Rodiče mi nikdy nebyli oporou, je mi to stále moc líto.

| Autor: Martina Machová | Rubrika: Láska a vztahy

„Už mi dávno není 20 ani 30 let, přesto mi stále chybí širší rodina, rodiče, jejich zájem a třeba i symbolická péče. Oba rodiče žijí, mají se relativně dobře, ale já je nezajímám a nevím proč.“

Rodiče mi nikdy nebyli oporou, je mi to stále moc líto.

Oba moji rodiče byli vědečtí pracovníci v jednom výzkumném ústavu, nepatřili mezi špičky v oboru, byli to řadoví zaměstnanci, oba však s několika tituly. Oba měli rádi svou práci, své koníčky – tenis a turistiku – my s bratrem jsme se jim do života připletli spíše náhodou, nebo prostě proto, že se to od nich očekávalo. Naše vztahy jsou (a vždycky byly) chladné. Bratr se odstěhoval do Austrálie, přesto jsem s ním v kontaktu o něco víc než s rodiči. Přestože už mám svojí rodinu, své děti, fajn manžela, rodina a rodiče mi stále strašně chybí. Je to moje životní bolest, na kterou někdy na chvíli zapomenu, abych vše jindy oplakala, když vidím kamarádku s její dcerkou i babičkou na procházce.

Dětství: Měli jsme všechno, ale zároveň nic

Z materiální stránky nám v dětství nic nechybělo, rodiče byli loajální k tehdejšímu režimu, a tak jsme nijak nestrádali. Jezdili jsme na dovolené, na tábory, nic jsme nedědili, když jsme si přáli nějakou hračku k narozeninám či k Vánocům, obvykle jsme ji dostali. Jenže já chtěla víc, chtěla jsem, aby si se mou maminka povídala, aby mi táta pochválil obrázek nebo referát do školy, aby mě rodiče večer přečetli pohádku, pohladili mě, pustili mě k sobě do postele, když jsem se bála nebo se jen zeptali, jak se mám. Když jsem byla nemocná, hlídala mě sousedka. Sousedka za mnou chodila s balíčky od rodičů i do nemocnice, když jsem byla dvakrát vážněji nemocná.

Na vysvědčení jsem mívala vždy samé jedničky, rodiče jen řekli: „perfektní“ – a dostala jsem peníze, ať si koupím, co chci. Oba prostě trávili čas v práci, nebo šli na tenis, četli knihy, měli svůj život. Vlastně měli obrovské štěstí, že jsme s bratrem byli oba chytří, samostatní, snažili se zavděčit a být perfektní.

Záviděla jsem kamarádkám

Vždycky jsem záviděla kamarádkám a třeba i dcerám sousedky, která mě hlídávala, když jsem byla nemocná. Sousedka uklízela ve škole, byla to taková „mamina“, hodná a srdečná paní, která byla s dvěma dcerami sama. Holky byly čísla, ale ona je milovala, sice nešla pro pár na zadek daleko, když holky zlobily, ale za chvíli je pusinkovala. Vždycky říkala, že jsou to její krásná rohatá sluníčka. Hrozně jsem si přála, aby mi tak máma také někdy řekla. Záviděla jsem jim i malý byt, kde spaly všechny v jedné rozkládací posteli a úkoly se psaly u kuchyňského stolu; sousedka zároveň vařila, opravovala matematiku a pomáhala s vlastivědou. Ani takový zájem jsem neznala, my s bratrem jsme se učili sami, naši nám maximálně přinesli „literaturu“, jak s oblibou říkali.

Bratr chtěl, aby si ho všimli. Nakonec raději utekl.

O své pubertě jsem snad ani nevěděla, snažila jsem se být stále perfektní, zavděčit se a zalíbit. Ve škole mě za to neměli moc rádi, čím víc jsem se ve škole snažila, tím to bylo horší, jenže doma se automaticky očekávalo, že se budu výborně učit a budu bezproblémová. Zato bratr vzal v pubertě život za jiný konec, na gymnáziu začal hrát v hodně divoké kapele, toulat se po nocích, párkrát ho přivedla domů policie. Rodiče to vyřešili tím, že ho dali na jinou školu a přísný internát. Zpětně mi bratr řekl, že možná už tehdy na vztah s rodiči rezignoval, nezajímali je ani jeho úspěchy, ani prohry – nic! Bratr udělal maturitu a utekl do Německa a později do Austrálie. Tam má rodinu, malou restauraci, a myslím, že je spokojený. Rodiče mu píší na Vánoce a na narozeniny, se mnou o něm nemluví – pokud se mnou vůbec mluví.

Smutek, kterému nepomohl čas

Nyní mám dvě děti, fajn manžela a v srdci jedno prázdné místo, které je schopné zaplnit jen láska a zájem mých rodičů. Ty nemají zájem ani o vnoučata, natož o mě a manžela. Nezajímá je, jak se máme, zda třeba nepotřebujeme pomoci, pohlídat děti, nic – nechci to po nich, jen by mě strašně potěšilo, kdyby projevili zájem, kdyby mi to alespoň nabídli. Je mi líto, že mé děti nemají dědu a babičku (manžel má jen nemocného tatínka). Vůbec nechápu, proč nás rodiče přivedli na svět, proč se někdo ke svým dětem chová tak chladně. Myslela jsem, že vše přebolí, až budu mít rodinu, opak je pravdou. Někdy mám pocit, že to bolí ještě víc.

Další články z rubriky

Sex se zajíčkem: Proč touží mladí muži po starších ženách?

Sex se zajíčkem: Proč touží mladí muži po starších ženách?

Včera | O tom, jaký je sex či poměr se zajíčky pro nás ženy, už toho bylo napsáno hodně. Ale jak si ho…

HELENA (58): Zamilovala jsem se na seznamce, ale nechce se se mnou sejít

HELENA (58): Zamilovala jsem se na seznamce, ale nechce se se mnou sejít

Včera | 10 | Helena prožila ve svém životě těžkou ztrátu. Po smrti manžela se uzavřela do sebe, za pomoci dětí…

MARTINA (57): Dcera je biomatka, tak nesmím vnoučata rozmazlovat

MARTINA (57): Dcera je biomatka, tak nesmím vnoučata rozmazlovat

20. 8. | 24 | Babičky byly vždy od toho, aby si svá vnoučátka hýčkaly, měly na ně víc času než maminky a dopřály…

Má váš partner krizi středního věku? Udělejte těchto 5 věcí

Má váš partner krizi středního věku? Udělejte těchto 5 věcí

19. 8. | Změnil se váš manžel po padesátce a vy máte najednou pocit, že ho vůbec neznáte? Příčinou může být…