Světlana (37): „Jsi ošklivá!“ opakovala matka, až mě dohnala k sebevraždě

Paní je asi ovlivněná nějakou tou psychoterapií, která se obvykle po pokusu o sebevraždu musí povinně absolvovat. V jejím případě zřejmě byla docela účinná, nicméně v tom jednom bodě si myslím, že je to nesmysl - nemůžeme druhým lidem předepisovat nebo od nich požadovat, jakým způsobem nás mají mít rádi, a jak to mají dávat najevo, abychom s tím byli spokojeni, a laskavě to uznali za dostatečnou lásku. Takhle se k tomu přistupovat nedá. Paní by si to měla představit opačně - co kdyby za ní přišla ta její dcera a řekla jí " ty mě máš ráda málo a špatně, správná matka má dělat to a říkat ono..." Kdo už je takový svatý ve všech ohledech, aby si mohl osobovat právo někomu něco odpouštět? Takových po světě moc neběhá. Člověk by si měl být vědom, že i jemu samému by nepochybně plno lidí mělo co odpouštět, a když bude vinu za svůj zpackaný život házet na všechny kolem, moc si nepomůže. Ono je ale těžší říct "zvorala jsem to, musím s tím něco dělat", než "za to může moje matka, neměla mě dost ráda" .

farah.farah: Maminka určitě nebude odpuštění chtít, je nejvýše pravděpodobné, že necítí, že by něco udělala špatně. Možná naopak čeká, že o odpuštění požádá dcera. Ale odpustit matce je dobré pro ni, pro dceru. Matky se to nijak netýká. Odpustit matce stylem "odpouštím ti, mami" je totéž, jako říct -"ublížila jsi mi". A to určitě není cesta kudy dál. Ano, pisatelka se musí od mámy odpoutat, nečekat žádnou pochvalu, ani lásku a odpustit jí. Uvnitř své vlastní duše.

No myslím že se musí postupně zbavit své potřeby aby ji matka měla ráda.protože dokud po tomhle bude otužit tak furt bude frustovaná. Je třeba pochopit a přijmout že je to jak to je a že máma je taková jaká je, A prostě jít o dům dál, nemůže se spoléhat na to že maminka najednou pochopí co dělala a bude mít zájem o její odpuštění..

no, já bych to nechala, jak to je. pokud se matka neplazí po kolenou a nesnaží se přiblížit dceři, tak není důvod se smiřovat. ještě by jí vyčítala sebevraždu a jinak by pokračovala v zajetých kolejích. pohádky se v životě nedějí a svině zůstane sviní. zase mi vyčítejte slovník, ale na tak to prostě je. dospělý člověk se nezmění. jestli byla něčeho takového schopná jednou, udělá to i po sruhé. mojí doměnku podporuje i příhoda s otcem, kterého dohnala k infarktu tím, že ho nutila po revoluci převléct kabát. z toho je mi zase na zvracení. partner je dospělý svéprávný člověk a není možné ho k čemukoliv nutit řvaním, vyhrožováním, nadávkami a výčitkami. já bych se od ní držela co nejdál.

Některé ženy by neměly být vůbec matkami a jiné možná ano,ale až po důkladném školení! Bohužel si dítě může každá udělat a skoro nic jí v tom nezabrání a žádná učebnice na to není,jak se správně chovat k (vlastním)dětem.Toto zde popsané je odstrašující případ,ta "matka" by měla spíš nosit titul macecha! Světlana by měla s tou matkou asi mluvit co nejméně, nějaké pozdní výčitky už nemají smysl.Měla by žít pro budoucnost,svoji dceru a novou lásku,která na ni jistě čeká,jen co odhodí břemeno starých křivd a obav.

Mata69: Mně zase napadlo, že tím, cos jí napsala, tak ji pomůžeš k tomu odpuštění. Že ji napadne, jak snadné je uděla chybu a i když dítě milujeme, můžeme mu ublížit, aniž chceme, aniž jsme si toho vědomi.

