Už nečekám, že ještě někdy v životě budu šťastná. V rámci možností žiju spokojeně, ale štěstí to není. Před dvaceti lety zemřel muž, který byl mou první láskou – a já doufala, že bude i tou poslední. To se vyplnilo, ale jinak, než jsem si to představovala. Nedokážu se od té doby zamilovat, všechny s ním zkrátka srovnávám, i když je to nesmysl.
1. Byl pro mě jediný na světě
Marek byl můj spolužák na střední škole. Chodil o dva roky výš a já se s ním trochu znala už od prváku, protože se mnou do třídy chodila jeho sestra. Ale dlouho jsem ho brala právě jen jako jejího staršího bratra, vlastně se mi zpočátku nelíbil ani vzhledově. Navíc ani on o mě nezavadil pohledem, pro něj jsem byla malé dítě.
Zlom nastal až ve třeťáku, když mi bylo 16 a celý náš ročník šel do tanečních. Marek tehdy měl po maturitě a byl čerstvě v prvním ročníku na vysoké škole. Když jsme měli první prodlouženou, přišel se s kamarády podívat na sestru. Viděla jsem ho snad po tři čtvrtě roce a byla jsem až překvapená, jak mi najednou připadal jiný – dospělejší, mužnější, hezčí.
I proto jsem se najednou před ním začala stydět, ačkoli jsem dosud neměla potíže se s ním bavit. O to víc jsem byla překvapená, když pro mě ve volné části večera přišel a požádal mě o tanec. Zrudla jsem od hlavy k patě a pak se vydatně ztrapňovala na parketu, všechny kroky se mi vykouřily z hlavy a nakonec jsme tam odšlapali spíše pochodové cvičení než ladný valčík.
Ale Markovi to evidentně nevadilo, protože mě pozval na pití a pak si pro mě během večera ještě několikrát přišel. Jenže když program skončil, najednou někam zmizel, ani se nerozloučil, a já odcházela domů zklamaná a zmatená. Na chvíli jsem podlehla pocitu, že se mu snad líbím, ale spletla jsem se.
Přesto jsem na něj musela pořád myslet, mí spolužáci mi teď připadali jako ucha. Kláry, Markovy sestry, jsem se nenápadně vyptávala, jestli jezdí domů často a jestli přijde i na další prodlouženou. Měla ze mě legraci, ale pak z ní vypadlo, že se na mě Marek taky vyptával, jestli prý s někým chodím. No tohle!
Na příští prodlouženou jsem si dala ohromně záležet na svém vzhledu, jenže Marek se nakonec neukázal. Nedošlo mi, že při té první měl zkouškové období a mohl přijet i v týdnu, ale teď už běžel nový semestr a on zkrátka chodil v Praze do školy.
- Jak se vyvíjel Terezin příběh, se dozvíte v následujících kapitolách... Pokud jste netrpěliví a chcete znát rychle konec, můžete část příběhu přeskočit. Z boxíku zvolte rovnou čtvrtou kapitolu a prostřední část textu se vám vůbec nezobrazí. Jestliže si chcete příběh přečíst celý, postupujte po kapitolách tak, jak za sebou následují.
Pokračování 2 / 4
2. Myslela jsem, že tohle štěstí je už napořád
A tak jsem ho znovu uviděla až v úplném závěru tanečních. V podstatě jsme celý večer protancovali spolu, až mi to bylo trapné vůči mému partnerovi z kurzu, ale ten se nakonec stejně někde opíjel, takže to bylo jedno. Marek mě pak doprovodil domů a před naším domem došlo na první polibek.
Od té chvíle jsem byla ztracená. Nevím, co se to s námi dělo, ale zamilovali jsme se oba ze dne na den jako blázni a nechtěli už bez sebe být ani chvíli. Což samozřejmě nešlo, když já byla v našem malém městě a Marek v Praze. Ale týden co týden jezdil domů a pak jsme spolu trávili celý víkend.
Někdy se mu podařilo ulít se ze školy o den dřív nebo naopak později odjet, každá chvilka byla dobrá. Když jsme spolu byli už rok a rodiče poznali, že je to opravdu vážné, dovolili mi občas jet za ním do Prahy. Bylo jim jasné, že ležet jen vedle sebe asi nebudeme, a tak mi jen domlouvali, ať jsme rozumní a nespadneme do nějakého maléru.
Nemohla jsem se dočkat, až odmaturuju a budu konečně „volná“ a budu se moct přestěhovat za Markem do Prahy. Neřešila jsem, jestli budu taky studovat, nebo si hned najdu práci, to mi bylo úplně fuk. Prostě jsem chtěla být s ním.
A ten třetí rok, co jsme spolu byli – nakonec jsem se na školu dostala a bydleli jsme spolu na koleji – byl tím nejhezčím v celém mém životě. Pořád spolu, pořád zamilovaní stejně jako na začátku. Dodnes nechápu, čím to bylo, a odmítám tvrzení kamarádek, že si tu dobu už jen idealizuju a že to určitě nebylo pořád tak růžové.
