Před několika dny náš syn složil státní část maturitní zkoušky. Se skvělými výsledky. Teď ho čeká ještě část stanovená jeho gymnáziem - a pak? To zatím nikdo neví. „Zasekl se“ a studovat dál nechce.
Filip patřil ve škole odjakživa k premiantům - a nikdy mu to nedalo moc práce. Je velmi chytrý, ale zároveň tak trochu lenoch. Kdyby měl o skvělé výsledky nějak výrazně usilovat, asi by se mu nechtělo. Takhle měl všechno "na háku" a pro nás to bylo z hlediska výchovy někdy i docela těžké. Na všechno měl totiž odpověď: „Vždyť se dobře učím, tak co byste chtěli víc…"
Já i můj muž jsme oba vysokoškoláci. Nechci říct, že naše dítě nutně musí být také, tak jsme to nikdy nebrali, ale když jsme v průběhu let viděli, jak to Filipovi pálí a že je nadaný na jazyky i na technické předměty, připadalo nám přirozené, že po gymnáziu bude pokračovat dál. A i on to tak celou dobu bral.
A najednou letos v zimě, kdy měl definitivně rozeslat přihlášky na školy, přišel s tím, že vlastně na vysokou jít nechce. Prý o tom přemýšlel a připadá mu to zbytečné. S mužem jsme byli jako opaření. Ptali jsme se po důvodu. Jak ho to tak najednou napadlo? Řekl nám, že počítat už umí a víc mu na ekonomce nedají. A že jazyky se nejlépe naučí praxí, nikoli ve škole. S tou druhou věcí by se snad dalo i souhlasit. Ale snažili jsme se mu vysvětlit, že studium má rozhodně smysl a že při hledání práce to bude mít s diplomem určitě snazší.
Mysleli jsme, že se jen na chvíli zasekl
Po dvou týdnech docela tvrdého vyjednávání nakonec přihlášky poslal a my si oddechli, že to byl jen nějaký pubertální zásek a už ho to přešlo. Jenže ono ne. Filip absolvoval státní část maturity zase skvěle. Když jsme mu s mužem gratulovali a povzbuzovali ho, že teď už chybí jen kousek, opáčil: "To jo, ale pak už s ničím nepočítejte. Maturitou končím."
A to je zatím jeho poslední slovo. Vůbec nevíme, jak s ním pohnout. Manžel je zastánce toho "prostě mu to nařídit". Já jsem striktně proti. „Copak by tě bavilo něco, do čeho by tě nutili proti tvé vůli? Navíc je mu osmnáct, nařídit mu to tak jako tak nemůžeš, " domlouvala jsem mu. Manžel se durdí, že když ho živíme, tak nás musí respektovat.
Ale já Filipa znám, je to tvrdohlavý beran, a tudy cesta prostě nevede. I kdybychom ho nějakým způsobem přinutili jet na přijímačky, tipuju, že by je schválně pokazil, takže by to bylo úplně zbytečné.
S mužem se kvůli synovi hádáme
Denně si lámu hlavu, co s ním, ale teď před druhou částí maturity ho chceme nechat v klidu a nerozptylovat ho rodinnými hádkami. Když jsme naposled zkusili tohle téma otevřít, Filip nás víceméně poslal do háje a odmítal se s námi bavit. Takhle ho neznáme, neměl žádnou divokou pubertu, tak jsme z toho dost rozpačití.
Začínám si myslet, že v tom musí být něco víc - buď nějací kamarádi, nebo holka, kteří ho lákají k něčemu, o čem zatím my nevíme. Třeba k cestě do zahraničí. Mrzí mě, že se nám nechce svěřit, nikdy mezi námi takové tajnosti nebyly. Nechci na něj tlačit, ale připadá mi, že opravdu mrhá svým nadáním, když by se spokojil jen s gymnáziem. Kdyby studoval aspoň nějakou odbornou střední školu a už něco uměl, ale co může dělat s tak obecným vzděláním? Moc na výběr mít nebude, takových absolventů, kteří marně hledají práci, jsou u nás tisíce...
A nejhorší je, že se kvůli tomu s manželem pořád hádáme. Neshodneme se v tom, jak postupovat, muž navíc naznačuje, že za to můžu já, protože jsem na Filipa moc mírná. Nepřipadá mi to fér, když jsme na výchovu odjakživa byli dva. To, že teď nechci tlačit na pilu, přece neznamená, že mi to nevadí.
Jana, 46 let