Dítě zlobí. Provokuje, odmlouvá, neposlouchá, chová se nevhodně a zkouší, co rodiče vydrží. Nebo jenom udělalo nějakou chybu, kterou není záhodno opakovat. Ať už má prohřešek jakoukoli podobu, jedno je jisté. Je mu třeba dát najevo, že se nám jeho chování nelíbí a že s ním nesouhlasíme.
Jako první se nabízejí slova – můžeme mu to jednoduše říct. Jenomže slova často nestačí. Hodně malé dítě jim nerozumí, starší pak na ně nemusí z různých důvodů dbát. Rodičům tak nezbývá než vymyslet nějaký trest. A tady nastává problém. Umíte dobře trestat své děti? A jaké tresty častěji používáte – fyzické, nebo psychické?
S láskou a úctou
Tresty k výchově patří, stejně jako k ní patří odměny a pochvaly. Tím, jaké tresty jsou nejlepší, se zabývají rodiče a vychovatelé od nepaměti, později se k nim přidali filozofové, kněží, psychologové, sociologové a další. O trestech a odměnách ve výchově byla napsána spousta publikací, díky kterým vidíme, jak se tresty v průběhu historie měnily a vyvíjely. Na podobu trestů však nepůsobí jen čas a historický vývoj, ale také kulturní prostředí a tradice, takže se výrazně liší od kultury ke kultuře.
Zatímco třeba v západní Evropě se během 20. století velmi zmírnily tresty tělesné a v posledních letech se spousta států snaží tělesné tresty zakázat zákonem (případně je alespoň výrazně omezit), v jiných zemích jsou tělesné tresty, a někdy velmi tvrdé, považovány za výchovné a žádoucí. Když se podíváme do historie, staří Řekové měli kupříkladu za to, že tělesné tresty vedou k rychlé a účinné nápravě a také že zvyšují odolnost dítěte. Ve Spartě byli chlapci ve věku sedmi let odebíráni rodičům a byli vychováváni v přísné kázni v družinách rozdělených podle věku.
Každá družina byla vedena přibližně dvacetiletým mladíkem, kterého musela bezpodmínečně poslouchat. Za neposlušnost byli chlapci mrskáni důtkami. Už ve starověku si však mnozí uvědomovali, že tělesné tresty mohou dítěti víc ublížit než prospět a že výchovné jsou pouze za určitých podmínek. Quintilianus, autor jednoho z mála pedagogických spisů dochovaných z antiky (O výchově řečníka), napsal o učiteli a vychovateli toto: „Nemá se poddávat hněvu, současně ale nesmí ignorovat chyby, které vyžadují nápravu. Při opravování chyb by neměl být hrubý, v žádném případě by neměl žáka urážet.
Způsob, jakým někdy učitelé kárají, vyvolává dojem odporu, a to žáky mnohdy odrazuje od studia. Správně vzdělávaní žáci hledí na svého učitele s láskou a úctou. A sotva je možno vyjádřit, oč ochotněji napodobujeme ty, které milujeme.“
Na hrachu
Až do současnosti se tělesným trestům v naší kultuře velmi dobře dařilo, jak dokládají dobové materiály, ale i vyprávění našich babiček a dědečků o výchovných metodách jejich rodičů a učitelů. Zatímco se dnes běžně bojuje za zákaz tělesného trestání přímo zákonem a celá společnost se ubírá cestou spíše liberální výchovy, ještě před několika desetiletími byly výprasky běžnou součástí výchovy našich předků. Například tělesné tresty na našich školách byly zakázány po zavedení nového školského řádu v roce 1870, ale i poté bylo běžnou praxí, že učitel v případě nějakého prohřešku pokáral žáka fyzicky.
Do té doby visela v každé třídě rákoska, aby byla na očích všem, kdo by se snad rozhodl projevit nekázeň. I výchova v rodině bývala přísnější, kromě rákosky nebo lískovky rodiče často sáhli po dalších výchovných pomůckách – otcové po řemeni, u matek byly oblíbené vařečky nebo klepadla, nezřídka se doma nacházela metla nebo karabáč spletený z řemínků nebo prutů. Mezi další oblíbené tresty kromě „výprasku“ patřilo posílání do kouta, klečení na hrachu, bití rákoskou do otevřených dlaní a zlobivé děti se posílaly do takzvaných „oslovských“ lavic.
Šrámy na duši
Vedle tělesných trestů však existují ještě další tresty, které bývají označovány jako tresty psychické, a stejně jako ty tělesné, i psychické provázejí lidstvo od nepaměti. Nejsou však na první pohled tolik vidět – patrně právě proto, že po nich nezůstávají žádné stopy na těle, jako například otisky dlaní na tváři či v horším případě modřiny, pruhy po bití vařečkou a podobně.
