Tereza je ráda, že s otcem svých dvou dětí vychází velmi dobře, ačkoliv spolu už dávno nežijí. Paradoxně se jí ale kvůli tomu nedaří navázat žádný vážný vztah.
S Pavlem se známe už spoustu let a dlouhé roky jsme byli blízcí přátelé. Máme stejné kamarády, takže jsme společně jezdili na hory, podnikali výlety i chodili na pivo. Když jsme oba odešli do stejného města na vysokou školu, naše přátelství se ještě víc prohloubilo, protože jsme tam ze začátku nikoho neznali, a tak jsme spoustu času trávili spolu.
Ale nic mezi námi nebylo, prostě jen přátelství. Pavel mi dokonce dával rady do života, jak balit kluky, já mu zase pomáhala s holkama. Tohle nám vydrželo přes celou vysokou a nepřestali jsme se vídat ani po škole. Mí nápadníci to občas těžce nesli, stejně jako Pavlovy známosti, ale vždy jsme je rychle seznámili a když viděli, že mezi námi panuje vlastně až sourozenecký vztah, většinou se uklidnili.
Když mi bylo šestadvacet, prožívala jsem hodně dramatickou velkou lásku a přes růžové brýle jsem dlouho neviděla, jak se mnou můj bývalý zametá. Pak jsem se dlouho trápila a trvalo to, než vztah dospěl k definitivnímu konci, samozřejmě ne z mojí strany.
Vůbec jsem se s tím nedokázala vyrovnat a útěchu jsem hledala u Pavla. Jako správný kamarád mi poskytl svoje rameno, abych se na něm vyplakala. Byli jsme u něj doma a během té noci jsme vypili všechen alkohol, který jsme doma našli.
Moc si toho nepamatuju, ale moc dobře si vzpomínám na ten okamžik, kdy jsem zatoužila, aby mě alespoň na chvíli měl někdo opravdu rád, a vrhla jsem se Pavlovi do náruče. No, dopadlo to samozřejmě tak, jak nemělo, vinou alkoholu i emočně vypjaté situace jsme se spolu vyspali.
Když jsme se ráno vzbudili oba nazí spolu v posteli, navíc s příšernou kocovinou, slíbili jsme si, že se tohle nebude už nikdy opakovat a že na celou aférku zapomeneme. Tak snadné to ale bohužel nebylo.
Po pár týdnech jsem totiž zjistila, že jsem těhotná. Okamžitě jsem se vydala za Pavlem, abych mu tu „radostnou“ novinku sdělila, a moc mě překvapil svým přístupem. Řekl, že bychom si dítě měli nechat.
Nebyli jsme sice ve standardní situaci jako jiné páry, ale to, že jsme byli už léta přátelé a velmi dobře jsme se znali a měli se rádi, nám dávalo naději, že by to mohlo klapat. A tak jsme do toho šli. Byla jsem překvapená, jak to funguje, a když se narodil Matyáš, stal se Pavel tím nejlepším tátou, jakého jsem si mohla přát.
Po dvou letech jsme se dokonce vzali a za čas si pořídili dceru Markétu. Měla jsem s dětmi dost práce, a tak jsem nevěnovala ničemu jinému moc pozornosti. Když ale děti odrostly a začaly chodit do školky a do školy, měli jsme na sebe s Pavlem víc času a zjistili jsme, že se z nás opět stali jen kamarádi.
Nebyla mezi námi žádná jiskra, vášeň, vlastně ani láska. Zkoušeli jsme to ještě chvíli dál, ale nakonec jsme se oba shodli na tom, že toužíme ve vztahu po něčem víc a že bude lepší jít od sebe, dokud jsme schopní to vyřešit jako normální lidé, než aby to postupně dospělo k nějaké nesnášenlivosti.
Udělali jsme a dodnes děláme všechno pro to, aby tím naše děti netrpěly. Stali se z nás opět dobří kamarádi, dokonce i spolu s dětmi jezdíme na dovolenou. Pavel dohání ztracená léta a užívá si, já jsem ale zatoužila po tom opravdovém vztahu se vším všudy. A to je právě ten problém.
Kdykoliv se s někým seznámím a uvedu ho do obrazu, jak to u nás funguje, dřív nebo později dotyčný vycouvá. Už několikrát jsem slyšela, že můj vztah s exmanželem je „nezdravý“ a že to není normální. Zajímalo by mě tedy, kdo určuje, co je a není normální…
Nedávno jsem se opravdu zamilovala a vypadalo to nadějně, můj nový objev se statečně držel téměř rok. Když se ale dozvěděl, že plánujeme s Pavlem a dětmi společnou dovolenou, vybouchl a opustil mě, ačkoliv měl možnost jet s námi.
Chápu, že to pro něj bylo těžké, ale já jsem za skvěle fungující vztah se svým exmanželem moc vděčná a už kvůli dětem ho nechci a nemůžu měnit. To už neexistují sebevědomí chlapi, kteří by měli rozum a dokázali tohle pochopit?
