Tchyně jsou lepší než jejich pověst

Já mám tchýni,která se nám snažila do všeho mluvit.Naštěstí jsme se odstěhovali,jen kvůli tomu že se to tam nedalo vydržet.A jsem ten nejšťastnější člověk na světě,neviděla jsem ji asi rok a doufám že to bude nadále.

Já mám se svou tchýní hezký vztah. Trochu jako kamarádky, mám k ní samozřejmě úctu, ale rozumíme si. Myslím si, že i můj manžel si rozumí s mými rodiči perfektně. Vycházíme s rodiče dobře

No, obávám se, že v našich končinách se toto hodnocení poněkud vymyká. Něco jiného je vztah k ženské, která bydlí mimo, než k osobě, která může kdykoli přijít na návštěvu. V Německu, pokud vím, mladé rodiny s tchyněmi nebydlí. Já znám například několik paní ve věku své matky, kterých si moc vážím a se kterými vycházím líp, než dobře - ale bydlet bych s nimi nemohla! A radí mně, jenomže za dveřma jejich rady můžu pustit k vodě. Dvě ženské se můžou 100% chápat, ale těžko by spolu zvládly BYDLET. Pro dokreslení situace: mám kamarádku, která to vidí stejně, jako já. Pohodová ženská. A byla jsem u ní na chalupě, utřela hadrou stůl, a ona: "...snad tu hadru aspoň vymácháš?!" Pak se za to styděla, jenomže bezpředmětně. Jsme takové všechny - a asi to tak má být.

Tchyně, to slovo nemám ráda. Já už tchyně byla, teď jsem mamka a to zní moc hezky. Syn se rozvedl a pro moji bývalou snachu, nyní moji dceru jsem prostě mamka. Máme perfektní vztah už 12 let, stejný jako mám s vlastní dcerou i synem a jejich protějšky. Když se chce jde vše.