty dřívější mohou zdát poněkud banálnější – třeba takový pocit odcizení.

Před padesáti lety byl jiný pocit odcizení než dnes?

Dřív více lidí vidělo náplň života především v partnerském vztahu. Odcizení zabralo větší plochu smyslu života. Dnes je víc možností. A víc možností s sebou nese i víc problémů.

Co je dnes aktuální problém?

Předem bych měl poznamenat, že dnes téměř všichni potenciální klienti mnohem obezřetněji nakládají s časem. Pečlivě zváží, zda se jim vyplatí investovat nejcennější komoditu – čas – do řešení problémů. Pro mě to znamená, že ke mně přicházejí lidé motivovaní. Kteří opravdu chtějí problém řešit. A teď k tomu aktuálně novému trápení: jsou to světonázorové rozpory.

Třeba vztah k zahraniční politice Číny?

Můžeme klidně zůstat doma. Jednoho z partnerů třeba osloví nějaké volební heslo a druhému z něj naskáčou pupínky. A rázem tu máme osobní konflikt končící klasickými výkřiky: „Jak mohu žít s někým tak…“ dosaďte si sami. Dnes je pro mnohá partnerství trauma, mají-li společně sledovat třeba televizní zprávy. Pokud jinak funguje vše ostatní, doporučuju sledovat je raději odděleně. Dalším starým problémem v novém kabátě jsou nevěry. Lépe řečeno riziko jejich odhalení. Nové technologie s sebou nesou nová nebezpečenství. A tak se Plzákovo doporučení zatloukat, proměnilo v mazat, mazat a zase mazat. Maily i SMS. A nepátrat v cizí korespondenci, protože textovka plná nerealizované fantazie může napáchat nedozírné škody. S technologiemi souvisejí i další problémy – gamblerství, závislost na počítačích a workoholismus. Novým problémem jsou nezadané, kvalitní, úspěšné a vzdělané třicátnice.

Kde jsou ti třicátníci?

Ti už jsou zadaní anebo mají ještě čas. A když už se rozhodnou zahnízdit, vybírají si ženy mladší. Do roku osmdesát devět byla u nás víc než polovina holek kolem dvaceti vdaná. Teď se vše zhruba o deset let posunulo. A ženy, které do třiceti budovaly kariéru, se ocitají v roli milenek ženatých mužů. Jejich seznamovací trh je smutek, kam se člověk podívá. Třicátníkům naopak kvete „roh hojnosti“. Dorůstají jim další vzdělané čekanky, kam by spěchali. Jim netikají biologické hodiny tak jako ženám, proto jsou klidňoučcí.

Je člověku opravdu přirozenější monogamní párové soužití, anebo není?

Biologicky vzato by člověku byla přirozená opakovaná monogamie. Monogamii přinesla naše židokřesťanská kultura. Takže ano i ne. Biologicky ne, kulturně ano. Kdybychom ale následovali jen náš biologický pud, má to tři slabé články: budou nám tu vyrůstat zpovykané děti, které nevědí, kam patří, je to ekonomicky náročnější a někde se nám budou hromadit stárnoucí opuštěné ženy – při seriálovém biologickém výběru muži vždy vybírají partnerky, které jsou schopny reprodukce. Ženy nad pětačtyřicet začínají, biologicky vzato, postrádat tržní hodnotu.

Má párové soužití nějakou prokazatelnou výhodu?

V páru jsou lidé zdravější, spokojenější a později umírají. V párech vyrůstající děti jsou také spokojenější a klidnější. Takže ta kultura k něčemu je.

V čem se párové soužití mění?

V náročnosti na délku. Když monogamie před tisícem let vznikla jako výhodný způsob, jak vychovat děti i ekonomicky udržet nějakou úroveň, šlo o dvacet pětadvacet let. Dnes při prodloužení délky aktivního života se dostáváme přes čtyřicet. Je to jiné, ale zdolatelné.

Jak?

Lapidárně. Člověka to v určitých částech života táhne přirozeně k jeho biologickému naprogramování, ale neznamená to přece, že se takové „epizodě“ nutně musí dát průchod. Mnoho lidí to ani tak nemyslí a nemá v plánu. Ale! Mnohdy si strana podváděná až při takové bouři uvědomí, co pro ni strana podvádějící znamená. Je tomu i naopak. Jsou lidé, kteří to odbudou jen sněním, pak ti, kteří to realizují, ale leknou se vlastní odvahy a už při nevěře samotné vědí, že to není nic, oč by doopravdy stáli, a pak věční hledači něčeho ideálního (nic takového v soužití dvou lidí není!).

A jsme u lásky.

Pokud máte štěstí, do dvou let je po ní. Po té románové. Pak už se lze normálně rozhodovat.

