Reálné příběhy: Jak u nás žijí pěstounské rodiny I.

| Autor: Regina Rothová | Rubrika: Láska a vztahy

Existují rodiny, kde se rodí jedno miminko za druhým, jinde po něm touží marně. A jsou děti, které zase roky čekají na rodiče, ale nedočkají se. Řešením je vzájemná pomoc, třeba pěstounskou péčí. Chce to však víc než jen trpělivost…

Příběh první: Gina, Martin a jejich chlapeček

„Jsme spolu dva roky. Z prvního, neúspěšného manželství máme každý dvě dospělé děti. Shodli jsme se, že vzhledem k našemu věku už vlastní děti nechceme, ale také nechceme žít jen pro sebe,“ vysvětluje Gina. „Máme v naší blízkosti hodně přátel, kteří jsou pěstouny. Manžel jezdil do dětského domova a příběhy dětí se ho velmi dotýkaly. Byla jsem nadšená, když jsme se před svatbou shodli, že chceme děti, byť ne vlastní. Po všech žádostech, testech, školeních jsme jen čekali. Byla středa, měla jsem zaděláno na buchty, když vtom zavolala paní z krajského úřadu, jestli můžeme být za dvě hodiny na místě.

Sociální pracovník přivedl malého chlapce, vysvětlil mu, že pojede s námi, a mě překvapilo, že neplakal a hned šel do manželovy náruče. Profesionální pěstounství nenabízí výběr věku. Můžete mít sice přání, ale když je potřeba, je důležité být k dispozici, takže se nemůžete dostatečně předem připravit. Přišli jsme domů se spícím dítětem a jednou taškou, kde byly tři pleny, dvě trička, tepláky a dvě hračky. Měl za sebou nepříjemné zkušenosti, které nemůžu zveřejňovat.

Tyto děti jsou rodičům odebrány z vážných důvodů. Může to být týrání, zneužívání, bití, a než se vše dostatečně vyšetří, je dobře, když děti mohou trávit ten čas jinde, nejlépe v rodině. Chlapec byl divoký, byli jsme překvapeni, že v tak nízkém věku zná snad všechna vulgární slova. První noc jsme se nevyspali. Mlátil sebou, hlavičkou se bil do polštáře a já obvolávala známé, že potřebujeme nutně postýlku, hračky…

Druhý den jsme opravdu všechno měli, zbytek jsme dokoupili. Začátky pro mě byly stresující. Chlapci byly tři roky, ale faktická úroveň mentální dva roky. Když se v noci počural, bál se, že na něj budu zlá nebo ho strčím do studené sprchy. Neznala jsem jeho denní režim, co jí, co ne. Když jsme si doma pustili hudbu, museli jsme ji okamžitě vypnout. Když se začalo stmívat, začal mít až panickou hrůzu z bubáků.

Neuměl chodit po schodech, všeho se bál… Chlapce máme v péči devět měsíců. I přesto, že je tato služba jen na chvíli, dává nám smysl. Vidíme, jak se změnil, už nemívá takové stavy. Vulgarismy vypustil, aniž bychom mu něco vytýkali, jezdí na kole, miluje čtení, je bystrý, zvídavý. Nejtěžší bude ho pustit, proto mám i plačtivé chvilky. Máme přání, aby se dostal do rodiny, která ho láskyplně povede k dospělosti a umožní mu vyvinout se ve zdravého muže.“

Co bych poradila kamarádce

  • Nečekej vděčnost.
  • Mnohé děti z ústavů, z pohnutých rodin se nenaučily, že je dobré lásku vracet. Někdy se nedočkáme poděkování u vlastních dětí, natož u dětí s citlivou minulostí. Jsou citově rozbité a reagují neadekvátně.
  • Nenech se odbýt jednou větou, že ty takovou práci vykonávat nemůžeš. Ne všichni jsou totiž profesionálnímu pěstounství nakloněni.
  • Buď připravena na to, že příběhy dětí tě mnohdy nemile překvapí, ale staneš se člověkem plným odvahy a síly.

Příběh druhý: Markéta, Michal, Damián a Roman

„Nikdy jsem nic neplánovala, odmalička mám sluchovou vadu. Žila jsem doma, obklopena láskou celé dětství,“ vzpomíná Markéta. „S maminkou jsme při pravidelných kontrolách v nemocnici chodily kolem obrovského domu, který mi připomínal hrad. Maminka mi vysvětlovala, že tam žijí děti bez maminky a tatínka…

Pět let po narození syna, který se narodil s těžkou srdeční vadou, mě pořád pronásledoval sen a nutil mě navštívit hrad s dětmi. Jako předsedkyně sportovního klubu neslyšících jsem předávala dětem věcné dary. Při focení jsem uslyšela díky naslouchadlu vykřiknout neobvyklé jméno Damián. Byl to pohublý malý poloromský chlapeček, v té době devítiletý, a zničehonic mi přirostl k srdci. Doma jsem se ptala Michálka (tehdy měl 5 let), co by na to řekl, kdyby měl bratříčka, a on hned že ano a že už ho má…

