1. To co jsem zažila u manželových rodičů, jsem nezažila nikdy v životě!
Třicítka mi tluče na dveře, a tak je jen logické, že jsme s přítelem po roce velmi spokojeného vztahu uvažovali, že „do toho praštíme“. Jenže v hodině „H“, kdy mě přítel vcelku nečekaně překvapil žádostí o ruku, jsem naprosto spontánně řekla „NE“ a uvízla tak v jakémsi meziprostoru – co nyní dál? Přítele mám ráda, rok jsem měla pocit, že jsem konečně potkala toho pravého.
Jenže potom, co jsem poznala jeho otce, a vlastně i přítele z trochu jiné stránky, jsem začala pochybovat. Přítele miluji, ale jsem realista a také vše vidím i z čistě odborného hlediska. Studovala jsem psychologii a speciální pedagogiku a vím, jak moc osobnost otce ovlivní osobnost syna. To co jsem zažila během sedmi dní strávených u manželových rodičů na Slovensku, jsem nezažila nikdy v životě!
- Jak se vyvíjel Šylvin příběh dál, se dozvíte v následujících kapitolách... Pokud jste netrpěliví a chcete znát rychle konec, můžete část příběhu přeskočit. Z boxíku zvolte rovnou pátou kapitolu a prostřední část textu se vám vůbec nezobrazí. Jestliže si chcete příběh přečíst celý, postupujte po kapitolách tak, jak za sebou následují.
Pokračování 2 / 4
2. Seděl, poroučel, kontroloval, pokřikoval, ponižoval
Přítel pochází z velké rodiny z východního Slovenska. Má dva bratry a jednu sestru, jeho otec je veterinář a maminka je prakticky celý život v domácnosti, a to i přestože je vystudovaná učitelka slovenštiny a zeměpisu a svou práci prý zbožňovala. Bohužel učila jen dva roky, než se vdala a začala rodit děti. Přítelovi rodiče jsem poznala po roce vztahu, přítel domů nejezdil, za celý náš roční vztah tam byl jen na Vánoce a pak až se mnou, aby mě představil. Možná tak trochu tušil, že to pro mne nebude snadné.
Naši jsou spolu víc jak čtvrt století, oba jsou vědečtí pracovníci a ani jeden nemusel svou kariéru a osobní život obětovat tomu druhému. U nás se domácí práce dělily napůl, vlastně spíš na čtvrtiny, vždy jsme si všichni rozdělili úkoly a za chvíli bylo hotovo. Neexistovalo, aby táta seděl na gauči a dirigoval nás (jak je to u přítele). Myslím, že by ho to ani nenapadlo. To, co jsem ale viděla u přítele, nebylo zdaleka jen pouhé dirigování! „Pantáta“ seděl, poroučel, kontroloval, pokřikoval, ponižoval a „panímáma“ kolem něj a synů lítala jako fretka. K ruce měla svou osmdesátiletou maminku a zakřiknutou dvacetiletou dceru.
Pokračování 3 / 4
3. Strašně jsem chtěla vybuchnout a na toho chlapa něco zakřičet!
První den návštěvy jsem si myslela, že jde jen o jakýsi zvrácený model chlubení ve smyslu: „Koukej holka, jakej jsem chlapák, jak mě ženský poslouchaj! Mrkej, jak mi to tu klape a nikdo se bez mého svolení ani neupšoukne.“ Jenže už druhý den jsem pochopila, že nejde o nabubřenou pózu, ale o úplně běžné chování. Navíc jsem si začala všímat toho, jak můj přítel všemu s naprostou samozřejmostí přihlíží! Jak sedí a čeká, než maminka donese jídlo, sestra vyžehlenou košili, jak si nechá donést kávu, zatímco maminka se ani nenaobědvala a myje nádobí a podobně.
Bez jakéhokoliv komentáře si přítel pasivně vyslechl i nechutný a rádoby vtipný proslov otce směrem ke své tiché dvacetileté sestře. Otec o ní prohlásil, že je „tučná a ľavá“, že ji jednou bude muset sehnat v osadě za městem aspoň nějakého „cigánského žrebce“, aby ji neměl stále na krku. Chudák holka byla červená jak jahoda, slzy měla na krajíčku, máma i babička byly zticha. Přítel k mému zděšení naprosto uvolněně srkal kávu, koukal do mobilu a mně se zrychloval tep. Ne strachem, ale nervozitou – tak strašně jsem chtěla vybuchnout a na toho chlapa něco zakřičet!
Pokračování 4 / 4
4. „Krev není voda!.“ říkám si a pochybuji.
Doma jsem to samozřejmě vyprávěla mamince a sestře, obě se jedním dechem zeptaly, jak se choval přítel a jestli jsem s ním o tom mluvila. Pochopitelně, že mluvila, a to celou cestu ze Slovenska do Čech. Přítel byl dotčený, tvrdil, že jeho rodina funguje dobře, mamince i sestře to tak vyhovuje. Otec dobře vydělává, o vše se stará, mají prý prostě tradiční a dobře fungující rodinu. Kdyby byla jen tradiční, nic nenamítám, ale v té jejich tradici jsem postrádala úctu k práci toho druhého. No vlastně nejen k práci, v podstatě jakoukoliv úctu k partnerce a k ženám vůbec.
Nemám nic proti ženám v domácnosti, když si to tak s manželem dohodnou a on si jejich práce váží, ale to co jsem zažila u přítele, bylo jak z jiného století. Přítel se sice zatím chová jinak, ale přeci jen spolu nebydlíme. Sice u sebe často spíme, ale nežijeme spolu. Přítel je zastáncem společného soužití až po svatbě, ale ta je vzhledem k mému vyjádření k žádosti o ruku v nedohlednu – nicméně prý mi dá samozřejmě čas.
Ježe já si nějak nejsem jistá, že čas potřebuji. Znám tolik mužů, kteří po pár letech manželství změnili a šli ve vyšlapaných stopách svého otce. A to, i když nechtěli, když se dušovali, že nikdy nebudou jako on. Jak se říká: „Krev není voda.“. Přítele stále miluji, ale rozum i intuice říkají „NE!“. Asi poslechnu.
(Sylva, 30 let)
Dáma.cz je na facebooku. Přidejte se k nám!