Jde se čistě teoreticky už na počátku férově domluvit, že není možné, aby bylo vždy a vše zalité sluncem?

Nejde. Jen si to představte. Bude se o vás ucházet nějaký muž a na rovinu řekne, teď tě mám rád, ale počítej s tím, že určitě nastane fáze, kdy si najdu někoho jiného – čistě jako ventil… Soužití není jen dobře uzavřená podnikatelská smlouva nebo smlouva o fúzi dvou dobře fungujících firem.

Lze se tedy vůbec na něčem stran vztahu domluvit už na začátku?

Určitě. Kamenem úrazu každého soužití jsou očekávání. Mají různé hladiny. Nejpovrchnější jsou očekávání vědomá a sdělitelná – kde bych rád bydlel, kolik chci mít dětí, jak nakládat s financemi. Tahle očekávání se mají sdělit. Je hloupé a nepraktické, když až po třech letech zjistíme, že jeden z nás nechce děti, zatímco druhý chce tři. A zároveň by s nimi chtěl žít na vsi, zatímco ten druhý nedá dopustit na velkoměstské paneláky.

Dá se na takové prvotní sdělení spolehnout?

Celá psychologie je obor, který se snaží pracně a draze a neúspěšně dokázat platnost lidových úsloví – a tady beze zbytku platí – každý svého štěstí strůjcem. Čím víc se na začátku vztahu přetvařujeme, tím si zaděláváme na větší průšvih.

Na začátku, v chemickém či románovém oblaku lásky, máme všichni tendenci dělat se lepší, než jsme. Přece nemůžeme hned vyrukovat s tím, jak jsme příšerní…

To je v pořádku. To už máme od nižších živočichů. Hlavně my samečci máme roztodivné namlouvací grify – umíme změnit barvu peří i srsti, rejdíme okolo samiček v různých tanečcích a vyluzujeme nyvé zvuky… Problém je v tom, že o soužití, o trvalém soužití, bychom se měli rozhodovat až v momentě, kdy tahle potřeba už není tak silná.

Dejme tomu, že už mají partneři normální, nevábnou barvu srsti a sdělili si, kolik chtějí mláďat a v jakém hnízdě je chtějí vychovávat, co dál…

Pak jsou na řadě očekávání sice vědomá, ale hůř sdělitelná. Například o rozdělení rolí v rodině. Jako naprosto nevýhodné se například jeví, když v době známosti dominantní žena dychtivě čeká na každé rozhodnutí svého vyvoleného. Jednoduše – co nejdříve vyjevit svou přirozenost. Oboustranně.

A potom můžeme šťastně žít až do smrti…

Zdaleka ne. Nejzákeřnější jsou očekávání nevědomá. Mnohdy ani nevíme, co nás trápí a proč se chováme tak, jak se chováme. Třeba žárlivost. Jeden z jejích důvodů je situace, kdy je v rodině chlapce z nějakého důvodu nepřítomna matka. Stačí třeba jen to, že byla dlouhodobě hospitalizovaná. A pak, o mnoho let později, odjíždí žena na služební cestu nebo jde jen na večírek a problém je na světě. Muž to cítí jako možnost opuštění a neumí říct, že je to proto a proto.

Řekl jste, že je to jeden z důvodů žárlivosti…

Ano. Žárlivostí je mnohem víc. Taková majetnická žárlivost znamená, že muž může žárlit na ženu, která je mu vztahově naprosto ukradená. I obráceně samozřejmě, je to podobný pocit, jako by někdo bez dovolení odjel s mým autem.

Jak se to má ve vztazích s pocity TO je moje (myšleno partner)?

Ve chvíli, kdy převládá pocit, že chci druhého vlastnit, začíná vztah nutně korodovat. Chceme být vlastněni, to ano, ale jen do určité míry. Vždycky musíme mít ale prostor pro vlastní dýchání. Vysvětlování potřeby vlastnit je mnohdy velmi záludné – potenciální majetník vysvětluje svoji potřebu vlastnit láskou k druhému, potřebou to s ním myslet dobře. Takoví by měli mít na všech viditelných místech napsáno: „Nevyžádané rady jsou vnímány jako kontrola.“ A pozor, to, co se na počátku vztahu může zdát roztomilé, jako když vám muž kecá do vaření polévky, v pokročilé formě vztahu může skončit vylitím téže na partnerovu hlavu.

Aneb v partnerství, stejně jako ve všech dalších vztazích obecně platí heslo: nemysli to se mnou dobře?

