Už skoro 50 let neumím říkat „ne“. Nedělejte stejnou chybu!

| Autor: MM | Rubrika: Láska a vztahy

Moniky nejfrekventovanější slova jsou: Promiň, omlouvám se, hned jdu, samozřejmě, už letím, to zvládnu, to zařídím, nezlob se… Monika neumí říkat „ne“ a ničí si tak život.

Už skoro 50 let neumím říkat „ne“. Nedělejte stejnou chybu!

„Je mi bez jednoho roku půl století, mám skoro dospělého syna a dvacet pět let jednoho muže. Pro oba jsem ale jen bytná, kuchařka a uklízečka: paní Přines, Podej, Dodej! Milenka nejsem už dávno, muž si tento servis hledá jinde. Ze života mi vyprchala veškerá radost, nevážím si sama sebe, i malá laskavost je pro mě zázrak – vrchol pozornosti. Vždy se snažím vyhovět, ať jsou všichni spokojení a šťastní, pak budu šťastná i já (…tedy vždy jsem si to myslela). Roky jsem se pokoušela vytvářet spokojenou rodinu, kterou jsem jako dítě nikdy neměla. Vždy a všude jsem byla k dispozici a naprosto vědomě jsem zapomínala na své životní plány, sny a touhy – jen aby byl čas na plány a sny ostatních.

Ostatně má nejfrekventovanější slova jsou: Promiň, omlouvám se, hned jdu, samozřejmě, už letím, to zvládnu, to zařídím, nezlob se,“ vypráví pohledná a kupodivu sebejistě působící Monika. A dále vzpomíná…

Vlastně jsem se sama degradovala do postavení „Přines, Podej, Dodej!“

Doopravdy šťastná jsem bývala jen v dobách, kdy byl syn ještě v plenkách, avšak zpětně vidím, že právě to byla doba, kdy jsem nastartovala svou „kariéru“ přičinlivé ženy – podobné dámy popisuje ve své knize „Jak se naučit říkat ne“ skvělý Kevin Lehman. Totálně jsem propadla rodině a rodinnému štěstí. Vlastně jsem se sama degradovala do postavení „Přines, Podej, Dodej!“. Naprosto jsem nedokázala cokoliv odmítnout, a to bohužel nejen v rodině, ale úplně všude. Slovo „ne“ se v mé mysli rovnalo selhání a neúspěchu, a tak jsem přetrpěla mnoho manželových nevěr, akceptovala a vlastně i podporovala všechna jeho přání – od podnikatelských, přes sexuální, po plány na trávení volného času. Asi nejvíc si vyčítám, že jsem se nechala přemluvit k potratu, i když manžel druhé dítě nejprve chtěl. Jenže pak se mu naskytla možnost splnit si sen a odjet na několik měsíců na Aljašku. No a miminko do takových plánů pochopitelně nezapadalo...

Druhá věc, kterou si nikdy nepřestanu vyčítat je, že jsem svoji umírající maminku na nátlak manžela dala do odpudivé léčebny dlouhodobě nemocných. A to máme v domě pokojík pro hosty i s koupelnou, kde by maminka mohla důstojně dožít. Vzhledem k práci z domova jsem měla možnost se o maminku starat. Navíc mám kamarádku v mobilním hospicu – podmínky jsem tedy měla jako málokdo v podobné situaci. Jen manžel nesouhlasil. Za maminkou jsem chodila velmi často, ale nakonec umřela sama, mezi cizími lidmi, na místě které nesnášela. Nerozloučily jsme se. Maminka mi nic nevyčítala, nechtěla mi přidělávat starosti, jen ona pravděpodobně chápala, jak se trápím – byla úplně stejná jako já.

Čím byl syn starší, tím víc se ke mně choval, jako k inventáři domácnosti

Po mamince jsem zdědila krásnou roubenku, kde jsem strávila dětství a ve které se narodila naše babička. Jenže jsem se opět nechala „zpracovat“ – chalupu jsme prodali a peníze manžel investoval do podnikání. Na chaloupku jsem se byla potají dvakrát podívat a poplakat si. Dnes už se jen stydím, jak sem byla hloupá a někdy si i říkám, že mi to za tu mou slabost patří. Nejvíc bolavé je, že jak se ke mně chová manžel, tak se ke mně začal v pubertě chovat i syn. Čím byl syn starší, tím víc jsem pro něj představovala jen občas užitečný inventář domácnosti. Syn i manžel se mnou komunikují pouze ve chvíli, kdy nefunguje nebo vázne domácí servis, na který jsou běžně zvyklí.

Nechápala jsem, že si ke mně ostatní dovolují jen to, co jim sama dovolím

Nikdo se nemůže moc divit, že jsem v posledních letech začala bojovat s depresemi a naprostou rezignací. Cítila jsem se prázdná, nešťastná a ublížená. Vinila jsem ve skrytu své okolí a nechápala, že si ke mně ostatní dovolují jen to, co jim sama dovolím. Díky své nejlepší kamarádce, která snad jediná nevyužívá mé „blbosti“, jsem začala docházet na psychoterapii (manžel měl ze mě legraci) a začínala jsem chápat svůj hlavní problém. Neumím říkat „ne“ a mám pocit, že je mou povinností a odpovědností, aby všichni kolem mě byli šťastní. Shodou okolností se mi v poslední době také dostalo do ruky několik skvělých knih. V jedné z nich jsem si přečetla pro mě úžasnou větu, kterou se snažím chápat rozumem a prožívat srdcem. „Dalším důležitým krokem k vaší sebeúctě je uvědomit si, že opravdu nemůžete za to, co dělají ostatní lidé. Nejste za to zodpovědní. Jediné chování, které můžete změnit, je to vaše.“

Bohužel není lehké po takřka padesáti letech života měnit své smýšlení a chování. Ale lepší nyní, než nikdy.

(Monika, 49 let)

Dáma.cz je na facebooku. Přidejte se k nám!

Další články z rubriky

MAGDA (27): Přítelův syn mi dělá návrhy. A příteli to nevadí!

MAGDA (27): Přítelův syn mi dělá návrhy. A příteli to nevadí!

Včera | 12 | Magda má o 15 let staršího přítele s dospívajícím synem ve střídavé péči. Chlapec je jen o 10 let…

Jak poznáte, že už s vámi nechce trávit Vánoce

Jak poznáte, že už s vámi nechce trávit Vánoce

Včera | Vánoce mají být svátky pohody a klidu, ale ne vždy to funguje. Je to také období, kdy lidé…

MILUŠKA (52): Jsem ráda, že má manžel milenku!

MILUŠKA (52): Jsem ráda, že má manžel milenku!

4. 12. | 39 | „Díky slečně Simoně jsme oba spokojenější!“ tvrdí Miluška o mileneckém vztahu svého muže a jeho…

Jak poznáte, že bude dobrý milenec? Sledujte prsty, doteky i polibky!

Jak poznáte, že bude dobrý milenec? Sledujte prsty, doteky i polibky!

3. 12. | Byli jste už na několika schůzkách a vše spěje k tomu, že brzy dojde k prvnímu sexu. Jste nervózní,…