Starosti s jídlem
Dítě nechce jíst nebo naopak spořádá téměř dávku dospělého či
dokonce potají jídlo krade. To všechno může rodiče velmi zneklidňovat.
Jak si s těmito a podobnými situacemi poradit?
"Proč dítě jí moc?"
Na toto téma už jsme narazili. Ale protože se hovoří o tom, že tento jev má
ve společnosti rostoucí tendenci, ještě se k němu vracíme. Bulimické dítě
je dítě, jehož vztahy s okolím mají vážné nedostatky. Jak jsme viděli,
často se nadměrně cení potrava na úkor ostatních uspokojení. Ale jisté
nezdravé odchylky se vyskytují také u dětí, které bývají příliš
dlouho samy, ač na to ještě nejsou dostatečně zralé.
Desetiletý Dan je jediným dítětem odloučených rodičů. Je svěřen do péče
matky. Matka pracuje daleko od domova a vrací se pozdě, kolem půl deváté večer,
zatímco Dan končí s učením v půl šesté. Má tedy vyplnit tři dlouhé
hodiny. Matka říká, že syn tráví čas tím, že vyjídá ledničku a vysedává
u televize. Dva způsoby, jak zaplnit prázdnotu. Dan zároveň citelně nabírá
na váze. Matka, která si dobře uvědomuje, co se děje, se rozhodne najmout
studenta, který bude trávit čas s chlapcem, než se ona vrátí domů. Danovi
se nový kamarád líbí a přestává jíst, aby si zkrátil čas čekání.
Postupně se mu vrátí i normální váha.
Bulimie v sobě skrývá určitou orální agresivitu - touhu drtit mezi zuby všechno
a všechny. Bulimici, to zdůrazňujeme, jsou také mezi dětmi, na které se
nedostatečně mluvilo, se kterými se zacházelo jako s dětmi nepohodlnými
nebo nevychovanými, jež je třeba vychovat, ale nikdo dostatečně nebral v úvahu
jejich subjektivitu. To proto často zjišňujeme, že bulimie jde ruku v ruce s
pocitem osamocenosti nebo strachu z ní (těmto dětem totiž chybí bohatství
vnitřního světa, který by je uchránil před nudou).
"Proč jí tak málo?"
Často se stává, že matka nebo její náhradník od raného věku upírají
na dítě zkoumavý pohled a bedlivě sledují, kolik toho dítě sní (a nejen
to). Proto se některé děti tváří kysele, když mají jíst ve společnosti
nebo v rodině; chtějí tomuto pohledu uniknout. Vzdorují matčině touze vidět
je jíst. A může se stát, že tu a tam si seberou něco k jídlu a pak to
potají chroupají nebo si to schovávají v koutku (třeba bonbony, sušenky),
i kdyby se to mělo zkazit. Je třeba si zapamatovat, že nejmoudřejší je
takovou kontrolu si odpustit a nezasahovat. Když rodina zasedne k jídlu,
dovolme dítěti, aby si samo rozhodlo podle chuti, jaké množství mu
vyhovuje, a zdržme se komentářů. Případně ho můžeme vzít s sebou na nákup
- aň řekne, na co má chuň. Nebo ještě lépe, dovolte mu pomáhat při vaření.
V obou případech bude mít pocit, že má možnost si vybrat, že se mu nic
nevnucuje. V období před začátkem dospívání jsou případy, kdy se dítě
vydává skutečnému nebezpečí, protože pořádně nejí, extrémně vzácné.
A v dospívání jsou ohrožené jenom ty děti, které rodiče po této stránce
"nenechali na pokoji", když byly mladší.
Krade jídlo
Některé děti jedí naprosto normálně, ale chodí krást cukr nebo čokoládu
(dokonce i když nemají zakázáno o ně požádat). Chtějí tak tuto sladkost
sebrat matce, ale současně se snaží vyprovokovat otce, aby se proti tomuto
činu postavil a chránil matku před tím, co - jak se domnívají - je v tomto
činu stravujícího a ničivého vůči ní. Pokud tyto pamlsky kradou jinde než
doma, je to proto, že se jim nedostává zásahu otcovské autority. Mají větší
potřebu, aby je někdo omezoval v tomto impulzivním chování, jehož nevědomé
důvody v nich vzbuzují úzkost. Snaží se, aby nějaká vnější autorita udělala
to, čeho otec není schopen.