Je to jako v tom příběhu o slepci na přechodu. Stojí tam a čeká a přijde k němu dobrák, nezeptá se a převede ho na druhou stranu. Když má slepec ten den pech, potká takových dobráků nesčetně. A přitom původně jen na správné straně na někoho čekal. Milovaný člověk se nesmí stát objektem mých rad a doporučení!

Jak se tomu případně ubránit?

Pojmenovat to. „Když děláš tohle, třeba to myslíš dobře, ale na mě to působí takhle, cítím se, s prominutím jak kráva, když mi říkáš, co je pro mě dobré.“ Tohle je třeba naprosto obecně platný návod pro muže: Když přijde domů žena, která měla den blbec – seřvala ji nadřízená, koupila prošlý jogurt a dostala botičku za špatné parkování –, chce, aby jí partner řekl, že to bude dobrý. Naprosto stupidní mužova reakce je tato: s tebou to někdy fakt není jednoduchý, tak se nediv, že tě ta nadřízená sjela, ke koupi jogurtu sis měla vzít brýle, a když parkuješ, měj na paměti, abys nechala volný jízdní pruh mezi tebou a tramvajovým tělesem. Takový chytrolín si zaslouží…

Tak jsme probrali očekávání i jisté návodné konverzace…

Abychom uzavřeli onen koncept očekávání, je tu ještě jedno dobré doporučení: V životě je praktičtější měnit svá očekávání než měnit partnera. Dospělého člověka změnit nelze, a pokud se vám to podaří, nikdy vám to nezapomene.

Ještě k manipulaci ve vztazích.

Situaci určuje oběť manipulace. Ta musí říct, kdy je to vůči ní násilné. Je třeba se vzepřít hned a partner bude muset volit jiné postupy nebo vy jiného partnera… Ale manipulace jsou na mnohem nižších úrovních a pozor na ně.

Třeba?

Běžná otázka: Jak přimět manžela, aby vyluxoval… to není slovíčkaření, přimět znamená donutit.

Aha a jak ho… přimět?

Získat ho pro to. V praxi je to takhle: já udělám to a to a ty to a to a pak můžeme vyrazit třeba do kina. A hlavně, poděkovat, ocenit. Když partner vyluxuje, vy ho pochválíte, je to pro něj stejně příjemné, jako když vy vyžehlíte a on vám poděkuje. Když oba neradi uklízíte, najděte si paní na úklid.

Když si řekneme očekávání, objevíme i ta skrytá a domluvíme se na praktických věcech, to už je cesta k úspěchu?

Domluvě jako takové na všech úrovních někdy může překážet to, že se snažíme příliš vyhnout konfliktu. Jakékoli domlouvání může totiž skončit konfliktem. Nicméně obecně platí pro ženy: Jakýkoli požadavek formulovat jasně. Pro muže: Je potřeba se do ženy vcítit.

Obojí je pro protilehlé strany těžké.

Pro ženy: Je dobré jednou provždy smířit se s tím, že muž nezvládá čtení myšlenek a má asi třetinové IQ stran dešifrování pouhých náznaků. Muž neumí vyvodit vůbec nic z věty: „Dnes večer v televizi nic nedávají.“ Netuší ani omylem, jestli tím myslíte, že má rozestlat, nebo s vámi vyrazit do kina.

Ale komunikace na rovinu není úplně ženská…

Když má žena mimino, taky na něj hned nevyrukuje s tím, že když sní ten knoflík, poškodí si trávicí trakt. Když žena mluví s kamarádkami, opakuje své pocity a kamarádka je sdílí a neříká jí, co má dělat. Když žena mluví s mužem, měla by se snažit být srozumitelná.

A obráceně?

Muž má vzít ženu kolem ramen, když lamentuje. Hned – ne až za hodinu, až se stane viníkem všeho zla a ruku by raději strčil do řezačky. Kolega Kratochvíl ženské a mužské požadavky zformuloval v těchto zkratkách: Co potřebuje žena:

POPO – Popovídat si

DUPO – Duševní porozumění – snažit se přijmout její duševní vyladění a nebagatelizovat ho

VICE – Vyjadřovat lásku celým životem

VIPO – Vycítit, co potřebuje

Co potřebuje muž:

NESTA – Nezatěžovat iracionálními starostmi typu „S tím naším životem je třeba něco udělat“. Silnější muž se osype, slabší se nechá hospitalizovat

OSTA – Obdivovat stále

SEZA – Sex, kdy se mu zachce

UU – Uvařeno, uklizeno I když s tím sexem už se to trochu mění...

K lepšímu?

Co je lepší? Mizí takzvaný zásluhový sex, ale ubývá sexu obecně. Plzák v sedmdesátých letech popsal velmi vizionářskou myšlenku: „V manželství středního věku bude problém v sexu to, že žena by chtěla a muž by mohl, ale nechce.“ Tehdy se to nevyskytovalo, ale dnes muži jako by zlenivěli.

