Samotáři. Volba, nebo diagnóza?

| Autor: Martina Coufalová | Rubrika: Láska a vztahy

Učíme se, jak být spokojení v sexu, jak vydělat peníze nebo dobře vychovat děti, jen šanci na spokojený partnerský vztah pořád jaksi vnímáme jako osudově danou. Jako by se lidé dělili na ty, kteří ho mají, a na ty, jimž je souzeno žít o samotě. Přitom přitáhnout si vysněného partnera není ani tak o surfování po seznamkách jako hlavně o nastavení v hlavě.

Samotáři. Volba, nebo diagnóza?

Podle kouče Aleše Kaliny, který se tímto tématem zabývá již dlouhá léta, žije v naší republice takřka 1,2 milionu samotářů a toto číslo se neustále zvyšuje – ročně přibude 50 tisíc jednočlenných domácností.

Tito singles se dělí přibližně do čtyř skupin. První tvoří ti, kteří chtějí být sami, protože zažili nějaké velké zklamání, a tak se rozhodli stáhnout do ústraní. Ve druhé skupině jsou samotáři, kteří už žijí single dlouho a rádi by našli nového partnera. A do třetího okruhu samotářů spadají lidé, již mají pocit, že už toho zkusili a zakusili tolik, že jim nezbývá žádná naděje na šťastný život s partnerem. A konečně jsou to lidé, kteří nemají žádné zranění, a přesto zastávají názor, že být sám je fajn.

„Často jde o jedince, kteří si zvolili vědomou samotu jako způsob života, protože se nechtějí zatěžovat pozemskými záležitostmi, nýbrž se plně oddat bohu. Ten se pak de facto stává jejich partnerem,“ míní Aleš Kalina. „Pokud se však někdo rozhodne být sám, aniž by měl nějaký vyšší záměr, samota pro něj bude zničující a nakonec ho udusí. A takových lidí je většina.“

Člověk je zkrátka tvor společenský a negativní dopad nedobrovolné samoty potvrzují i lékařské výzkumy. Přičemž v této souvislosti nemluvíme jen o partnerských vztazích, protože i přátelské kontakty jsou nezbytné pro udržení pevného zdraví. Společenští lidé se cítí méně ve stresu, více o sebe pečují a méně v životě riskují. Lidé náležející do širší společenské skupiny mají prý také o padesát procent lepší míru přežití.

Už nikam nejdu

Jako prospěšnou lze brát samotu po rozchodu nebo nějakém jiném traumatizujícím zážitku. Nabízí nám totiž jedinečnou možnost pořádně zpracovat prožité trauma, uklidit si v duši a připravit se na nový vztah. Po roce nebo i dříve už nás ale přestává bavit být sami. Potýkáme se s přicházejícími pocity zmaru a nenaplněnosti, přestože okolí více či méně přesvědčivě tvrdíme, že jsme spokojeni a konečně máme čas věnovat se knížkám a chodit na angličtinu. Přátelé nám říkají: „Neseď pořád doma a jdi se někam bavit.“

Nakonec nás udolají, takže poslechneme a vyrazíme do klubu nebo do baru. Párkrát to zopakujeme, ale nakonec se jenom zakonzervujeme ve své otrávenosti a beznaději, protože nepotkáme nikoho, kdo by nám byl jen trochu sympatický. Na popud zvlášť neodbytného kamaráda se ještě zaregistrujeme do internetové seznamky a po pár beznadějných schůzkách se z nás stávají žhaví kandidáti na doživotní osamělost. Proč se nám nedaří? Podle Aleše Kaliny jde v prvé řadě o to, že nám z nějakých důvodů mozek nedovolí vhodné partnery vidět a vnímat, a to ani kdyby stáli v tramvaji na naší noze nebo do nás vrazili na přechodu.