Z takových článků je mi vždy smutno. Možná i proto, že i já mám z dětství své soukromé křivdičky ať už ze strany rodiče nebo sourozence. A i proto chci svým nejbližším ukazovat, jak je mám ráda a nedělat si srandu z jejich nedokonalostí. V mém ideálním světe by rodiče bezmezně (neplést si s tím, že vše povolí a z děcka bude fracek) milovali své děti a z nich by rostli sebevědomé bytosti, které vědí, co je lásku dát a jak je to krásné, když jsou lidé k sobě ohleduplní.

helza: víš, jestli je ta osoba skutečná, jestli má možnost si tu reakce přečíst - třeba jí můj příspěvek ukáže ten pohled z mé strany a doufám, že jí už nikdy nic takového nenapadne, protože v tu chvíli bude myslet na svoji dceru. Nechci týrat její duši, jen ukazuji jiný úhel pohledu, že ačkoliv nechce svoje dítě vychovávat tak, jak to dělala její matka, jak jí podrývala sebevědomí - tak jí taky zasela do duše těžkou ránu a velkou nejistotu. Kéž si to uvědomí a k takovému řešení už nikdy nesáhne.

Mato, sebevraždu ji opravdu vyčítat nelze. Ty víš, co udělá s dítětem sebevražda jednoho z rodičů a zdá se, že toto zranění stále nosíš někde uvnitř sebe. Zranění z dětství pisatelky je jiné. Tak, jako ty bys nikdy nesáhla k sebevraždě, protože víš, že jak bys tím dětem ublížila, stejně tak by pisatelka nikdy neudělala nic, čím by ohrozila sebevědomí svého dítěte, protože ona ví, jak právě tohle bolí. Ale neví, jak může bolet sebevražda matky. A je možné, že kdyby sis ty promítla život s dětmi zpět, našla bys okamžiky, kdy ve vašem vztahu něco podobného bylo, protože tohle zranění zase neznáš ty. Pisatelka má veliké trápení a to, že chtěla ukončit svůj život si ponese jako trápení do konce života. Není třeba ji to vyčítat a už tak zraněnou duši ještě týrat.--------------------------------------------------------------------------------------------------------------Jako bych viděla sebe. Pisatelčina maminka se velice podobala té mé. Byť ta moje žila bohatý život a kromě mě měla i syna - tedy bratra. Trvalo mi leta, než jsem pochopila, že se mnou vpodstatě neustále soutěží a že čím více se ji snažím potěšit tím, jak "jsem dobrá", tím hůře, neboť tím více se mě ona snaží ponížit a dokázat si, oč je lepší, jak já jsem ošklivá a neschopná. A chápu pisatelku i v tom, jak moc tohle všechno vybublá na povrch, jak to, s čím se v dětství vyrovnala, najednou vidí jako šílené, když má vlastní dítě, kterému by nic podobného udělat nemohla. Jenomže jsme lidé a člověk není neomylný. Přes veškerou snahu i my nakonec uděláme chyby, které možná zase naše děti provázejí po celý život. Já jsem našla cestu k odpuštění jednoho dne v kostele. Koukala jsem se na sochu panny Marie a besklo mi hlavou - vždyť maminka nebyla Bůh, ani panna Maria. Já v ní pouze toho svatého očekávám. Ona byla člověk a i když svou lásku ke mně vnímala trochu podivně, ona ji prožívala jako lásku, lépe to prostě nedovedla. Nevím, jestli to pisatelce pomůže, ale mně tohle pomohlo. Jenom jsem si to musela tu a tam připomenout. Ono to mimochodem pomůže i k odpuštění si vlastních životních přehmatů.

Babaloo55: víš, já bohužel vím, co s tebou udělá sebevražda jednoho z rodičů...

Docela Světlanu chápu. Ne, že by mi rodiče nějak vědomě unližovali, měli mě svým způsobem rádi. ale oba byli alkoholici. Otec zemřel relativně brzy, máti ho přežila skoro o třicet let. Ale co se mi navyváděla za tz roky jsem jí opravdu dlóóóuho odpustit nedokázala. Nedokážu poradit, každý jsme jiný, každý jsme citlivý jinak. Možná, že to chce zase a jenom čas. A to, že se Světlana pokusila o sebevraždu, bych jí (milá Mato), nikdy, ale nikdy nevyčítala. Právě proto, že víme prd o tom, co se odehrávalo v hlavě Světlany. Staré zlaté přísloví praví: Nikdy neříkej nikdy!!!!

Chování matky opravdu trestuhodné, ale váš pokus o sebevraždu, když už jste byla sama matkou, taky není zrovna košer. S rozvodem se dcerka tak nějak vyrovnala, jak se vyrovná s tím, že se její máma pokusila zabít? Celý život bude trnout, že vás to napadne znovu - vyřešit tak své problémy.