Možná to někteří znáte. Máte zhruba stejně starého sourozence a vybavujete si, že jako malí jste spíše než parťáci byli protivníci. Soupeřili jste o všechno možné – o hračky, o to, na co se budete dívat v televizi, o to, kdo je rychlejší a šikovnější. A především o pozornost a přízeň rodičů. Jenže většina z nás z toho dříve nebo později vyroste a dětské rivalitě se později celá rodina směje. Ne tak u nás. Moje sestra se mnou soupeří dodnes. I když už obě samy máme děti.
Petra je o rok starší než já. Ačkoli jsme si vzhledově velmi podobné, povahy máme naprosto rozdílné. Zatímco já jsem spíš tichá a klidná, ona vždycky sršela energií. Dokonce tak moc, že pediatr rodičům doporučil odklad školní docházky, a do první třídy jsme tak nastupovaly spolu.
Našim to samozřejmě docela vyhovovalo, když nás měli všude pěkně pohromadě. Ale pro Petru to asi bylo dost nešťastné. Ačkoli jsme stály na stejné startovní čáře, rodiče na ni automaticky měli větší nároky a požadavky.
„Ty jsi starší, musíš mít víc rozumu. Musíš dát na Adélu pozor. Musíš jí jít příkladem. Musíš se učit líp, máš už starší mozek,“ to byly jen některé z hlášek, které od nich slyšela. Už jako malá jsem si uvědomovala, že to možná není úplně fér, a Petra stejně tak.
Když jsme dostaly špatnou známku, ona byla pokáraná víc, a když se nám naopak něco povedlo, já byla ta více chválená. Často mě to mrzelo za sestru a snažila jsem se ji utěšovat, jenže ona mi nevěřila, že to myslím doopravdy. Místo toho se pustila do líté sourozenecké bitvy. Za každou cenu chtěla být ve všem lepší.
Rodiče nás v soupeření podporovali
Já jsem o žádné soupeření nestála. Nechtěla jsem, aby se hry s míčem změnily pomalu v boj na život a na smrt, nevadilo mi, jestli budu umět počítat hůř nebo poznám méně vlajek států. Ale Petra se do toho pustila se vší vervou. Chtěla mě neustále porážet, i kvůli obyčejné prohře v pexesu se mnou tři dny nemluvila.
Naši ji v tom navíc podporovali. „Ctižádost je správná věc, jen se holky snažte, můžete si tak navzájem jen prospět,“ říkali. Zpětně jim to mám trochu za zlé. Asi to mysleli dobře, ale na dětské duši takový přístup zanechával stopy. Kvůli věčnému soutěžení se vytratila ta sourozenecká sounáležitost, spiklenectví a spojenectví proti rodičům, vzájemné žehlení průšvihů, pomoc.
Bylo to spíš naopak. Petra využila každé příležitosti, aby mě před mámou a tátou očernila a v jejich očích zesměšnila. Žalovala, když jsem ve škole něco provedla. Když jsem byla nemocná, zatajovala mi, co se probíralo, nebo mi schválně řekla, že bude v písemce něco jiného.
A v tomto duchu ubíhaly i další roky. V pubertě jsem někdy myslela, že to snad nevydržím, Petra mi svým chováním dělala ze života skoro peklo. Jakmile jsem si našla kluka, snažila se mi ho přebrat – a leckdy se jí to povedlo, protože na rozdíl ode mě „ s tím nedělala štráchy“. Jakoukoli zábavu, kterou jsem si vymyslela, okamžitě začala provozovat taky, abychom se mohly srovnávat.
Nechala jsem se do její hry vtáhnout
Byla jsem vším tak znechucená, že jsem ji kolikrát nechala vyhrát, jen abych měla klid. Jenže to ji netěšilo. Potřebovala, aby mě porážka mrzela, a tak si vždycky dala záležet, aby mi ji dala „sežrat“ před někým, na kom mi záleželo – tedy před mým přítelem, nebo před rodiči.
Nakonec jsem se tak naštvala, že jsem se do její hry nechala vtáhnout. A se zadostiučiněním jsem sledovala, jak těžce každou porážku nese. Ve škole jsem ji přitom drtila celkem snadno, učení mi šlo vždycky líp. Když jsem nakonec odmaturovala se samými jedničkami a Petra měla jednu dvojku, bylo mi skvěle. A ona se mnou nemluvila pomalu celé prázdniny.
Nejinak tomu bylo i na vysoké škole. Já šla na ekonomku, Petra na práva. Během studia jsme se moc nevídaly, obě jsme dřely o sto šest. Ale dobře jsme věděly, jak na tom která je, soupeření neustávalo. Sice nás to obě dotáhlo k červenému diplomu – ale k čemu to je? Já jsem klid opětovně nalezla se svým manželem. Díky němu jsem se nad všechno povznesla a soupeření mě přešlo.
Jenže ne tak Petru. Vzala si samozřejmě za muže někoho bohatšího a výše postaveného, než je můj manžel, ale platí za to vysokou daň v podobě zástupu milenek, které musí tolerovat, jinak by se s ní rozvedl. A takovou prohru ona nikdy nepřipustí!
Začala do toho míchat i děti
Všechno by mi to mohlo být celkem jedno, kdyby toho nevtáhla i naše děti. Že se mi pošklebovala, když jsem jako první porodila dceru a ona „jako pořádná ženská“ nejdřív syna, bych ještě nekomentovala. Že měla tendence mluvit mi do výchovy a kázat, že jsem neschopná matka, jsem taky skousla, to šlo jen o mě. Ale když začala tohle zkoušet přímo na mé děti, to už bylo moc.
Kdykoli je vidí, podsouvá jim nenápadně, s úsměvem, jak jsou nešikovné, co všechno neumějí a ty její už ano. „Ty umíš počítat jen do deseti? Jak to? Náš Míša už do dvaceti, a to je jen o půl roku starší,“ řekne třeba medovým hlasem. A mně pak Madlenka doma pláče, protože je jí to líto.
Děti spolu přitom tráví dost času, protože je naši rodiče často hlídají. A mnohdy se vracejí s brekem. Je těžké jim vysvětlovat, že zatímco oni si hrají měsíc se stejnými hračkami, Míša a Lucinka mají vždycky nějaké nové. Rodiče je sice nechají hrát si s nimi také, ale pak dorazí sestra a sebere jim je. Obvykle s komentářem, že kdyby jejich maminka lépe pracovala, určitě by jim je taky koupila.
A takových věcí je celá řada. Já osobně se snažím setkáním se sestrou vyhýbat, protože mě to jen otráví, ale nechci děti připravovat o babičku s dědou (manžel už rodiče nemá). Ale takhle to dál také nejde. Zkoušela jsem už i o tom s Petrou mluvit, ale marně. Hodinu dokázala předstírat, že nechápe, o čem mluvím, až jsem to vzdala. Dokud se snaží ublížit mně, vem to čert, ale děti toho musím ušetřit…
Adéla, 33 let