Lidé z velkých měst tohle asi nepochopí, ale pokud si tento příběh přečte někdo, kdo bydlí v malé vesnici o pár obyvatelích, možná bude vědět, o čem mluvím. I dnes někde přetrvává stav, kdy si sousedé vidí navzájem až do talíře. Celá ves drží za jeden provaz, ale ve chvíli, kdy některá z „oveček“ vybočí ze stáda, stane se z ní vyvrhel a terč všeobecné nenávist. Přesně to teď kvůli našemu synovi zažívám i já a moje rodina.
Náš Adam byl už odmalička velmi zvědavé a živé dítě. Začal velmi brzy chodit, nebo spíš pomalu rovnou běhat, a od té chvíle jsme měli plné ruce práce, abychom ho uhlídali. A stejně se nám to ne vždycky podařilo. Jako by měl nějaký „dar“ přitahovat k sobě nejrůznější katastrofy a úrazy.
Než šel do první třídy, stihli jsme už opaření, otřes mozku, pořezanou ruku a nespočet boulí a modřenin. Měl potřebu pořád něco prozkoumávat, takže obvykle buď někam spadl, do něčeho vrazil nebo na sebe rovnou něco převrhl.
Zároveň byl ale dost bystrý, zajímalo ho všechno možné, pořád chtěl něco kutit a vyrábět. A tak jsme jeho energii usměrňovali různými kroužky. Vyzkoušel si všechny možné sporty, ale mnohem víc ho stejně bavilo něco vyrábět. A tak s manželem tvořili modely letadel a vlaků z papírů, později i ze složitějších materiálů.
Jak ale rostl, samozřejmě ho mnohem víc začali zajímat kamarádi a modelaření s tátou šlo na vedlejší kolej. Místo toho radši s kluky z vesnice lítali venku a co všechno přitom vyváděli, jsme kolikrát radši ani nechtěli vědět. Ale v naší dvousethlavé obci, kde zná každý každého, měli lidé tuhle partu puberťáků rádi a měli pro jejich vylomeniny pochopení.
Byli jsme asi moc tolerantní
„Vždyť jsou to mladí kluci, ti musí objevovat svět, jen je nechte,“ říkávali dobrácky sousedé, když jsem lamentovala, co zas vyvedli. Byla jsem na jednu stranu ráda, že jsou tak shovívaví, na druhou mi ale připadalo, že pak děti nebudou mít žádné mantinely. Když Adam v rozmezí měsíce rozbil okno a plot, rozhodla jsem se zakročit a být trochu přísnější.
Jenže se synem, kterému táhlo na šestnáct, v tu dobu začalo být opravdu těžké pořízení. Cloumala s ním těžká puberta a už z principu odporoval všem a všemu a dělal schválně přesně opak toho, oč ho někdo žádal. Takže čím víc jsme prosili, aby se trochu zklidnil, tím víc vyváděl.
Zkoušel cigarety, alkohol a dokonce i marihuanu – a dokonce se s tím ani nijak netajil. „Buďte rádi, že chodím do školy a dobře se učím. Co víc byste chtěli?“ odsekával, když jsme před ním mávali nalezeným jointem. V tom měl pravdu – navzdory svým excesům školu neflákal, respektive učení mu šlo samo, a tak se nemusel ani nijak snažit.
Ale jak se říká, tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu… Adam už pár měsíců chodil s jednou dívkou, a když se konečně udělalo trochu hezky, pozval ji, jak později popisoval, na „romantický večer“ do stodoly plné sena. Vyhrabali si tam nějaké hnízdo nebo co, muchlovali se – no a taky popíjeli a kouřili trávu. Bohužel je to natolik zmohlo, že v seně usnuli.
Rande skončilo požárem
Od nedokouřeného jointa začalo hořet seno. Naštěstí se Adam i jeho slečna včas probudili, kdy je začal dusit kouř. Ale s rychle se rozrůstajícím ohněm už nic nezmohli. Jednak byli poněkud mimo, jednak se v suchém seně šířil neuvěřitelně rychle. Stačili tak tak vylézt a pak už jen přihlíželi.
Bohužel byli v takovém alkoholovo-marihuanovém opojení, že jim celá věc přišla vlastně k smíchu a vůbec je nenapadlo zavolat hasiče. Takže jim nedošlo, že hned vedle stodoly stojí rodinný dům. A plameny na něj brzy přeskočily.
Naštěstí si toho mezitím všimli lidé bydlící naproti, kteří zavolali hasiče a zburcovali obyvatele postiženého domu, kterému už planula střecha. Rodina s malým dítětem a psem si stihla sbalit pár věcí a pak jen bezmocně stáli na ulici a nemohli dělat vůbec nic.
Hasiči přijeli docela rychle a díky tomu dům neshořel celý. Naštěstí ani statika nebyla tolik poškozená, a tak se nemuselo bourat. Nicméně ze střechy zbyly jen ohořelé trámy a celé horní patro je zničené. Adama nám přivedli domů policisté, pro jeho dívku, která není z naší vesnice, si přijeli rodiče. Vyšetřování ještě není zdaleka u konce. Nám syn všechno vyklopil druhý den, když vystřízlivěl a byl schopný to nějak rozumně popsat. Zděšeně jsme s manželem poslouchali. Nejvíc nás šokovalo to, že on jako by si ani příliš neuvědomoval, co provedl!
Lidé nás začali nenávidět
Zato si to moc dobře uvědomuje celá vesnice. A dává nám to velmi najevo. Lidé nás ze dne na den přestali zdravit – mě i manžela. Dívají se na nás jako na vrahy. Když jedu autobusem do práce, nikdo si ke mně nepřisedne. V obchodě mi prodavačka hází věci na pult jako psovi, lidé za mnou si šeptají. Manžel přestal chodit do místní hospody, protože seděl u stolu sám, jeho dosavadní kamarádi si demonstrativně odsedli.
Osobně jsme Adama dotáhli k té rodině, aby se jim omluvil. Nabídli jsme jim pomoc při opravách, ale striktně odmítli. Místo toho na nás křičeli, jak si vůbec můžeme dovolit jim přijít na oči. Já chápu, že to, co Adam provedl, je opravdu průšvih, a strašně mě mrzí, že se to stalo.
Ale copak teď budeme ve vlastním domově vyděděnci? My s manželem jsme neprovedli nic. Ano, máme za syna zodpovědnost a zřejmě jsme udělali někde chybu, když udělal takovou věci, ale který rodič je bezchybný? A přesto se k nám chovají, jako bychom my dva ten dům sami zapálili!
Jsem z toho zoufalá. Nevím, jestli se situace někdy zlepší, jestli se emoce časem zklidní, a nebo už navždycky zůstaneme terčem nenávisti – nejen té zasažené rodiny, ale i všech ostatních, kterých se to přitom vůbec netýká. Syn bude maturovat až za dva roky, do té doby ho budou mít všichni denně na očích. Začínám přemýšlet, jestli bychom se neměli odstěhovat, protože žít v téhle atmosféře je strašné. Jenže zároveň mě pobuřuje, že bych měla opustit svůj domov, který mám ráda a kde chci zestárnout. Syn se jednou určitě odstěhuje, ale proč bychom měli i my?
Světlana, 42 let