Po letech zase zažívám pocit zamilovanosti. Problém je, že ten, na koho myslím, není můj partner. Je to můj soused. On je ženatý, já vdaná. Nemohu si ale pomoct. Čím víc ho znám, tím raději ho mám.
Za svého muže Luboše jsem vdaná patnáct let. Mám ho samozřejmě pořád ráda, ale posledních pár roků mám pocit, že jsme spíš dva kamarádi než partneři. Je skvělý táta naší třináctileté dcery, ale vztah nás dvou už mi připadá hlavně pragmatický a romantiky nebo projevů lásky je v něm dost poskrovnu.
Samozřejmě to není jen jeho chyba, zkrátka jsme spolu dlouho a zevšedněli jsme si, to je asi normální. A kdybych nepoznala Romana, zřejmě bych byla se svým manželstvím spokojená. Jenže před rokem jsme se přestěhovali.
Po vlastním domku se zahrádkou toužím celý život. Jsem dítě z paneláku, měla jsem ale na venkově oboje prarodiče a odmala tíhla k zahradničení, bylinkám, přírodě vůbec. Můj muž bydlel také vždy v bytě a na rozdíl ode mě mu to naprosto vyhovuje. Domu se dlouho bránil, tvrdil, že se pak staneme jeho otroky a nebudeme dělat nic jiného než pracovat na zahradě nebo něco opravovat.
Nakonec jsem ho ale přesvědčila. Hodně tomu napomohla dcera, která si moc přála psa, Luboš jí chtěl přání splnit a uznal, že v domě to bude mnohem jednodušší. A tak jsme před dvěma lety začali hledat a před rokem se nastěhovali do krajního domu v nové řadové zástavbě. Připadalo nám to jako dobrý kompromis. "Nemysli si ale, že mě uvidíš na zahradě. Chtěla jsi dům, abys zahradničila, tak je to na tobě, já to dělat nebudu," řekl mi manžel na rovinu.
Připadá mi mnohem zajímavější než manžel
Romana, našeho souseda, jsme poznali hned druhý den. Stejně jako já trávil každou volnou chvíli na zahradě. S manželkou se přistěhoval asi čtvrt roku před námi, a tak už jejich zahrada vypadala trochu lépe než náš hliněný plácek. Okamžitě mi byl sympatický, líbilo se mi, jak si všechno sám buduje, jaký má pro všechno zápal. Jeho žena na zahradě moc nepobývala, zařizovala dům hlavně vevnitř, a tak jsme si spolu často povídali přes plot.
Postupně jsem se přistihla, že se vždycky těším na víkend, až Romana na zahradě zase potkám a prohodím s ním pár slov. Je o dva roky mladší než já, zatím s manželkou nemají děti. Jednoho dne jsem si uvědomila, že na něj nemyslím jen jako na milého souseda, ale i jako na pěkného chlapa, který se mi líbí. Když se mi o něm začalo i zdát, uvědomila jsem si, že je to asi vážné.
Můj manžel tomu navíc nepřispívá, když vzácně vyjde na zahradu a trousí svoje "moudra". S Romanem se občas taky dá do řeči a já se pak přistihnu, že na ně zírám a v duchu srovnávám a soused vítězí na celé čáře. Já vím, že je to hrozné, ale připadá mi zkrátka hezčí, zábavnější, milejší, zajímavější! A dívá se na mě tak hezky, zatímco můj muž o mě sotva zavadí pohledem.
Při sexu s manželem si představuji souseda
Poslední dobou se mi navíc zdá, jako by i Roman ke mně něco cítil. Myslím, že žena pozná, když se chlapovi líbí, vidím mu to na očích a poznám i ze způsobu, jak a o čem se mnou mluví. Navíc si občas půjčujeme třeba zahradní náčiní nebo se podělíme o sazenice - a pokaždé se dotkneme víc, než je třeba.
V létě už jsem si chtě nechtě přiznala, že jsem do Romana zamilovaná. Snažila jsem se si tyhle pocity a myšlenky zakázat, ale ono to zkrátka nejde. A je to čím dál horší. Je pro mě skoro nemožné užít si sex s manželem, úplně mě přestal přitahovat. Mou jedinou možností je představovat si při tom Romana! Pak se naopak vzruším velmi snadno a můj muž je z toho celý vedle. O to horší výčitky svědomí mě trápí.
Připadám si úplně rozpolcená. Na jednu stranu je krásné po letech zažít takové to šimrání v břiše, když souseda vidím, pocit, o kterém jsem si myslela, že už nikdy nezažiju. Je krásné být do někoho zamilovaná a snít si o něm. Jenže co z toho, když ta láska nikam nepovede? Sama vím, že je naprostý nesmysl, abych si s Romanem něco začala. To bych přece své rodině nemohla udělat! A přesto mě to za ním pořád táhne a vždycky, když ho vidím, mám sto chutí mu říct, co k němu cítím.
Vůbec nevím, jak to bude dál. Místo abych si užívala nové bydlení, trápím se a nevidím žádné řešení. Nejlepší by bylo se odstěhovat a souseda přestat vídat, ale to samozřejmě nejde. Tak se jen modlím, abych byla opravdu rozumná a neprovedla nějakou hloupost, a doufám, že moje zamilovanost jednoho dne přejde...
Táňa, 41 let
Dáma.cz je na facebooku. Přidejte se k nám!
