Sen o krásném bydlení se brzy rozplynul. Soused se nám snaží udělat ze života peklo!

| Autor: TN | Rubrika: Láska a vztahy

Téma sousedských sporů je věčné a vděčné. Když mi kdysi jiní lidé vyprávěli, co všechno zažívají, ať v bytě v paneláku, v řadovém domku nebo i klidně na chalupě, litovala jsem je a někdy se historkám i smála. Jenže teď nás smích přešel. Došlo i na nás a peklo se sousedy zažíváme i my.

Sen o krásném bydlení se brzy rozplynul. Soused se nám snaží udělat ze života peklo!

To bylo tak. S manželem jsme se před zhruba třemi lety rozhodli, že už bychom chtěli založit rodinu, ale shodli jsme se, že nechceme děti vychovávat přímo v Praze, kde jsme do té doby žili. Oba jsme totiž „náplavy“, původně pocházíme z malých měst, a do metropole nás tak jako mnoho jiných zavála studia. Pak jsme si tam našli první práci, potkali se - a zůstali.

Postupně jsme ale oba dospěli k tomu, že bydlet pořád v podnájmu v paneláku na sídlišti nechceme, a po svatbě jsme začali systematicky hledat bydlení mimo hlavní město, ze kterého bychom ale mohli dobře dojíždět za prací. Trvalo nám to přes rok, kdy jsme víkendy trávili trpělivým objížděním všech možných vesniček ve Středočeském kraji a pátrali.

Nakonec se na nás usmálo štěstí až nevídané, když jsem v jedné opravdu hezké obci objevili parcelu na prodej. Připadala nám skoro dokonalá. Ve staré zástavbě, velikost akorát pro naši představu o hezkém domku a malé, snadno udržovatelné zahrádce. Pozemek byl sice neskutečně zaneřáděný, ale my přesně věděli, jak by vypadal, až bychom se pustili do jeho úpravy a výstavby.

Parcelu prodával starousedlík, který už ale léta žil jinde. Když nás realitní makléř po pozemku prováděl, přišel k plotu soused z vedlejšího domu a vyložil nám, že majitel pozemek léta odmítal prodat, ačkoli o něj mělo zájem plno lidí. Včetně mě, ale holt jsem zřejmě neměl dost peněz, podotkl - nám se tenkrát zdálo, že přátelsky. To jsme ještě nic netušili...

Sotva jsme se nastěhovali, soused začal "řádit"

Trvalo ještě pěkných pár týdnů, než jsme parcelu opravdu mohli považovat za svou, a dalších pár měsíců, než jsme mohli začít stavět. Vyřizování všech povolení, obíhání úřadů - to zabralo víc času, než jsme mysleli. Loni na jaře jsme ale konečně mohli začít. Nechali jsme si postavit dřevostavbu na klíč, tedy dům, který roste velmi rychle, a v létě jsme se mohli nastěhovat. No a pak to začalo.

Neumím si to vysvětlit jinak než třemi slovy - typická česká závist. Sousedům jsme nic špatného neudělali. Ani při stavbě jsme je myslím nijak neobtěžovali, proběhla opravdu rychle a bez větších potíží, dům navíc nikomu nebrání ve výhledu. Nejsme ani nijak hluční - koneckonců zatím tam bydlíme jen dva. Máme jen psa, ale i ten je bezproblémový.

„Provinili“ jsme se jen jedním - že jsme koupili pozemek, který chtěl někdo jiný, protože jsme na něj měli peníze. Dokud jsme jezdili jen kontrolovat stavbu, souseda z vedlejšího domu jsme skoro neviděli. Když nepočítám, že věčně stál za oknem nebo na zahradě a sledoval, co se u nás děje. Ale na kus řeči nikdy nepřišel. Jen co jsme se ale definitivně nastěhovali, víme o něm a jeho rodině až moc!

Začalo to tím, že soused začal - jaká náhoda - dělat velké změny ve svém hospodářství. Chová totiž slepice, králíky, několik koz a také prase. Dosud měl všechna zvířata v odlehlé části svého pozemku. Jeho dům je krajní a chlívky i ohrada pro kozy a slepice a hnojník byly u plotu, za kterým už je jen pole. Pak se najednou rozhodl, že všechno tohle přemístí na opačnou stranu, tedy přímo k našemu plotu. Zvířata nám nijak nevadí, ale přece jen mít prasečí chlív těsně pod oknem z ložnice? O tom, jak zavání kopa hnoje, která u našeho plotu stále roste, ani nemluvě.

Když nám něco vadí, máme si to vyřešit sami

Navíc jsme záhy zjistili, že nám na pozemek protéká močůvka. Když jsme na to souseda upozornili, bez mrknutí oka odpověděl, že když jsme si pořídil dům ve svahu pod jeho pozemkem, tak s tím holt musíme počítat. A že snad my Pražáci máme dost peněz na to, udělat si tam nějakou drenáž a močůvku si odvést, na to že on chudák nemá. Úplně z něj při každém slovu kapal vztek.