Právě z tohoto důvodu a také proto, že během psychických trestů nezažívá dítě fyzickou bolest, bývají často považovány za méně škodlivé. Podle mnohých psychologů to je však velký omyl. Psychické tresty sice nezanechávají zjevné stopy, ale bolest způsobují zrovna tak. Zůstávají po nich šrámy na duši, a protože ty bývají skryté, mnohem hůře se rozpoznávají a mnohem hůře se také následky systematických psychických trestů hojí a léčí. Zejména v útlém dětském věku jsou velmi problematické a nevhodné, protože malé dítě se svou psychikou neumí pracovat a neumí o svých niterných pocitech mluvit ani se v nich jakkoli vyznat. Mezi nejčastější psychické tresty patří například odmítání, kdy rodič trestá dítě tím, že s ním nemluví a odpírá mu svoji pozornost. Někteří rodiče s takovým chováním nepřestanou ani poté, co se dítě omluví nebo co o pozornost žadoní, a pokračují ve svém přezíravém postoji, což zesiluje dusnou atmosféru, zmatek a v dětech to vyvolává stále větší stres či úzkost.
Dále je to zesměšňování a ponižování, čím někteří rodiče své děti často trestají. Někdy to mohou myslet v ironii, například když říkají: „Co z tebe vyroste?“ Ironii však často nechápou ani dospělí, natož děti. Mezi další psychické tresty patří výčitky, kdy rodiče dítěti jasně a vážně naznačují, že jeho chování je přivede „do blázince“.
Jedním z nejvážnějších psychických trestů je vyvolávání pocitů viny. Dítě, v němž rodiče vyvolávají pocity viny a častují ho výčitkami, se nedokáže chovat uvolněně a bezprostředně a časem na sebe začne brát vinu za věci či události, které s ním ani jeho chováním vůbec nesouvisejí.
Po dobrém, nebo po zlém?
Podle některých psychologů neexistují žádné správné tresty. Jakýkoli trest, ať už fyzický, nebo psychický, je rizikem kvůli svojí podstatě. Zároveň však není možné, abychom špatné chování dítěte coby rodiče nebo vychovatelé nechali bez povšimnutí. Je nutné na něj reagovat a nějakým způsobem ho usměrnit. Jak, na to se názory různí. Psycholog Zdeněk Matějček ve své knize Po dobrém, nebo po zlém?, která je věnovaná výchovným odměnám a trestům, tvrdí, že co je trestem pro jednoho, nemusí být trestem pro druhého.
Trest je to, co dítě jako trest prožívá – co ho zahanbí natolik, že se tomu bude chtít příště vyhnout. Naopak odměnou je pro dítě vše, co přijímá s radostí, co mu činí potěšení a co mu navozuje příjemné pocity. Princip odměny a trestu, jak Matějček vysvětluje, funguje na základě podmíněných reflexů – bude-li dítě i za náhodně provedenou věc dostatečně odměněno, bude chtít tento pocit prožít znovu, a proto se o to bude také snažit. Totéž platí i pro trest. Aby byl vychovatel ve svém působení úspěšný, stojí to mnohdy hodně sil. Kromě velké trpělivosti je osvědčené pravidlo, jehož podstatou je předcházení chyb dítěte tím, že je na chybu včas přímo i nepřímo upozorněno. Tím je mu zvyšována pozornost, aby k chybě vůbec nedošlo. Daný úkol tak dítě splní správně a může být pochváleno. Tato metoda přináší lepší výsledky než nemotivující trest za neúspěch, který nemusí být stoprocentně zaviněn jen samotným dítětem.
Každé dítě má z trestu přirozený strach a ten je pak bariérou k sebemenšímu úspěchu. Trest sice špatné chování zastaví, ale to správné buduje pouze odměna. Jednoduše řečeno, odměny a tresty posilují, respektive zeslabují některé naše reakce. Odměna upevňuje určitý způsob chování, vyvolává v lidech kladné citové zážitky, posiluje jejich sebedůvěru. Proto bychom měli především chválit a odměňovat, ne jen trestat.
Výchovné plácnutí
Podle výsledků, které zveřejnil před několika lety Institut pro výzkum veřejného mínění, si u nás dvacet čtyři procent lidí myslí, že je užitečné děti bít neboli fyzicky trestat pravidelně, šedesát tři lidí ze sta bije děti občas a pouze jedenáct procent je těch, kteří jsou přesvědčeni, že bít děti je špatné. Průzkum potvrdil rovněž dnes už vcelku známý fakt, že sklony ubližovat dětem, tedy slabším, kteří se obtížně mohou bránit, mají ve zvýšené míře ti, kterým v dětství ubližovali jejich rodiče.
