Šéf mě svádí, ale nevím, jak se bránit. Bojím se o místo!

Myslím, že slečna by měla pomalu, ale velice jasně vymezovat hranice. Při každé příležitosti ... před pohlazením, uhnout ramenem, ukročit stranou, obléct si kabát sama. A čím dřív dá najevo, že tudy cesta nevede, tím lépe. Může být stejně milá, ale odmítavá. Hlavně by to měla cítit uvnitř, že nechce, ale z článku trochu cítím, že si není až tak jistá, jestli jí to tak strašně vadí nebo spíše lichotí :-))).

Špatně se radí, pokud člověk není na místě. Mě se vždycky povedlo z podobných situací vybruslit tím, že jsem to obrátila ve srandu, něco jako "Hele šéfe, nechte toho, ještě se do vás zaláskuju, pověsím se vám na krk, budu chtít svatbu v Paříži, budu vyžadovat briliantový náušnice a vilu s bazénem a co vy potom, pojedu po vás jak po uzeným a už se mě nezbavíte..."
A nebo mu naprosto v klidu, slušně, při vhodné příležitosti (až bude v dobrém rozmaru) vysvětlit, že vám to prostě není příjemné, ať to nedělá, že je sice odborník ve svém oboru, výborný šéf...POLICHOTIT! NEURAZIT! (žádný "ty prasáku odpornej co si to dovoluješ"...i když si to myslíte), ale že tohle už je pro vás za hranicí pracovního vztahu, a běžného kontaktu mezi lidmi...netykavka A na tom potom trvat, v klidu opakovat při každém pokusu, neflirtovat s ním, oblékat se střízlivě, prostě výkonná sekretářka, ale "ledová královna".
Lidi si k vám dovolí jenom to co jim dovolíte vy. Pokud to není úplný vůl, bude to respektovat, pokud je vůl a dělal by nějaké problémy, tak holt ta práce zas tak úžasná není a najděte si jinou.
Lichotit (v rámci slušnosti) může, odpovídat prostým "Děkuji" bez chichotání a tak. Sahat a vést dvojsmyslné řeči už nesmí. Bohužel už jste mu dovolila dost a bude se to špatně brzdit. Aspoň poučení pro příště, udělat si jasno hned na začátku.