A přišly další lahůdky. Neustále na zahradě něco pálí - kromě mokrého listí, které zapálí obvykle ve chvíli, kdy vyložím do okna peřiny a veškerý kouř jde k nám, také věci, které do ohně určitě nepatří. Podle příšerného smradu nám to připadá, jako by to byly pneumatiky nebo petlahve, těžko říct. Vskutku vzduch, za kterým jsme se stěhovali na vesnici.

O tom, že celá rodina dělá neskutečný randál, už jsem se zmínila? Jeden by nevěřil, jak to pět lidí (dva dospělí a tři děti) zvládnou. Ale díky rádiu, které hraje celý den na plné pecky přímo na dvoře, a dalším vynálezům se jim to daří. Zahrádku nám také „hnojí“ pravidelně saponátem, když si na zahradě mydlí auto a pak to s hadicí gustem spláchnou k nám.

Jejich dětem - chraň bůh, že bych proti nim něco měla, ale podle nás je navedli rodiče - také podezřele často něco padá na náš pozemek. Míče a plno hraček. O víkendu na mě přes plot volají snad padesátkrát, jestli bych jim mohla podat to a to. Že by si šly házet dál od plotu? Ani je to nenapadne.

Dělá naschvály, ale stěžuje si na nás

Do toho si soused neustále chodí stěžovat na nás! Že jsme hluční (tedy že manžel jednou večer třískl dveřmi), že náš pes pořád štěká (ano, když na něj jeho děti přes plot dorážejí), že blokujeme jeho vjezd (když naše auto stojí pět metrů od jeho vrat) a že ho ruší naše návštěvy (když k nám na víkend přijede rodina nebo přátelé). Jeho manželka nás pro jistotu ani nezdraví.

Naposledy si vzpomněl, že je náš dům moc vysoký, že mu stíní na pozemek a že to bude řešit na úřadech, jestli jsme vůbec měli takovou stavbu povolenou. To už se manžel namíchl a zeptal se, o co mu jde. A on mu zcela na rovinu řekl: „Tenhle pozemek měl být můj. Chtěl jsem tam postavit dům pro svoje děti. A on mi ho neprodal, hajzl. Takže teď mám vztek na vás a budu ho mít už napořád, když vás mám denně na očích.“ Na rovinu to takhle přiznal! Navíc dodal, že jestli nám něco vadí, můžeme se přece odstěhovat. A že co si dělá on na své zahradě, je jeho věc, takže se nemůžeme divit ničemu. Znělo to skoro jako výhrůžka.

Tak jsme z toho dost nešťastní. Ne že by se všechny ty věci nedaly nějak vydržet a přežít, ale těšili jsme se, že na vesnici najdeme klid, pohodu, hezké prostředí a minimálně neutrální, ne-li přátelské vztahy s lidmi. Po skoro tři čtvrtě roce nemáme nic z toho, jen nervy nadranc. Samozřejmě je tu možnost začít řešit přes úředního šimla, co ještě soused smí a o co ne - nevyznáme se v tom, ale třeba odtok močůvky k nám se podle nás dá touto cestou řešit. Ale chtěli bychom se dohodnout nějak po dobrém, bez úřadů. Bojíme se, že jak je do toho jednou zatáhneme, ze souseda se stane nepřítel na život a na smrt.

Mirka, 33 let

Další články z rubriky

Láska je nesmrtelná: Muž podporoval svoji ženu s rakovinou do posledního výdechu

Láska je nesmrtelná: Muž podporoval svoji ženu s rakovinou do posledního…

8. 12. | Jennifer Meredino (40) byla příliš mladá na to, aby zemřela. Osud s ní však měl jiné plány a když…

Na co je dobrý sex? Pomůže od migrény, stresu i škytavky

Na co je dobrý sex? Pomůže od migrény, stresu i škytavky

8. 12. | Jste čím dál tím pohodlnější a máte problém se přemluvit k sexu? Až zjistíte, k čemu všemu vám…

MAGDA (27): Přítelův syn mi dělá návrhy. A příteli to nevadí!

MAGDA (27): Přítelův syn mi dělá návrhy. A příteli to nevadí!

6. 12. | 12 | Magda má o 15 let staršího přítele s dospívajícím synem ve střídavé péči. Chlapec je jen o 10 let…

Jak poznáte, že už s vámi nechce trávit Vánoce

Jak poznáte, že už s vámi nechce trávit Vánoce

6. 12. | Vánoce mají být svátky pohody a klidu, ale ne vždy to funguje. Je to také období, kdy lidé…