Vyprávěl mi, jak mu při fotbalovém turnaji Damián očistil tepláky, když upadl. Moc se mu líbil. Kluci byli pořád spolu, řešili špatné i dobré. Začali jsme být více spolu. Nikdo nám nevysvětlil, jak si máme požádat o pěstounskou péči, ani jsem to slovo neuměla správně vyslovit…

Prostě jsme chtěli, aby u nás byl Damián nastálo doma, když léta čekal, než si ho rodina vezme zpátky, jak mu slíbili. S námi poprvé poznal lásku, nebyl zvyklý na objímání, neuměl nám dát pusu. Před rozhodnutím o pěstounské péči nás vlastní rodina varovala, abychom se pořádně rozhodli, jenomže já jsem nemyslela dopředu na kdyby…

Prostě jsme ho měli rádi a trvala jsem na svém, je náš a pomůžeme mu. Zaskočily nás však reakce okolí (jakou chybu děláme), varování pracovníků z dětského domova, že chlapce do roka vrátíme. Překvapilo nás i chování Damiána, jeho fobie ze tmy, bouchání hlavou do zdi, houpání se v posteli… Neznal hodiny a spoustu základních věcí, které umí tříleté dítě. Nevěděla jsem ani, že má psychickou deprivaci, tento pojem mi nic neříkal.

Pěstounskou péči jsem studovala a sama se vzdělávala. Nejdřív jsme museli získat Damiánovu důvěru. Našla jsem kouzelné slůvko „VAKATAPE“ rukou označené prstem „V“, které vyjadřuje „mám tě rád/a, miluju tě, přísahám, slibuji“… Vždycky, když se něco dělo, posměšky od okolí, nedorozumění… Od té doby ho nadále používáme, protože díky tomu jsme nedokázali lhát, mohli jsme projevit, jak moc o něj stojíme, jak přemýšlíme.

Moc mě u chlapce těšily pokroky, zvlášť proto, že okolí i vedení školy se spíš snažily o jeho návrat do ústavu. Prostě žádná spolupráce, pomoc, s Damiánem jsem začínala sama od prvních krůčků. Dva roky nato přestal mít fobii ze tmy, přestal se mlátit hlavou do zdi, postupně jsme odbourávali jeho různá psychická onemocnění.

Když Damián dospěl, vyučil se, udělal si řidičský průkaz a nadále studuje další obor. Rozhodla jsem se tedy pomoct dalšímu človíčkovi, který nemá šanci dostat se do rodiny. Největší strach jsem měla z toho, jak ho vybrat. Nakonec to šlo přirozeně, jako u Damiánka, vlastně si vybral on mě a dnes máme už dva roky desetiletého Románka…“

Co bych poradila kamarádce

  • Rozhodně bych si nebrala všechny tři děti najednou z dětského domova, to už mi připadá přehnané. Každý je individualita, potřebuje vlastní přístup a hlavně péči, zájem, lásku, čas. To, co v ústavu nezažil nebo měl pozornosti málo. To je třeba „dobít“. Každý má svůj původ, šrám. Stačí, když pomůžete jednomu, ale pořádně.
  • Zamysli se, jestli chceš podstoupit takovou službu, je to náročné a běh na dlouhou trať. Musíš mít sílu, často se budeš vracet na začátek. Můžeš taky přijít o manžela jako já, ne každý vydrží bojovat s démony, které si dítě nasbíralo.

Zaujaly vás příběhy pěstounek a sami uvažujete o přijetí dítěte do pěstounské péče? Potřebné informace naleznete na stránkách www.hledamerodice.cz nebo vám poradí na bezplatné infolince 800 888 245.

Brzy se podíváme na další dva velmi zajímavé a dojemné příběhy.

Článek vyšel v časopise Maminka

Komentáře

Komentářů celkem: 0

Další články z rubriky

Jak přežít dovolenou ve dvou? Jde to i bez hádek!

Jak přežít dovolenou ve dvou? Jde to i bez hádek!

Včera | Po letech se vám poštěstilo a jedete s partnerem na dovolenou jen ve dvou? Krásná představa, která…

Dita (52): Manžel nás svým koníčkem uvrhl do exekuce

Dita (52): Manžel nás svým koníčkem uvrhl do exekuce

Včera | 10 | Dita chápala, že manžel má své záliby, když ale na to padly všechny rodinné úspory a on dokonce…

Sexuální strašáci: Čím se při sexu stresují muži a z čeho mají strach ženy?

Sexuální strašáci: Čím se při sexu stresují muži a z čeho mají strach ženy?

20. 6. | I když je sex činnost, kterou skoro všichni milujeme a rádi si ji dopřáváme, vzbuzuje v nás i…

Irena (46): Léta jsme jen vedle sebe žili. Pak jsem sebrala odvahu se rozejít

Irena (46): Léta jsme jen vedle sebe žili. Pak jsem sebrala odvahu se rozejít

20. 6. | 23 | Vztah Ireny a jejího manžela Pavla se dostal do slepé uličky. Nijak se nehádali, byli schopni žít v…