Proč?

Jsou znavenější a nakládají ekonomičtěji s časem. Průměrná doba sexu je prý kolem 18 minut. Kliknout na počítači na porno a obsloužit se sám je otázkou pár minut. Je to stejně uspokojivé, časově ekonomičtější a duševně barvitější.

To nemyslíte vážně!

Ale jo. Je tu ale stále něco, co je víc. Když žena dá muži najevo, že je jí s ním dobře. To počítač neumí. A muž to potřebuje ze všeho nejvíc. Souvisí to s OSTA. Váha sexu se pro vztah bude, po mém soudu, snižovat. Otázka je to, zda to bude horší, nebo lepší. Dřív to byl jeden z hlavních důvodů neshod. Dnes vítězí jiná trápení.

Jaká?

Zavádějící je, když se někdo snaží mapovat problémy ve vztazích a vychází z rozvodových statistik. Pravda, jsou to jediná sledovatelná data, ale najdeme je jen u sporných rozvodů, kdy se soud musí zabývat příčinou manželského rozvratu. Kód, který značí trápení, je pak tradiční už spoustu let – rozpor povah, zájmů a názorů. Je to neuchopitelná sběrná kategorie, ze které by mělo být obecně platné, že když dva mají shodné povahy, zájmy a názory, bude jim to klapat.

Jak jde v životě partnerství vám?

Ale děkuju za optání. Zrovna včera jsem byl u své internistky, manželky mého kamaráda, s nímž pracují na poliklinice na stejné chodbě. Ptala se, jak to zvládáme. Jsem s mojí ženou léta také na jedné chodbě v práci, v jednom bytě a ještě jsme si tuhle vyrazili společně oddáchnout na tři týdny do lázní. Jsme živým důkazem toho, že se lze vztahem propracovat. Ale taky máme výhodu v našich klientech – někdy potkáme takové exoty, že jsme neskutečně rádi za to, co máme doma. Věkem jsem došel k mottu, které si, myslím, také nabývá na významu: V důchodové životní etapě vztahu dostává manželství nový smysl – když někdo žije jen z jednoho důchodu, je to jiné, než když dva žijí ze dvou. Náklady na život se nezdvojnásobují. A další stabilizující moment jsou vnoučata. Mnohdy zabrání touze si v krizi středního věku střihnout ještě změnu. Vnoučata jsou nový stimul.

PhDr. Petr Šmolka (1946)

V roce 1969 absolvoval studium psychologie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Do roku 1977 působil na katedře psychologie jako odborný asistent se zaměřením na sociální psychologii. Paralelně získával praxi v několika oborech aplikované psychologie. Ve Výzkumném ústavu penologickém pracoval s odsouzenými, řadu let působil i v roli psychologa reprezentačního týmu basketbalistek Československa.

Od roku 1975 pak i jako externí spolupracovník v pražské manželské poradně. Po nuceném odchodu z fakulty přijal v poradně plný úvazek. Pracuje v ní dodnes. Od roku 1992 do roku 2006 byl prezidentem Asociace manželských a rodinných poradců ČR, posledních asi 7 let je vedoucím Poradny pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy Centra sociálních služeb Praha. Napsal zhruba 8 monografií, publikuje v řadě časopisů, četná jsou i jeho vystoupení v rozhlase a televizi.

Článek vyšel v časopise Moje Psychologie

Další články z rubriky

MILUŠKA (52): Jsem ráda, že má manžel milenku!

MILUŠKA (52): Jsem ráda, že má manžel milenku!

Včera | 31 | „Díky slečně Simoně jsme oba spokojenější!“ tvrdí Miluška o mileneckém vztahu svého muže a jeho…

Jak poznáte, že bude dobrý milenec? Sledujte prsty, doteky i polibky!

Jak poznáte, že bude dobrý milenec? Sledujte prsty, doteky i polibky!

3. 12. | Byli jste už na několika schůzkách a vše spěje k tomu, že brzy dojde k prvnímu sexu. Jste nervózní,…

HANA (39): Balí mě soused a láká mě na drsný sex!

HANA (39): Balí mě soused a láká mě na drsný sex!

29. 11. | 30 | Pohledný soused Hany se jí už několik týdnů dvoří. Oběma je jasné, že by nešlo o vztah, ale…

MÁJA (46): Přítelův syn je monstrum. Přemýšlím o rozchodu

MÁJA (46): Přítelův syn je monstrum. Přemýšlím o rozchodu

28. 11. | 33 | Máji přítel má velmi problematického syna. Společně strávené víkendy jsou pro ni očistec a k Májině…