Má smysl se znepokojovat, když je dítě mlsné?
Někdo si dělá starosti, protože jeho dítě je mlsné. Ale kdo je to mlsal,
ne-li ten, komu jídlo působí potěšení?
Má-li totiž mlsání tak špatnou pověst, je to proto, že ho lidé často
zaměňují za nenasytnost. Ovšem když se budeme snažit odlišit jedno od
druhého, uvědomíme si, že cílem mlsoty není přejídání, ale požitek.
Mlsota vyžaduje jistou citovou a psychickou zralost, i když člověk mlsá o
samotě. Takový mlsal totiž předjímá, vypráví, vzpomíná. Navíc, když
se mlsota rozvíjí ve vztahu k ostatním, je rozhodně prospěšná pro rozvoj
osobnosti! Takže proč by se taková slast měla zakazovat a za skutečnost, že
dítě má rádo dobré věci, by mělo být hodno pokárání?
V naší době se vzbuzování pocitu viny v mlsalovi ostatně vede nepřímými
cestami - takovému člověku se říká, že bude nemocný, že ztloustne, a vyčítá
se mu, že nejí vyváženou stravu� Je to pro dobrou věc, že se mu vyhrožuje
všemi těmi tresty, jinak ho nechme spíše slastně vychutnávat!
Nejí jako obvykle
Chuň k jídlu mohou ovlivňovat různé faktory. Tím nejbanálnějším je
rozmrzelost. Také například změna školy, hádka s nejlepším kamarádem,
stěhování mohou u jedněch způsobit zmenšení chuti k jídlu a u druhých
kompenzaci jídlem. I v souvislosti se školními výsledky, stresem v rodině může
u dítěte docházet ke ztrátě chuti k jídlu, nebo dítě naopak může
hledat útěchu v oblíbeném jídle.
Prázdniny mimo rodinné prostředí bývají pro děti, které s matkou válčí
kvůli jídlu, příležitostí spořádat všechno, co se jim namane. Naopak děti,
které na matce příliš lpí, budou "cizí" potravu těžko snášet.
Banální nemoc s horečkou člověka připraví o chuň k jídlu, to je známo.
Přesto na to některé maminky nedbají a nemohou si pomoci, aby dítě
nenutily do jídla proti jeho vůli: "Jez, nebo zeslábneš! Jez, aby ses
uzdravil!" A přitom by místo zbytečného nucení stačilo počkat na
období rekonvalescence, až se dítě bude zotavovat a také většinou bude jíst
víc.
Od určitého věku může smutek za někoho zemřelého vyvolat přechodné odmítání
potravy nebo ztrátu chuti k jídlu, ale děje se to z důvodů tak početných
a komplexních, že se tu o nich nemůžeme rozepisovat. Jednoduše řečeno,
smutek zbavuje chuti k jídlu, a protože zemřelý člověk už nepřijímá
potravu, přeživší dítě to dělá také tak.
Co se týče narození mladších sourozenců, pokud nepřipraví o chuň k jídlu,
může u dětí (i v 7 až 8 letech věku) vyvolat regresi. Pohled na kojence
vzbuzuje chuň na věci, které dítě dříve odmítalo jako "miminkovské
jídlo". Takže není nic výjimečného, když starší sourozenec chce
ochutnat pití z kojenecké láhve, a proto ji žádá i pro sebe, i když třeba
jen na krátký čas. Nebo znovu najde zálibu v kašičkách, v láhvi či hrnečku.
To všechno je naprosto normální: identifikace s miminkem, které maminku tak
zaměstnává, touha vrátit se k slastem, jichž požívá vetřelec. Jako všechno
ostatní, i tento jev pomine, pokud se proti němu nebudeme stavět, a pokud -
jak bylo už několikrát řečeno - o všem budeme s dítětem hovořit.
(ukázka je z knihy Nechuň
k jídlu, brož., 112 s., 119 Kč, vydalo nakladatelství Portál,
2002).