Mám ho já, máte ho vy. Má ho každý. Jde o jakousi rebelskou část osobnosti, která by se čas od času nejraději na vše vybodla, vyříkala si všechno s těmi, kteří jí lezou na nervy, vyloupila banku, odstěhovala se na Bali. Jenže pak přijde rozum a strach – a rebel v nás se stáhne. Proč bychom ho v sobě měli občas probouzet?
Říkám mu „vnitřní fracek“ nebo drzoun, protože mé druhé já připomíná klackovitého puberťáka. Ale říkám mu tak s láskou. Na rozdíl od zbytku mého já, toho předvídatelného, hodného, představuje totiž fracek část osobnosti, která je nespoutaná a mnohým protivná už jen tím, že si jde vlastní cestou. Je to právě fracek, který ze mě křičí, když se hádám, když odmítám dělat něco, co fakt nechci, a klidně si udělám něco jiného po svém. Drzoun ve mně je svobodomyslný, samostatný, touží po volnosti, je egocentrik, někdy až moc přímý, a já ho zbožňuju. O to víc, že se zrovna v mém případě vynořuje relativně málo.
RODINNÉ ZÁKLADY
Kdyby ze mě mluvil právě teď, řekl by: „Díky, mami, díky, tati.“ A použil by k tomu notnou dávku ironie, protože za tím, že se v mém případě prosazuje málokdy, stojí pochopitelně výchova. To máte samé „Buď hodná holčička!“, až jeden (pardon – jedna) poslechne. Na úkor vnitřního rebela jdoucího vlastním směrem. „Důležité je i postavení v rodině. Starší sourozenec většinou přijímá roli toho zodpovědnějšího, více poslouchá, zato mladší bývají více sami sebou. Tedy více projevují i tu drzejší část sebe,“ říká k tomu psycholožka Lucie Kolaříková. A minimálně v mém případě má pravdu. Jsem starší a mladšímu bráchovi jsem jeho drzost vždycky záviděla. Ne, chyba – závidím mu ji pořád. I to, jak si jde pro to, co chce. Bez ohledu na názory okolí. Na ty si totiž drzoun v nás také moc nepotrpí, na něčí souhlasy.
MOTOR A HNACÍ SÍLA
A to z něj nedělá úplně „populární osobnost“. Jakýkoli náznak rebelie… to se hned rozkřikne a ti, kteří mají k něčemu podobnému daleko, zvednou varovně prst a bleskem vás nasměrují zpátky do vyjetých kolejí. A to je škoda. Vnitřní fracek totiž představuje obrovskou energii, která neustálým usměrňováním vyhasíná. Je to motor, hnací síla. Dovoluje vám věřit ve vlastní sny, neodrazují ho překážky, a i když vypadá „nevychovaně“, je neuvěřitelně rozjetý. Kdykoli ho poslouchám, jsem odvážnější, častěji říkám „ne“ tam, kde to skutečně cítím, jsem víc sama sebou. „Tahle naše část ale není jen motorem ženoucím nás k výkonům. Je to zdroj radosti v našem životě, do kterého přináší větší prostor pro podnikavost, odvahu, hravost, zkoušení nového,“ konstatuje psycholožka a ještě pokračuje: „Fracek se například skvěle hodí k tomu, abychom sebrali odvahu odejít z příšerně nudné práce. Jen je třeba ho v takovém případě zároveň mít pod kontrolou. Protože i u našeho drzého já existují hranice toho, kdy je užitečné a kdy už škodí. Což může nastat třeba tehdy, když takový odchod z práce uděláme opravdu impulzivně, aniž bychom měli finanční rezervu nebo nové místo.“
KRÁL FRACEK I.
Vnitřní fracek má rád dobrý pocit ze sebe sama. Má rád odvahu. Ale jen vzácně se vyskytuje ve vyvážené podobě. Nesmí ho být málo, ale ani moc. Když se ho nedostává, stojíme v koutě a čekáme, až nás najdou. Je-li ho příliš, mění se v pověstného špatného sluhu. „Pokud jej necháme převládnout a hodné já v sobě zahodíme, vymkne se z naší kontroly a skončíme v problémech. Nebo zasypaní hromadou výčitek zvenku i zevnitř. A to dost často takových výčitek, které nás paralyzují a znemožňují jakoukoli další akci, která by nás z nich zase dostala. Tím se můžeme dostat do životních situací, jimiž si uškodíme,“ připomíná Lucie Kolaříková. A já si neodpustím ještě jedno varování. Pokud s vnitřním frackem neumíte zacházet a on spíše zachází s vámi, může se proměnit v neskutečného sabotéra… To vám pak přeroste přes hlavu, vy říkáte „ne“ na všechno, místo energického zkoušení nových věcí se jen zpupně válíte doma na gauči a neuděláte z naštvání ani krok. Nebo se hlava nehlava pouštíte do hádek, které nemůžete vyhrát, neposloucháte rozumné argumenty, trucujete. I tohle je vnitřní fracek, který pak spíše než drzého puberťáka připomíná batole v období vzdoru. A takovou podobu rebela doporučuji nechat raději u ledu.
