Byli jsme v nejlepším, když zachrastily klíče
Mám pocit, že nic horšího už zažít nemohu a strašně si vyčítám, jak jsem byla neopatrná. Ten den jsem pracovala výjimečně z domova, dokončovala jsem nějakou práci, na kterou jsem potřebovala klid, a tak jsem se s šéfem domluvila, že vše dodělám doma. Šéf se pak u nás po obědě zastavil, aby si práci převzal a odevzdal ji zákazníkovi. Jenže šéf není jen můj nadřízený, ale také občasný milenec a dobrý přítel. Nemáme vážný vztah, on má dlouhodobě nevyléčitelně nemocnou ženu, kterou v žádném případě nechce opustit a mně se rozpadá, či spíše již mnoho let hnije manželství, které z určitých důvodů nechceme ukončit.
Byli jsme v nejlepším, když zachrastily klíče a mezi dveřmi se zjevila dcera, které kvůli havárii plynu zrušili vyučování. Ze školy se mi nemohli dovolat, a tak se domluvili s manželem. Ten mi ale nedal vědět. Milovali jsme se v kuchyni, ani jeden jsme se nestačili obléknout, bylo to naprosto šílené. Dcera se otočila, práskla dveřmi a utekla. V hlavě jsem měla uragán. Za chvíli mi volal rozčílený manžel, který o charakteru mého přátelství s šéfem ví. Byl strašně naštvaný, že jsem si milence přivedla domů. V tom měl samozřejmě pravdu. Nafackovala bych si za to.
Jak se vyvíjel Soni příběh dál, se dozvíte v následujících kapitolách... Pokud jste netrpěliví a chcete znát rychle konec, můžete část příběhu přeskočit. Z boxíku zvolte rovnou poslední kapitolu a prostřední část textu se vám vůbec nezobrazí. Jestliže si chcete příběh přečíst celý, postupujte po kapitolách tak, jak za sebou následují.
Pokračování 2 / 4
Dcera lpí na rodině, zbožňuje manžela a je přecitlivělá
Manžel můj vztah toleruje z jednoho prostého důvodu. Během 15 let manželství jsem mu přišla na několik nevěr. První nevěra (ale kdo ví, zda byla první) proběhla, když bylo dceři šest měsíců. Pak byl dva roky klid a přišla další, a tak to pokračovalo i další roky. Manžel je hudebník, než jsme se brali, moje i jeho rodiče a někteří známí mě varovali. Manžel tvrdil, že se mnou začíná nový život, že jsem jeho životní láska a podobné nesmysly – teď si pochopitelně klepu na čelo, jak jsem byla hloupoučká a naivní. Myslím, že se nějakou dobu opravdu snažil, ale je kopie svého otce a voda není krev.
Pokud by byl manžel pouze můj dobrý kamarád, libovala bych si, jak příjemného, zábavného, štědrého a pozorného člověka mám ve své blízkosti. Dojímalo by mě, jak to umí s dětmi, a určitě bych si říkala, jaký by to byl prima táta. Jenže ani nejskvělejší táta nemusí být prima manžel. Nakonec jsme si po mnoha letech trápení v nějaké osvícené chvíli sedli a v míru se dohodli, že je život krátký a tak se nebudeme trápit a půjdeme od sebe. Dceři bylo 6 let.
Den na to se u ní objevil první silný epileptický záchvat. Epilepsii dceři však definitivně potvrdili až po sérii několika vyšetření. Tehdy jsme se s manželem shodli, že na rozvod není ten správný čas a počkáme, ale budeme si za určitých pravidel žít každý na svém písečku. Jenže tenhle stav se tak nějak zakonzervoval a dcera nemá ani po šesti letech o ničem potuchu. Navíc lpí na rodině, zbožňuje manžela a je velmi přecitlivělá, což samozřejmě násobí i pubertální věk.
Pokračování 3 / 4
Dcera lpí na rodině, zbožňuje manžela a je přecitlivělá
Už šest let tedy žijeme v relativním míru a přátelství vedle sebe, máme své práce, své koníčky, své přátele a společnou dceru a domácnost – není to ideální život, ale málokdo z mého okolí ho ideální má. Dcera nic netuší. Navíc byl u ní po čase mimo epilepsie diagnostikován ještě Aspergerův syndrom, nicméně v mírné podobě, a tak chodí do běžné školy a na druhém stupni již nepotřebuje asistentku.
Jenže po tom, co mě přistihla s milencem, jde vše z kopce. Dcera se mnou nemluví, zavírá se do sebe, bojkotuje školu a podobně. Vše samozřejmě řeším s mou i dceřinou psycholožkou, nově i psychiatrem, ale ani tito tři odborníci se neshodnou na tom, jak s dcerou o problému mluvit, každý doporučuje trochu jiný postup. Pravdu by dcera neunesla…: „Víš, tvůj tatínek je holkař a mnohokrát mě podvedl, zatímco já mu byla věrná a starala se o tebe a rodinu. Nakonec jsem si po mnoha letech našla alespoň přítele na sex, což bych za normálních okolností nikdy neudělala.“
Pokračování 4 / 4
Ztratila jsem všechno: Dceru, přítele, klid i poslední kousky štěstí
Nyní jsem v pasti. Dcera se mnou nekomunikuje, dokonce mě nenávidí, což mi i řekla. Ještě víc se přimkla k manželovi a já netuším, co mi tím chce život sdělit, natož co mám dělat. S přítelem jsme se přestali scházet, i pro něj to byl hrozně nepříjemný zážitek a začal mít obrovské výčitky vůči manželce, se kterou už 5 let nespí a nikdy už spát nebude. Její nemoc je neléčitelná a konec je otázkou času. Naše schůzky mu pomáhaly se na chvíli odreagovat a zapomenout. Organizace péče o manželku je pro něj nesmírně vyčerpávající. Jeho ženu nemoc naprosto změnila; fyzicky i duševně. Ihned ho odsoudí jen ten, kdo si ničím podobným nikdy neprošel.
Máloco je v životě černobílé a zralý dospělý je to schopný pochopit, ale babo raď, jak to mám proboha vysvětlit dvanáctileté přecitlivělé holce?