A téma samoty se velmi dotýká také lidí, kteří sice žijí ve vztahu, ale prakticky jsou v něm sami. Jsou zranění, ale neumějí být sami, a tak si někoho najdou, přičemž je jim do jisté míry jedno, s kým budou žít. Nemají sílu z nevyhovujícího a nefunkčního vztahu odejít a z určitých důvodů raději zapřou sami sebe. Někdy nechtějí převzít zodpovědnost nebo to dělají kvůli dětem či majetku, a zkrátka jen tak přežívají.

Holky jsou mrchy

Aleš Kalina před 10 lety vymyslel teorii emočních rovnic, systém, který vychází z toho, že když nám někdo ublíží, nabudeme přesvědčení, že svět je plný lidí, kteří touží druhým škodit a ničit je. Nedojde vám, že takový svět je jen ve vaší hlavě, kde filtrujete realitu skrze své strachy a negativní zážitky z minulosti. Vaše samota je tedy vlastně jen obranným mechanismem, který vás má chránit před dalším zraněním.

Náš mozek totiž funguje jako výkonný počítač a zaznamenává vše již od našeho prenatálního života. Tyto zkušenosti pak zpracovává jako vzorce neboli rovnice, kterých může být od 200 až do 4 tisíc. Špatné zkušenosti jsou základem negativních emočních rovnic a my pak v životě opakujeme stále stejné chyby a proděláváme stejné nepříjemné situace, aniž bychom si uvědomovali podstatu problému. Přitom stačí přeprogramovat mozek. „Nejprve musíme společně s klientem najít situace, kdy vznikly ty podstatné vzorce chování, které mu brání seznámit se a žít v partnerství,“ říká kouč. V drtivé většině případů se zrodily v dětství, v kontaktu s mámou a tátou, kteří nás třeba odmítali, nerespektovali naši vnitřní podstatu, bránili nám dělat věci po našem, takže jsme si až do dospělosti udrželi tendenci být raději sami a nikoho nevyhledávat, protože je to pro nás bezpečnější. A další vzorce možná vznikaly i později v kontaktu s prvními láskami. „Holky jsou mrchy“, „na kluky není spoleh“, to jsou příklady nežádoucích vzorců chování.

Film o andělském partnerovi

Dalším krokem je sepsání objednávky partnera, kdy klient prostřednictvím formuláře popíše svého „andělského“ partnera. Má být hubený, zábavný, domácí typ, chovatel psů? Nebo má milovat dobré jídlo, francouzské Alpy a chtít založit rodinu? (Kouč doporučuje pro zesílení účinku vystřihnout si z časopisu fotku někoho, kdo se nám líbí.)

Požadované vlastnosti pak klient rozdělí podle témat do čtyř kvadrantů „práce, peníze, zdraví, vztahy“ a pak v jednotlivých kvadrantech sestaví věty. Nesmí jich však být víc než šest (aby to hlava dokázala „pobrat“). Těchto šest vět bude zahrnovat všechny požadavky na partnera a klient si je posléze převede do podoby šesti emočních filmů, které si bude každý den promítat na svoje plátno a prožívat – tak, aby k myšlence přibyla emoce.

Například u věty: „Moje partnerka je nadšená sportovkyně“ si bude představovat, jak s dotyčnou někam jede, jak je to prima, že ji také tak baví lyžování, a jak jim to ladí. „Musí mu z toho běhat mráz po zádech, musí ho to hřát. Je to otázka patnácti nebo dvaceti vteřin, jakmile se emoce dostaví, přechází k další větě. Tohle provádí denně po dobu měsíce,“ vysvětluje Aleš Kalina.

„Pak objednávku vezme a uloží ji někam do skříně pod prádlo, aby na ni zapomněl. A zkušenost ukazuje, že do šesti měsíců se objeví nový partner.“ Mezitím může dělat všechno, co mu v daný okamžik připadá zajímavé. Může vymetat bary a sjíždět internetové seznamky, ale taky nemusí. Je to o tom, dovolit si být sám sebou, dělat, co chci a nenutit se do něčeho, co nechci.