DOBRÉ RÁNO!
Otázka tedy je, jak můžete probudit fracka v té správné formě? „Tím, že opustíte své komfortní zóny, začnete nastavovat hranice ostatním, budete se pouštět do věcí, které si s převládající ‚hodnou holkou (hodným klukem)‘ v sobě nedovolujete,“ radí psycholožka. Víc si hrajte, otevřete se legraci, dobrodružství, i kdyby mělo pro začátek vypadat třeba jen tak, že nebudete vařit doma, ale rozmazlíte se večeří s partnerem. Dejte do toho srdce a rozum nechte jen tak přisluhovat, aby se novoty destruktivně nevymkly. Rozum vám pak pomůže i ve chvíli, kdy s sebou rebelování přinese – kromě prvních životních změn a pocitů, že konečně můžete svobodně dýchat – také nové přešlapy: „Chce to trpělivost se sebou, pochopení pro své chyby a důvěru, že je možné svého vnitřního spratka naučit časem dobře integrovat jako plnohodnotnou část osobnosti. Je dobré si pamatovat, že od nás nikdo dokonalost nežádá (jen my sami), takže si s tím můžeme pohrát, učit se a rozvíjet ve svém tempu a čase a svého rebela přijímat postupně.“
…JAKO NADECHNOUT SE ČERSTVÉHO VZDUCHU
Každopádně, když si hlas svého vnitřního rebela vyslechnete a necháte ho do života mluvit rozumnou měrou, může to znamenat zcela nový impulz. Můžete pookřát, nadechnout se čerstvého vzduchu, stát se šťastnějšími. Vnitřní rebel vám popustí uzdu sebekontroly a škrobenost nahradí rozmary. Být tak trochu za princeznu a žít si svou pohádku není trestuhodné. Spíše žádoucí. Nechat vyjít vnitřního fracka na povrch znamená poznat další část sebe sama. Možná cítit se poprvé v životě celá (celý). Říkáváme to dětem: „Nebudeš celá, dokud to nedostaneš, viď?“ Tak buďte celí, chtějte a dostávejte. Jen se při tom za všech okolností držte jednoho důležitého pravidla. To, co se rozhodnete ve své náhle probuzené ztřeštěnosti získat, nesmí za žádnou cenu ublížit komukoli kolem vás. Fracek ve vás nikdy nesmí být zlý! Jak říká psycholožka Lucie Kolaříková: „Ego stav rebel je ideální jako dynamo, výbuch, který dobře nastartuje a dodá velkou dávku odhodlání. Je ale dobré, když pak nastupují ještě jiné části naší osobnosti, které usměrňují a řídí, starají se o to, aby výbuch přešel v trvalý oheň a aby pak celá akce přinesla něco dlouhodobě dobrého.“
JEDEN DEN S VNITŘNÍM FRACKEM
Americká psycholožka Susan O’Doherty na toto téma dělala výzkum mezi svými klientkami. Ano, výhradně mezi ženami, neboť se ukázalo, že jsme to právě my, ženy, kdo drží na uzdě své rebelské já. Dělat něco divokého se nám často zdá až nemorální. Chtěla tedy, aby si její klientky představily, že by jeden den mohly udělat vše, co si kdy přály. Bez následků, jen s podmínkou, že by to nikomu neublížilo, protože to je pro nás ženy důležité. Chtěla tím probudit jejich skutečné já, životní kreativitu a pomoct jim najít víc štěstí. Zkuste to taky. Představte si, že třeba hned zítra můžete vše – a pak aspoň něco z toho udělejte. Jak říká Lucie Kolaříková: „Byla o tom napsána řada knih, jednou z nich je kniha Čeho před smrtí nejvíce litujeme.
Mimo jiné se v ní dočtete, že lidé většinou litují toho, že nežili život, jaký chtěli, že se nechali řídit strachem (což je charakteristický postoj až moc hodných, přizpůsobených lidí ), příliš pracovali a málo riskovali.“ Když se k takovému závěru dopracujete až na svém konci, bude už pochopitelně pozdě. Žít je třeba tady a teď. A váš vnitřní „fracek, rebel“ (nebo mu říkejte, jak sami chcete) vám s tím může významně pomoct.