Mám několikaměsíční vztah, ve kterém jsem šťastná. Poslední dobou na mě ale přítel začal tlačit s jednou věcí: Chce, abych přestala kouřit. Prý mu to hrozně vadí. Já jsem naštvaná. Jako s kuřačkou se se mnou seznámil, tak mě tak měl respektovat. Nevím, kdo z nás je v právu, ale začínáme se kvůli tomu hádat.
S Martinem jsem se seznámila v baru. Slavila jsem tam dvacáté páté narozeniny, on přišel s kamarády zapít výhru v basketbalu. Protože jsem hodně vysoká a on taky, tak nějak přirozeně jsme celý večer jeden po druhém pokukovali, až mě nakonec oslovil a pozval na rande.
Bylo to na jaře, kdy bylo opravdu hezky, a tak jsme vyrazili na procházku do přírody. Rozuměli jsme si, bylo nám spolu dobře, už po hodině jsem se drželi za ruku a líbali. A jako bychom měli stejné myšlenky – já si říkala, že je super, že mám také při polibku konečně jednou zakloněnou hlavu. A Martin téměř v tu samou chvíli prohlásil, že ho konečně při líbání nebolí záda, když se nemusí tak ohýbat.
Začali jsme spolu chodit a postupně se poznávali. Hned zkraje jsem poznal, že Martinovou největší láskou je sport všeho druhu. Mně se takoví chlapi líbí, imponuje mi to. Já sama jsem spíš kavárenský typ, nejradši si čtu a chodím na nejrůznější výstavy, ale pohyb mi rozhodně není cizí. Jen zkrátka pro mě není prioritou.
Ráda si zapálím cigaretu ke knize
No a taky kouřím. Začala jsem někdy v sedmnácti, samozřejmě z hecu, ale zachutnalo mi to. Nemám pocit závislosti, vykouřím třeba tři čtyři cigarety denně, což určitě není moc, ve srovnání s opravdovými kuřáky. Cigareta je pro mě symbolem pohody a relaxu, zapaluji si ve chvílích, kdy je mi dobře a můžu si ji vychutnat. Takže nejčastěji si zapálím buď při posezení s přáteli, a nebo doma u dobré knížky, případně v létě venku, když se s knihou usadím na lavičce nebo na dece.
Trvalo tedy asi dva týdny, než Martin zjistil, že kouřím. Tenkrát v baru jsem celý večer tancovala a stihla si vykouřit jedinou cigaretu, které si nevšiml. A naše schůzky zpočátku probíhaly jen venku nebo jsme dělali věci, u kterých jsem si rozhodně zapalovat nechtěla nebo nemohla.
A tak to vyšlo najevo až ve chvíli, kdy jsem chtěla Martina seznámit se svými přáteli a vyrazili jsme společně večer posedět na zahrádku. Vlastně mi to vůbec nedošlo, teprve ve chvíli, kdy jsem si zapalovala a Martin sedící vedle mě zůstal v šoku zírat, jsem si uvědomila, že to neví. Bylo mi v tu chvíli trochu hloupě, hlavně jsem se bála, aby to nezačal řešit právě teď u stolu plného kamarádů.
Zachoval se ale skvěle, neřekl vůbec nic. Dokonce ani poté, co jsme se rozloučili a byli až sami dva. Řeč na to přišla až druhý den ráno. „Netušil jsem, že kouříš,“ řekl neutrálním tónem, ze kterého se nedalo vůbec nic vyčíst. „No vidíš to, nějak se to zatím nesešlo s naším program. Občas si zapálím, ale jen tak na relax. Obvykle právě jen v hospodě nebo u knížky. Proto jsi mě zatím neviděl,“ vysvětlovala jsem.
„No, umím si představit mnohem lepší způsoby, jak relaxovat. Ale když to potřebuješ…“ pokrčil rameny a víc jsme se o tom nebavili. Docela jsem si oddechla – bála jsem se, aby coby sportovec nezačal nějak mentorovat, to by mě docela naštvalo. A ono to přišlo. Jen až o několik měsíců později.
Najednou mu cigarety vadí
Začal totiž podzim, sychravé dny a my postupně víc času trávíme uvnitř než venku. Jak v kavárnách či hospůdkách, tak i doma. Martin u mě třeba zůstává na víkend a z něj část dne trávíme každý po svém – on něco tvoří na počítači, já si čtu. A u toho si zapálím. Když jsem si otevřela knížku u něj, zeptala jsem se ho, jestli by mi nevadilo, kdybych si zakouřila. Prý jedině na balkoně.
To ale nepotřebuji, a tak jsem cigaretu oželela. „No vidíš, proč vlastně kouříš? Vždyť se bez toho obejdeš,“ reagoval. „Právě. U mě to není závislost, potřeba. Je to jako když si někdo otevře ke knížce láhev vína a někdo jiný si dá čokoládu. Já si vychutnávám cigaretu,“ vysvětlovala jsem.
Jenže Martinovi to začalo nějak vrtat hlavou. A v argumentech přitvrdil. Najednou mu začalo vadit, že jsem (občas!) cítit cigaretovým kouřem. Že mu tím určitě načichne i jeho oblečení. Nehledě na to, že pořád žvýkám, aby mi nebyla cigareta cítit v dechu.
„A tobě vadí žvýkání, nebo cigarety?“ dopálila jsem se už trochu. „Cigára samozřejmě. Nechápu, proč to děláš. Popravdě jsem si vždycky říkal, že s kuřačkou nikdy chodit nebudu,“ vypadlo z něj nakonec. „Nevím, co ti na to říct. Jsme spolu půl roku a tobě to najednou vadí?“ nechápala jsem. „Vadí mi to teď, když si toho víc všímám,“ odpověděl ne úplně logicky.
Kompromis, nebo vydírání?
Od té doby se kvůli tomu čas od času chytneme. Prakticky pokaždé, když si chci zapálit. Martin začne významně vzdychat a obvykle má nějakou jedovatou poznámku. Je mi jasné, co tím sleduje – otrávit mě, abych si raději cigaretu ani nedala. Prokoukla jsme ho, a tak si s o to větší chutí zapálím, což zas naštve jeho.
A tak vytáhl těžší kalibr. Prý že si umí představit, že bychom bydleli spolu – ale jedině, kdybych nekouřila. „S kuřačkou žít nebudu,“ říká rezolutně. „A jaký je v tom rozdíl. Teď chodíš s holkou, která občas kouří, když s tebou budu žít, jsem to pořád já,“ rozčiluji se.
Když na to přijde, samozřejmě bych kouřit nemusela – když jsem byla tři týdny na poznávacím zájezdu, nezapálila jsem si ani jednou a nijak mi to nevadilo. A třeba si k tomu za nějaký čas sama dojdu. Teď už mi jde spíš o princip. Myslím si, že mi partner nemůže říkat, co bych měla a neměla dělat, nemůže chtít, abych se mu přizpůsobovala. Musím mě brát takovou, jaká jsem – a nebo si najít někoho jiného.
Ano, není nic proti tomu říct druhému svůj názor, ve smyslu, co se mi líbí, co ne. Ale jedna věc je názor říct a druhá vynucovat si ho a prosazovat, i za cenu ultimáta. Což přesně Martin dělá. Z jeho pohledu jde jen o kompromis. Z mého ale ne. Kdo z nás je v právu?
Alžběta, 25 let
