Umíte si představit, že by váš syn jednou přišel domů a oznámil, že se chce stát knězem? Moje vymodlené dítě se k tomu rozhodlo a já se s tím nemohu smířit. Mám právo mu to rozmlouvat?
Celý život žiju v malé podhorské vesnici. Narodila jsem se tady, vyrostla, chodila do školy, vdala se. S mužem jsme se měli rádi, jediné, co nám Bůh dlouho nechtěl dopřát, byly děti. Vytouženého syna jsem se dočkala skoro ve čtyřiceti. Moje štěstí však netrvalo dlouho, záhy jsem ovdověla a zůstala se Sašou sama. Nebyl to lehký život. Snažila jsem se, aby synovi nic nechybělo, našla si ještě jednu práci, aby nestrádal a já mohla podporovat jeho záliby. Saša byl hodné dítě, někdy až moc. Byl spíše samotářský, hodně četl, věnoval se mineralogii a později šel studovat na gymnázium.
Byli jsme věřící (u nás na vesnici je to docela obvyklé). Okruh našich známých se také skládá většinou z věřících. I já byla vychovaná ve víře a myslím, že tak je to správně. Jsme praktikující, do kostela jsme chodili (a chodíme) pravidelně a myslím, že i syn se tam cítil dobře. Byl zkrátka mezi svými. Saša úspěšně odmaturoval a nyní studuje teologickou fakultu. Stará se o sebe sám a dokonce domů pošle i nějakou tu korunu. Mám z něho radost, ale nedávno se stalo něco, co nemohu překousnout.
Farářovo slovo proti mému
Jednoho letního večera, když jsme se synem šli na procházku, mně oznámil, že se chce stát knězem. Vyrazilo mi to dech! „Co tě to napadlo, vím, že jsi šel studovat teologii, ale to ještě neznamená, že z tebe musí být kněz?“ Snažila jsem se mu to rozmluvit. Zůstane sám, bez ženy, dětí, a i já zůstanu sama, bez vnoučátek. Řekl mi, že to všechno ví a že si plně uvědomuje důsledky toho, co se chystá udělat.
V první chvíli jsem smysl jeho slov vůbec nechápala, ale pak si uvědomila, že celé dětství byl na faře jako doma, chodil ministrovat a pomáhal organizovat všechny církevní akce v naší vesnici. Nějak mi uniklo, že zemřelého otce nahradil farář, s nímž se dodnes syn přátelí, a když potřebuje, chodí si k němu pro radu. "Tak odtud vítr fouká" , pomyslela jsem si a zašla na faru. Farář mi synova slova potvrdil, že prý o kněžství již uvažuje dlouho, a neměla bych mu to rozmlouvat, když jsem také věřící.
Nečekám vděk, ale nemohu se s tím smířit
O dalším víkendu jsem se snažila syna přesvědčit, aby své rozhodnutí ještě zvážil. Na argumenty, že nebudu mít snachu a ani se nedočkám vnoučat, reagoval podrážděně. „Vždyť ses za celý život starala dost a zasloužíš si klid. Vychovala jsi mne dobře, tak se neboj, že se o tebe nepostarám, když bude potřeba“ .
Bylo mi to líto, můj hodný syn vůbec nechápe, že se nebojím o sebe, ale o něho. Jako každá máma si přeji, aby byl šťastný, aby smysl života našel v „normálním“ životě. Vždyť většina věřících hned nevstupuje do církevního řádu. Nezdá se, že by syn chtěl změnit svůj názor. Je mi moc těžko a nevím, co si počít. Mám se snažit synovi něco rozmlouvat?