To je podle psychologů důkaz, že bitím nelze učinit člověka hodným. Zároveň však někteří odborníci zdůrazňují, že je velký rozdíl mezi bitím a mezi občasným výchovným plácnutím. O tom, že násilí páchané na dětech nemá žádnou omluvu, není potřeba polemizovat. Jakékoli pravidelné a surové bití odsuzují a odmítají všichni, ale občasné plácnutí provedené ve správnou chvíli a ve správném věku má své zástupce. Americká profesorka psychologie Marjorie Gunnoe kupříkladu tvrdí, že přiměřené plácnutí po zadku má u dětí do šesti let pozitivní vliv na výchovu a že je rozhodně účinnější a méně škodlivé než odmítání dítěte.
Za adekvátní plácnutí považuje takové, které dítě upozorní na to, že se děje něco špatně, ale jeho razance vyjma mírné bolesti nepůsobí žádné odřeniny, modřiny či jiná zranění. „Tvrzení o tom, že výchova zcela bez plácání je jediná správná, jsou planá,“ vysvětluje. „Nemají žádné konzistentní vědecké podklady. Já stále považuji plácnutí za nebezpečný nástroj, ale někdy nastane čas, kdy je velmi namístě tento nebezpečný nástroj použít. Ale nesmíte ho používat vždy.“ Psycholožka vychází z předpokladu, že malé dítě je třeba potrestat okamžitě po prohřešku, protože rychle zapomíná, a trestat ho za něco, co si nepamatuje, je velmi špatné. Uvádí ho to ve zmatek a zeslabuje to jeho důvěru vůči rodičům. Stejně nevhodná jsou do šesti let dlouhá kázání, protože dítě neudrží pozornost a v rodičovských litaniích se začne ztrácet, ale také mu uniká správný význam toho, co se mu rodič snaží sdělit.
Na složitá vysvětlování je jednoduše moc malé. Jedno jediné plácnutí mu poví mnohem srozumitelněji, že něco udělalo špatně – a pro dítě je nesmírně důležité, aby trestu rozumělo, aby pro něj byl srozumitelný. Naopak u dětí starších jedenácti let už je fyzický trest výrazně škodlivý.
Špatné dary
I Zdeněk Matějček zdůrazňuje, že hrubou chybou vychovatele je trestat dítě za něco, za co nemůže, a že odměny a tresty musí odpovídat osobnosti dítěte a jeho věku. Rodič (vychovatel) musí tedy znát všechny stránky dítěte, aby mohl správně vychovávat, bez toho nemůže odměny a tresty dobře volit. Je třeba brát v úvahu i to, že osobnost dítěte se vyvíjí, a proto je jeho věk klíčový.
Stejně jako se vyvíjí a mění dítě, měly by se měnit i odměny a tresty. S přibývajícím věkem dítěte ztrácejí na účinnosti ty výchovné prostředky, které jsou vázány na příjemné či nepříjemné tělesné pocity. Na významu naopak nabývají prostředky, které jsou více duševní povahy (sem patří například pochvala, ocenění a podobně). Jako odměna působí to, co udělá radost dítěti, nikoli rodiči, to znamená, že byste měli brát v úvahu potřeby dítěte, ne svoje.
Někteří rodiče například chtějí dítě odměnit, a tak jdou a koupí mu novou tenisovou raketu, přičemž kariéra tenisty (můžete si sem dosadit jakékoli jiné povolání) je jejich ambicí, nikoli ambicí dítěte. Není proto divu, že takový dárek dítěti nemůže udělat správnou radost a není pro něj skutečnou odměnou. I když se snaží nedat na sobě najevo zklamání, je to na něm poznat, a co udělají rodiče? Místo toho, aby to přešli, mu udělají přednášku, že je nevděčné a neváží si toho, co pro něj dělají, čímž ho potrestají v psychické rovině. Špatná reakce dítěte na nevhodnou odměnu ale není vinou dítěte. Je vinou rodičů, protože nevzali ohled na to, co bude těšit dítě. Jinak řečeno, nerozhodli se odměnit dítě, ale sebe.
Další zajímavé články najdete v aktuálním vydání časopisu Moje Psychologie.
ČTĚTE TAKÉ:
Milenec, nebo otec?
STAŇTE SE FANOUŠKEM DAMA.CZ NA FACEBOOKU