„Příběh založený na takové objednávce je velmi specifický a je postavený tak, aby už člověk nepochyboval, aby mu hlava už nemohla našeptávat, že tohleto se nemůže stát a že na takovou holku nebo kluka já nemám,“ říká kouč. Problém tedy není v tom, že „nejsou lidi“, jak si spousta lidí, kteří právě nemají vztah, namlouvá, ale v přípravě a naladění na vztah. Jak se říká, je-li žák připraven, učitel se objeví.

A když klient pochopí sílu práce s mozkem, chce si podle kouče obvykle vyladit i další oblasti – sebevědomí, peníze, sexualitu. Jak dlouho vlastně přeladění trvá? „Může to být měsíc, ale také rok a půl, záleží na zakázce. Každopádně mozek je výborný rádce, a když to máte v hlavě vyladěné, váš navigační systém vás už pak navádí sám.“

Samotářů přibývá

A jestli samotářů přibývá? „Určitě, ještě před sto lety lidé žili v menších komunitách, které nepodporovaly a mnohdy ani neumožňovaly život o samotě,“ míní Aleš Kalina. Dnes podle jeho názoru přispívají k samotě média, protože člověk si může pořídit zábavu sám, aniž by k tomu potřeboval druhého. Zatímco dřív se víc hrály hry a děti víc běhaly venku a hrály fotbal, dnes jsou zvyklé být na sociálních sítích a hrát hry v mezinárodním prostředí na počítači, kde se o vzniku skutečných vztahů ani společenství nedá mluvit. A jaké potomky tyhle dnešní děti jednou vychovají? Logicky zase samotáře. „Ten hlavní problém nicméně není v počítačích, ale v rodičích, kteří byli dřív jiní. Neměli tolik práce, byla lepší morálka, všichni byli na sobě víc závislí z hlediska vzájemné pomoci,“ říká Kalina. „Dnes žijeme v prostředí, kde stavíme ploty, bojíme se jeden druhého a chováme bojové psy. Zároveň nás nikdo neučí, jak najít partnera ani jak vychovávat děti, takže to děláme metodou pokusu a omylu. Jsme pak – co se týče vztahů – jako vypuštění z klece, někde na úrovni doby ledové…

Nicméně za poslední léta se objevila spousta seminářů, jejichž tématem je i partnerství, tak snad je lze brát jako náznak toho, že na vztahy jsme rozhodně nerezignovali. Vztahy máme,zalezlé pod kůží‘, o čemž svědčí i fakt, že podle vědců osamělý život přímo ohrožuje fyzické zdraví. Pečovat o vztahy s blízkými proto stojí za trochu námahy, nebo ne?“

Komentáře

Komentářů celkem: 0

Další články z rubriky

Láska je nesmrtelná: Muž podporoval svoji ženu s rakovinou do posledního výdechu

Láska je nesmrtelná: Muž podporoval svoji ženu s rakovinou do posledního…

Dnes | Jennifer Meredino (40) byla příliš mladá na to, aby zemřela. Osud s ní však měl jiné plány a když…

Na co je dobrý sex? Pomůže od migrény, stresu i škytavky

Na co je dobrý sex? Pomůže od migrény, stresu i škytavky

Dnes | Jste čím dál tím pohodlnější a máte problém se přemluvit k sexu? Až zjistíte, k čemu všemu vám…

MAGDA (27): Přítelův syn mi dělá návrhy. A příteli to nevadí!

MAGDA (27): Přítelův syn mi dělá návrhy. A příteli to nevadí!

6. 12. | 12 | Magda má o 15 let staršího přítele s dospívajícím synem ve střídavé péči. Chlapec je jen o 10 let…

Jak poznáte, že už s vámi nechce trávit Vánoce

Jak poznáte, že už s vámi nechce trávit Vánoce

6. 12. | Vánoce mají být svátky pohody a klidu, ale ne vždy to funguje. Je to také období, kdy lidé…