Já vím, že bylo! Za celou dobu jsme se ani jednou nepohádali, nikdy jsme neměli žádný spor, maximálně o to, kdo zaplatí kino… Marek byl dokonalý a já si byla jistá, že takhle už to zůstane napořád. Plánovali jsme, že až dodělám školu i já, vezmeme se a hned si pořídíme první miminko…
Pokračování 3 / 4
3. Mnohokrát jsem uvažovala o sebevraždě
Jenže nakonec bylo všechno jinak. Jak se říká, chceš-li rozesmát Boha, řekni mu o svých plánech. Kolikrát jsem si to pak vyčítala, že jsem nebyla ve svých přáních skromnější. Třeba by se to pak nestalo. Asi je hloupost takhle přemýšlet, ale já dodnes pořád hledám vinu v sobě a říkám si, že kdybych si nebyla vším tak jistá, třeba by mi osud tohle nepřichystal.
Marek se o prázdninách po konci třeťáku zabil v autě. Jel tehdy s kamarády jako každý rok na týden na hory, byla to jejich tradice. Cestou zpátky měli nehodu. Marek řídil. On a jeho spolujezdec na předním sedadle zemřeli na místě. Dva kamarádi, kteří seděli vzadu, s těžkým zraněním přežili.
Když mi to řekli – přijeli za mnou tehdy rodiče – zhroutila jsem se. Následující měsíce mám i dnes víceméně jako v mlze, v podstatě si z nich nic nepamatuji. To, co vím, je jen z vyprávění. Nakonec jsem skončila v nemocnici, protože jsem přestala jíst a naši se o mně báli.
Nedokázala jsem si představit, že bych tuhle ránu mohla přežít, že bych mohla vůbec nějak žít dál. Trvalo snad rok, než jsem mohla aspoň nějak fungovat. Ze školy mě mezitím vyhodili, o nic jsem se nestarala, ležela jsem v posteli doma u rodičů a ti mě nechali. Nevěděli, co se mnou, báli se, abych si snad něco neudělala, a ve dne v noci mě hlídali.
Pravdou je, že o sebevraždě jsem uvažovala mnohokrát. V tom prvním roce vlastně pořád a i v následujících letech mě to čas od času napadlo. Většinou pokaždé, když proběhl další neúspěšný pokus o návrat k normálnímu životu – tedy navázání vztahu s někým jiným.
V ostatních oblastech jsem se postupem času dokázala nějak vrátit k normálu – na školu jsem udělala znovu přijímačky, a i když s potížemi, přece jen jsem ji nakonec dodělala. Ne že bych o to tak stála, ale věděla jsem, že Marek byl rád, že studuju, a tak jsem ho nechtěla zklamat, i když už byl mrtvý.
Pokračování 4 / 4
4. Zkoušela jsem vztahy „z rozumu“, ale prostě to nešlo
Vlastně jsem všechno dělala s pocitem „co by tomu asi řekl“ a to mě pohánělo, abych se konečně postavila na vlastní nohy. Našla jsem si práci, byt, obnovila dřívější přátelství a navazovala nová. Nechtěla jsem vypadat jako troska, za kterou by se Marek styděl. Navenek jsem vypadala v pořádku, chodila jsem do společnosti, začala se zase smát. Ale pak jsem večer přišla domů a jen brečela a brečela.
To trvalo snad pět šest let. Mezitím jsem se několikrát pokusila navázat nový vztah, ale pokaždé to bylo fiasko. Obvykle první rande bylo rovnou poslední. Buď jsem druhou stranu odradila svým chováním rovnou já, nebo mi dotyčný zkrátka nesedl. Každého jsem totiž začala s Markem okamžitě srovnávat a nikdo z toho nemohl vyjít jako vítěz.
Nakonec jsem na jemný popud rodičů vyhledala psychologa. Chodila jsem k němu dva roky, ale vlastně mi nepomohl. Ano, pojmenovali jsme mé problémy, některé věci jsem si uvědomila v jiném světle, ale jeho rady, že prostě musím za minulostí udělat čáru, Marka si uchovat ve vzpomínkách a jít dál, nijak nezabraly.
Zkoušela jsem v dalších letech svoje trauma překonat, začala jsem s některými muži chodit vyloženě rozumově, s nadějí, že se to třeba časem zlomí a mně bude s nimi dobře, ale nikdy se to nestalo. Po čase jsem vždy nevyhnutelně došla k tomu, že lžu jim i sobě, a vztah ukončila.
Dnes je to už dvacet let, co Marek zemřel, a já pořád žiju sama. Na konci roku oslavím čtyřicítku a nečekám, že ještě něco bude jinak. Všichni nade mnou zlomili hůl, přestali mi dohazovat chlapy a pochopili, že mně je takhle vlastně nejlíp. Nedokážu se zkrátka zamilovat, Marek byl pro mě ztělesnění všeho dokonalého, jednoduše proto, že jsem nestačila poznat jeho chyby. A s takovým nikdo soupeřit nemůže a já už to ani nechci. Jestli to takhle má být, tak prosím. Žiju v rámci možností spokojeně. Šťastná ale nejsem a asi nikdy nebudu.
Tereza, 39 let
Dáma.cz je na facebooku. Přidejte se k nám!