Už jsem tři měsíce vnoučka nehlídala
Už jsou to tři měsíce, co jsem vnoučka nehlídala, sice ho občas vídám, když s ním syn přijede na návštěvu, ale pohlídat ho nesmím. Snacha to kategoricky zakázala a syn s ní souhlasí. Vnoučkovi jsou skoro čtyři roky, je krásný, zdravý, hodně upovídaný a velmi živý – ostatně jako býval jeho tatínek. Je s ním spousty legrace, ale i práce. Je velice zvídavý, chvíli neposedí, u ničeho dlouho nevydrží, stále něco vymýšlí a vyvádí. Myslím, že by mu prospělo více vlídné přísnosti. Měl by se učit chápat, že dospělé je potřeba respektovat.
Nemám ambice vnuka vychovávat, tak naivní nejsem, ale pokud ho hlídám, nemohu mu přeci i kvůli jeho bezpečnosti dovolit úplně vše. Snacha s ním stále diskutuje, vysvětluje, ptá se na jeho pocity a názor, odvádí pozornost od problémů nebo zdroje zlobení – tohle já prostě neumím. Přeci není možné, abych stokrát řekla, nedělej to či ono, a pak nečinně přihlížela, jak vše zopakuje po stoprvé!
Pokračování 2 / 4
Najednou jsem slyšela, jak pes „zakníkal“
Co se vlastně stalo, že už nesmím vnuka hlídat? Dala jsem vnoučkovi na zadek! A přiznávám se – nebylo to jen lehoučké plácnutí. Ne že bych ho surově seřezala – to ne! Ale prostě dostal naplácáno. Vnoučkovi jsem ten den už po několikáté vysvětlovala, že nesmí bodat mečíkem do našeho psího dědečka, neuvěřitelně hodného labradora. Jenže on si nedal pokoj a využil snad každičké nestřežené chvilky k tomu, aby psovi ubližoval. Pomalu mi docházela trpělivost. Řekla jsem mu, ať se zkusí sám mečem dloubnout a uvidí, jak to bolí. Udělal to a smál se. Meč jsem mu zabavila a on samozřejmě začal ječet. Chvíli jsem ho nechala a pak mu navrhla, že půjdeme ven. Šli jsme se psem na procházku a já mu vyprávěla, jak byl Artík zlobivé štěně, ale jak se všechno nakonec pěkně naučil. A že je nyní Art psí dědeček, kterého bolí nohy – a nejen dvě, ale hned čtyři, a tak potřebuje klid a lásku. Vnouček poslouchal, dokonce Artíka několikrát pohladil, jako by se omlouval. Přišli jsme domů, vnukovi jsem pustila pohádku a začala vařit. Najednou slyším, jak pes „zakníkal“ – otočím se a vidím, jak se pes snaží schovat a vnuk ho bouchá do hlavy železným autíčkem (meč jsem zabavila). Art je naštěstí hodný trouba, ani nezavrčel, jen kňoural a snažil se odejít.
Pokračování 3 / 4
Prý je to trestné a mohla by mě i žalovat
Ano, přiznávám se, v tu chvíli se mi zatmělo před očima, vnoučka jsem popadla, a naplácala mu na zadek. Vnuk ani nepípnul! Myslím, že dobře věděl, že si „nadílku“ opravdu zasloužil, jen seděl a koukal. Art je zlato, nakonec to byl on, kdo uklidňoval situaci, šťouchal do mě čumákem, ať se na kluka nezlobím, a nastavoval se, ať ho drbu, aby odvedl pozornost. Skoro se mi chtělo plakat, jenže v tu chvíli se rozplakal vnuk. „Babičko, já už Arta bouchat nebudu,“ vzlykal vnouček.
Myslím, že mu opravdu došlo, že udělal něco špatného. Řekla jsem mu, že už se nezlobím, ale že už nikdy nechci vidět, jak Arta trápí. Nakonec jsme se tulili všichni tři, vnouček byl celý večer i druhý den moc hodný. Oba jsme skoro zapomněli, co se přihodilo. Pro vnuka si přijel syn, strašně spěchal, tak jsme se rychle rozloučili, a já mu nestačila nic vysvětlit. Už za půl hodiny mi volala snacha, jak jsem si mohla dovolit dát vnukovi na zadek! Prý je to trestné a mohla by mě i žalovat, a ať prý nepočítám s tím, že mi ještě někdy vnuka svěří. Prý ho uvidím jen pod jejím nebo synovým dohledem a i za to mám být vděčná! Snažila jsem se jí vše vysvětlit, ale nemělo to cenu. Volala jsem synovi, ten mě sice vyslechl, ale i tak mi řekl, že za svou ženou stojí a že s fyzickými tresty nesouhlasí.
Pokračování 4 / 4
Ztratili ke mně důvěru
Je mi moc líto, že už vnoučka namohu hlídat, a samozřejmě bych respektovala přání snachy a syna, že vnuka už v žádné situaci neplácla – to mi věřte! Ale mám smůlu. Snacha ke mně dle jejích slov ztratila důvěru. Opravdu jsem tak špatná? Hlídám tedy alespoň dcerku mé sousedky, kterou opustil manžel. Holčička je strašně hodná a vděčná. Babičku nemá, a tak mně dokonce začala říkat „babí“. Když na mě tak Julinka zavolá, vždy mě píchne u srdce a je mi smutno po vnoučkovi. Nikdy mě nenapadlo, kolik zla udělá výchovné plácnutí.
(Alexandra, 61 let)
Dáma.cz je na facebooku. Přidejte se k nám!