Na internet se dnes přesunula už taková řada lidských činností a hlavně taková část komunikace, vztahy nevyjímaje, že už by se tohle dilema mohlo zdát skoro zbytečné. Řada lidí totiž – celkem logicky – míní: Pokud se lidé přes internet seznamují, proč by se tak nemohli i rozcházet? A druhá část oponuje, že vztahy a zejména jejich konce jsou snad poslední oblastí, kde bychom se měli virtuálnímu světu důsledně vyhýbat.
Je až s podivem, že se ještě nikdo obšírněji nevěnoval statistice, kolik lidí se dnes seznámí přes internet. Před několika lety to bylo hlavně pomocí internetových seznamek všech možných typů, později se k nim přidal i facebook a další sociální sítě. A k tomu připočtěme všechna možná diskusní fóra, zájmové weby, debaty pod články – na potenciálního partnera můžete narazit prakticky kdekoli.
Navíc, zatímco dříve se lidé za to, že někoho potkali přes internet, často styděli a o seznámení s partnerem si vymýšleli nejrůznější historky, dnes už je to natolik běžné, že nikdo takovou zkušenost netají. Na otázku „A kde jste se vy dva potkali?“ se odpovídá „na internetu“ se stejnou samozřejmostí, jako když popisujeme setkání na diskotéce nebo kdekoli jinde.
Vztahy však nemají samozřejmě jen svůj začátek, řada z nich také dříve nebo později končí. A tady nastává ona situace – jaké způsoby rozchodu jsou v dnešní počítačové době běžné? A jaké chování v této oblasti je vůči druhému v pořádku a co už bychom si měli odpustit? Vlastně v tom nemá jasno nikdo. Stejně jako ne každý vládne v běžném životě základy etikety a pravidly slušného chování, ani ve vztazích, potažmo na internetu, to není jinak.
Rozchod „z očí do očí“ málokdy proběhne v klidu
A tak mezi námi jsou striktní zastánci rozchodů výhradně tváří v tvář, kdy nepříjemnou pravdu musíme sdělit osobně, a naopak ti, kdo si myslí, že ukončit vztah prostřednictvím internetu není nic špatného.
„Rozchod bolí téměř vždycky, ať si myslíme cokoli. Už ze své podstaty to nemůže být nic příjemného, co by člověk snášel dobře, obvykle je to totiž jednostranná záležitost, takže vždycky jeden člověk ublíží druhému,“ zamýšlí se 26letá Hanka. „Právě proto si myslím, že si dotyčný zaslouží minimálně to, abychom mu tohle řekli osobně. I podle jeho reakcí můžeme další slova nějak citlivě zformovat – a také mu dáváme šanci, aby k tomu řekl svůj názor,“ říká.
Její kamarádka Iva ale oponuje: „Právě proto, že rozchody jsou tak bolestivé a nepříjemné, málokdo je zvládá se ctí a důstojně. Obvykle se nevyhneme tomu, aby létala ostrá slova, zvrhává se to v hádky plné emocí, kdy říkáme i věci, které bychom si jinak nechali pro sebe – a to je přece zbytečné.“
Proto Iva oceňuje možnost utřídit si nejprve myšlenky a pak to druhé straně sdělit emailem, kde přesně pojmenuje své důvody, bez zbytečného jitření ran. „Rozchodem po internetu přece samozřejmě nemyslím to, že někomu pošlu jednu větu ve smyslu, ať už se mnou nepočítá. To mi jednou udělal jeden kluk pomocí smsky – a to opravdu považuji za ubohé. Ale kultivovaný mail, kde všechno vysvětlím, je podle mě v pořádku,“ vysvětluje.
Podotýká také, že ostatně dřív, když ještě internet nebyl, si lidé psali dopisy – a určitě se jejich prostřednictvím také rozcházeli. Třeba když bydleli daleko od sebe, nebo byl muž na vojně.
„I na mail přece může druhá strana zareagovat, není to tak, že by to bylo jednostranné oznámení,“ upozorňuje Iva. Zároveň s úsměvem dodává, že jen málokterý muž je příznivcem dlouhé mailové konverzace, a tak bývají takové rozchody spíše pokojné.
Lidé nechtějí nepříjemné věci říkat přímo
Hanka s ní ale přesto nesouhlasí. „V mailu nikdy nebudete tím, kým jste. Právě ta možnost rozmyslet si, co vlastně napíšu, stejně tak čas na reakci, který má ten druhý – píšete pak věci jinak, než byste je třeba z očí do očí řekli. Podle mě se obecně lidi ve virtuální komunikaci dělají lepšími, než ve skutečnosti jsou. Neříkám, že rozchod má být nějaké odkopávání charakterů a odhalování se až na kost, na druhou stranu – i vztah byl plný emocí, proč by měl být rozchod jiný? Zkrátka mi nepřipadá fér tuhle fázi vynechat. A koneckonců nás to učí opravdovému umění komunikace.“
Podle Hanky mají dnes lidé tendenci řešit všechno nepříjemné pomocí internetu nebo mobilu. „Vidím to i v práci. Šéf za námi málokdy přijde, když chce sdělit nějakou výtku nebo kritiku. Pěkně nám to napíše mailem, připadá mi to úplně absurdní, když sedí ve vedlejší místnosti. A když pak dorazí, dělá jakoby nic. A reaguje zase až na mail,“ vypráví.
Pro někoho je problém i telefonování, když jde o něco nepříjemného, a tak radši píše smsku. Podle Ivy ale může tento způsob pomoci třeba nesmělým a stydlivým lidem. V mailu či smsce jsou schopni formulovat to, co by se naživo neodvážili říct nebo by v tu chvíli nebyli dostatečně pohotoví. Podle Hanky je ale právě tohle to špatné – že na internetu je každý hrdina plný silných slov, která by si v osobním kontaktu nikdy nedovolil říct.
Pozor, čím se na internetu pochlubíte
A pak je tady ještě další fenomén – facebook. Sociální síť, kde o vás plno lidí ví víc, než byste někdy sami chtěli. Mimo jiné i díky statusům týkajícím se vztahů. Mnoho z nás se na začátku rádo pochlubí tím, že „jsou ve vztahu“, tedy zadaní, a pokud tuhle informaci provážou se svým partnerem, na profilech obou se objeví hlášení, s kým vlastně chodí. Což si samozřejmě obvykle vyslouží řadu komentářů od přátel.
Jenže pak se vztah rozpadne – a co potom? Zatímco se začínající láskou se veřejně pochlubíme rádi, s jejím koncem je to přesně naopak. Ale těžko si můžeme dotyčného udržovat na facebooku jako partnera, když už to v reálu neplatí. Potíží je, že informaci o tom, že vztah skončil, si opět přečtou všichni přátelé. To rozhodně nic příjemného nebývá. Rada je tedy asi jediná – vztah na facebooku buď vůbec neoficializovat, nebo s tím počkat až do okamžiku, kdy jsme si opravdu jistí. Ale jsme vůbec někdy?
Nemluvě o riziku, že sociálně méně důvtipný partner je schopný se s vámi rozejít ještě mnohem hůř než smskou. Zkrátka jen zruší status, že jste partneři – a vy se možná nestačíte divit, když vám kamarádi píšou soucitná slova a diví se, že o ničem nevěděli. Jak by ne, když jste to nevěděla ani vy sama.
Přesto ještě pořád může být i horší varianta – a volí ji nemálo lidí. Tedy že dělají mrtvého brouka a nedají vám o konci vztahu vědět vůbec.
