Začít si něco s přítelem kamarádky je jedna z nejhorších věcí, které znám. U jiných to odsuzuji, ale sama si nemůžu pomoct. Asi ho také miluju. Nevím, co mám dělat. Žádné řešení není dobré…
Přítele mé nejlepší kamarádky znám stejně dlouho jako ona. Jardu jsme totiž poznaly na naší dámské jízdě. Sice jsme do lázní jely s tím, že si aspoň na víkend chceme od chlapů odpočinout, ale osud tomu chtěl jinak. Večer jsme si zašly na skleničku do blízkého baru. Všimla jsme si ho hned při příchodu. Seděl tam s kamarádem a naše pohledy se na pár vteřin setkaly. I další hodinu jsem cítila, jak kouká stále častěji naším směrem.
Líbil se mi, ale další myšlenky jsem zahnala tím, že jsem šťastně zadaná. Jenže za chvíli k nám ten neznámý krasavec přišel a zeptal se, zda si k nám s kamarádem mohou přisednout. Petra hned souhlasila. Ani se jí nedivím. Oba vypadali opravdu dobře a vzhledem k tomu, že byla už delší domu sama, naskytla se jí skvělá příležitost k seznámení.
S Jardou a Michalem se skvěle povídalo. A já dokonce na chvíli zapomněla, že mám doma přítele. Jenže lhát jsem opravdu nedokázala. Takže i přesto, že jsem cítila, že mezi námi s Jardou přeskočila jiskra, brzy jsem musela s pravdou ven. Bylo mi to trochu líto. Jarda byl vážně velký sympaťák.
Ale ještě tu byla Petra, která se do něj totálně zabouchla. A já ji v tom samozřejmě nepřekážela. Od toho večera už uplynul rok a Jarda s Petrou jsou nakonec opravdu spolu. Jsem šťastná, že moje kamarádka je spokojená, přesto je tu velké ale.
Když před pár dny přišla Petra celá rozzářená, že ji Jarda požádal o ruku, nadšeně jsem ji objímala, ale přitom cítila celkem silnou hořkost. Samotnou mě překvapilo, jak mě to bolí. I já jsem zasnoubená a svého Honzu miluju, ale Petře prostě závidím. Na Jardu jsem totiž nedokázala přestat myslet. Naši chlapi si navíc padli do oka, a tak trávíme ve čtyrech hodně času.
Plánují svatbu, ale lásku vyznal mně
Petra teď nemluví o ničem jiném. I když obřad mají naplánovaný až na jaro příštího roku, svatebními přípravami žije už teď. A já jí nechci kazit radost. Kdyby ale věděla, co mezitím řeší její snoubenec a nejlepší kamarádka a svědkyně v jedné osobě. Před měsícem jsme totiž stalo něco dost zásadního. Jarda mi zavolal s tím, zda bych nezašla po práci na skleničku. Trochu mě to zarazilo, ale říkala jsme si, že třeba chce poradit s nějakým překvapením pro Petru.
Překvapení to opravdu bylo a pořádné. Jarda se mi totiž na rovinu přiznal, že i když Petru má hodně rád, asi si ji nedokáže vzít. Už od prvního okamžiku totiž prý miluje mě. Byla jsem v šoku a neměla slov. Jasně, nebudu tvrdit, že jsem si jeho různých náznaků a milých komplimentů nevšimla, ale prostě jsem si to nepřipouštěla. Prostě jsem to přijala, tak jak to je, jak to osud chce... Petra si vezme Jardu a já za pár měsíců po ní Honzu.
Jenže tohle jeho přiznání všechno změnilo. Kdyby mi byl Jarda lhostejný, rázně mu vše vysvětlím a budu doufat, že si svatbu s mou kamarádkou nerozmyslí. Ale on mi lhostejný bohužel vůbec není. Naopak. A on to ví a snaží se mě přesvědčit, abychom byli spolu. Jenže copak to jde? Copak můžu něco takového udělat? I přesto, že to cítím stejně jako on. Jsem také zasnoubená, ale už vím, že ten pravý Honza není.
Stýkáme se tedy s Jardou tajně. Mám strašné výčitky, ale je to silnější než já. A nevím, jak dlouho ještě dokážu jeho svádění odolávat. Jarda mě šíleně přitahuje, ale zároveň vím, že tohle nemůžu Petře udělat. Je mi jasné, že pokud se o nás dozví, je s naším dvacetiletým kamarádstvím definitivní konec. Jenže copak se dá lásce poroučet? A máme se tedy vrhnout do manželství jen proto, že nechceme ublížit svým blízkým? Co byste dělali na mém místě? Obětovali byste přátelství pro opravdovou lásku, nebo dali přednost rozumu a raději se uvnitř dál trápily?
Dita, 28 let